Mikuláš Medek a jeho vztah k Bohu, Maovi a mrtvým krtkům

Svatý Mikuláš v trní

Mikuláš Medek a jeho vztah k Bohu, Maovi a mrtvým krtkům
Svatý Mikuláš v trní

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Dlouhá léta mi nad stolem visel plakát Medkova abstraktního obrazu Svatý voják: krvavý hrob nebo snad ohnivé okno ve zlatém plechu, v němž planuly jakési ohnivé šifry. Asi bych nebyl schopen říct, co vlastně znamená, ale hleděl jsem na něj v úctě, že ho dělal Medek, svatý Mikuláš, malíř s pověstí prokletého martyra z jedné z těch rodin, které se do komunismu vůbec nehodily. Medek byl, i díky svému legionářskému otci a bratrovi v Hlasu Ameriky, i mnoho let po své smrti „nejzakázanější moderní klasik“, jméno obestřené nimbem tajemna a mimořádnosti. Když se koncem osmdesátých let konala v Roudnici nad Labem jeho velká výstava, jako by praskla železná obruč. Obrazy jako ty Medkovy přece totalitní režim nemůže dlouho přežít. Od té doby uplynulo víc než třicet let, Medkovy obrazy si tu sílu zachovaly. Snad i jeho jméno. Před dvěma týdny otevřená výstava v pražské Valdštejnské jízdárně se jmenuje Nahý v trní.

Je to jenom sugesce, že je Medek něco mimořádného?

Srp: To jistě nikoli. Jeho legenda stále žije a přetrvává i v podobě mýtů, ve které se přetvořil Medkův život – i život po životě. K nim patří i ta slavná výstava roku 1988 v Roudnici: tu galerii tehdy vedl učitel ruštiny a kreslení, kterého tam dosadili komunisté, ale výhoda byla, že on neměl moc představu, kdo Medek vlastně byl, zato byl kaktusář, tak tu výstavu „pokryl“ výstavou kaktusů. A to byla vlastně geniální náhoda, která se k Medkovi dokonale hodila.

Ano, ostny a bodance, to je Medkův atribut…

Bydžovská: Ale ona to nebyla vůbec náhoda, že se ta výstava konala v Roudnici. Byla za tím práce výborného předchozího ředitele, historika umění Miloše Saxla (1921–1992), který na tom malém městě vytvořil v galerii svobodný prostor. Na něj navázala Miroslava Hlaváčková (1942–2020), která tam působila a podařilo se jí zorganizovat výstavu díky dvěma okolnostem: zaprvé, že prezentovala Medka jako vnuka Antonína Slavíčka (1870–1910), jehož díla jsou v Roudnici hojně zastoupená, a zadruhé, že to bylo už v časech perestrojky, kdy úředníkům nebylo jasné, jestli je Medek zakázaný, nebo ne. A pak ještě je otázka, jestli ten ředitel ruštinář vůbec věděl, že Mikuláš Medek byl bratrem Ivana Medka z Hlasu Ameriky. Každopádně byla to výstava přelomová, první po Medkově smrti, nepočítáme-li soukromou výstavu, kterou připravila v jeho ateliéru Emila Medková, a pak v německé Bochumi, kterou připravil Petr Spielmann (nar. 1932), významný historik umění, který od roku 1968 působil v Německu. Po roce 1989 pak bylo co splácet.

Srp: Ano. A to je pořád. Protože dílo Mikuláše Medka je úplně zásadní. Já dokonce myslím, že patří mezi tři nejdůležitější české malíře vůbec. Máme Mistra Theodorika ve středověku, Petra Brandla v baroku a Medka ve dvacátém století. Na té současné výstavě jsme konfrontovali jeho dílo s několika současníky: jsou zajímaví a významní, ale ta Medkova výjimečnost tam zřetelně vystupuje. Nikoho většího nemáme.

Typlt: Teď kdyby vás slyšeli ctitelé Zdeňka Sýkory a konstruktivismu, asi by vás rozsápali. Ti se právě proti Medkovi obvykle vymezují. Při poslední Medkově velké výstavě v roce 2002 v Rudolfinu formulovali ten odstup někteří mladší kunsthistorici dost ostře: Medek je jev provinční, bez přesahu do zahraničí, je to produkt uzavřeného prostředí, ve kterém podle nich končí i jeho význam.

Srp: Já si o tom samozřejmě myslím své…

Machalický: No, jak pozoruju studenty na AVU, tak bych spíš dal za pravdu těm kritikům. Myslím, že Medek není právě autor, který by mladou generaci oslovoval. Oni se odkazují spíš na dnešní zahraniční autory, kterým je čtyřicet padesát, jsou v plné síle, zapojení do mezinárodního dění. Jsou to desítky, stovky jmen, o která se zajímají, a jsou to samí současní autoři. Medek je pro ně něco, co odvál čas. Ono to asi bude i tím, že na přelomu 80. a 90. let, kdy tato generace mohla poprvé oficiálně vystavovat, již nastupovala postmoderna, která se na 60. léta, se kterými byl Medek spojený nejvíc, dívala skepticky. Také šlo o jinou dobu, než do které Medkova díla vznikala. Pozornost se již stáčela jinam.

Typlt:Ale ten odtažitý vztah je bohužel založen i na nedostatečném potvrzení zvenčí. Už na tom rudolfinském sympoziu v roce 2002 přiznala Ludmila Vachtová (1933–1920, od roku 1968 ve Švýcarsku), že přes všechnu její snahu se jí v zahraničí nepodařilo Medkovo jméno víc prosadit. Řekla doslova, že tam je to jméno „bez představy a bez odezvy“. V podobném duchu tam mluvil i Milan Knížák. To ale neříká nic o kvalitě Medkova díla. Ty důvody, proč je autor uznán, či ne, jsou často iracionální, nahodilé…

Anebo musí umělec z Čech odejít: jako Kupka, Šíma, Kubín…

Srp: Ale přitom existují v zahraničí Medkovi sběratelé a jeho díla se prodávají. Ono není možné se vždy řídit tím, co píší kunsthistorici, cha cha, často jsou ty jejich vývody dost umělé… Jiří Padrta (1929–1978) psal v 60. letech stejně o Medkovi jako o Boštíkovi nebo Malichovi, nebral je jako nějaké konkurenty.

Bydžovská: A dodala bych, že i Zdeněk Sýkora si Medka vážil, stačí se podívat do knihy rozhovorů se Sýkorou, kde se vždy o Medkovi vyjadřuje s uznáním. Takže nějaká kontrapozice Sýkora–Medek je umělá.

Srp: Ono těch paradoxů je celá řada. Počítám mezi ně třeba i skutečnost, jak se Medek, ten po roce 1968 naprosto zakázaný malíř, vztahoval ke kapitalismu, ke kterému se zvlášť od poloviny 60. let vyjadřoval v rozhovorech velmi kriticky, dokonce říkal, že vidí východiska v Maově Číně – až to vzbuzovalo mezi jeho známými dost rozpaky.

Procházková: To byla spíš pikanterie, ironie, sarkasmus…

Nebyla to taková povinnost surrealisty – být vždy proti…? Ostatně on později vytváří zakázky pro tak státní instituci jako ČSA – a pak taky pro církev, ty slavné oltáře v moravských kostelích…

Srp: Ty oltáře, to je samostatná kapitola, která souvisí s Medkovým vztahem k Bohu, a my máme díky nim jedinečnou možnost ji sledovat. Ten vztah byl hluboký, a přitom, jak to u surrealisty být musí, sarkastický.

Otázka je, jestli si toho věřící, co do těch kostelů chodí, všimli.

Procházková: V těch všech úvahách musíme mít na paměti jednu věc, že Medek zemřel hrozně mladý. Bylo mu 47 let! Když to porovnáme s jeho vrstevníky, Boštík se dožil 91, Malich 95, Sýkora 91… Vůbec netušíme, jak by se bylo bývalo jeho dílo dál rozvíjelo. Myslím, že by pokračoval ve svém hledání dál, jeho tvorba by se měnila, možná i radikálně. A pak je tam ještě jeden důležitý pohled, ze kterého je třeba Medka nahlížet – a to už nejde z dnešní perspektivy: on byl velmi společenský člověk, byt Medkových na Janáčkově nábřeží byl jedním z center pražského společenského života, scházeli se tu umělci, malíři, spisovatelé, básníci... a vedli dlouhé debaty o umění a o životě. Tam se, jak jsem slýchala od mámy, dveře netrhly. To je také součást té „legendy Medek“, jeho důležitý přínos, nezaměnitelná role, která je nepřenosná za hranice Čech.

Jaký byl Medek jako osoba? Byl to člověk podobný svým obrazům?

Procházková: Jestli se obracíte na mě, tak já jsem ho bohužel nezažila… Já si ho představuji jako velmi citlivého, ale emočně labilního člověka. Obdivuji na něm to, že maloval ze svého vnitřního puzení, měl co sdělit, jeho obrazy mají hloubku a myšlenku, někdy i vtip, názvy obrazů jsou nádherné, poetické. To vše je něco, co občas u současných výtvarníků postrádám – hloubku, téma, tvořit proto, že musím, ne proto, že „umím“ malovat. Zároveň v těch obrazech ze surrealistického období cítím silné napětí, takové, kdy vám běhá mráz po zádech – ale je to příjemné mrazení. Je to něco, co vás odpuzuje a zároveň přitahuje. Ale na druhé straně mi to připomíná, jak se asi přitom cítil. Cítím z nich smutek, bolest, strach… ale opět: vše v takové melancholické, ne surové poloze.

Typlt: Ivan Medek o něm říkal: Měl jsem krásného bratra.

Ano; a vždycky zdůrazňoval, že při malování nikdy nepil.

Typlt: Čímž se otevírá otázka, kdy vlastně maloval – jak pak Ivan Medek dodává.

Srp: Tu předčasnou smrt je třeba mít stále na paměti – a skutečnost, že přes svůj krátký život za sebou zanechal víc než čtyři sta obrazů. To je obrovský výkon. A navíc v letech 1966– 67 se proměňuje jeho přístup k obrazu, na který on začne úplně novátorsky nahlížet jako na pohled na osamocený námět. Medek se prostě pořád vyvíjel – s tím souvisí i jeho zájem o staré umění. V 1967 byly objeveny tzv. madridské skicáky Leonarda da Vinciho s jeho kresbami technických modelů, o což se Medek okamžitě silně zajímal a což použil do svých obrazů.

Pane Hejtmánku, vy jako galerista a obchodník s obrazy můžete vnést do té debaty jaksi reálný pohled, vaše aukční síň stála u rekordních prodejů hned dvou Medkových pláten...

Hejtmánek: Ještě než se o to pokusím, bych chtěl říct, že Mikuláš Medek je pro mě úplně zásadní postava českého umění, asi jeden z důvodů, proč jsem se o umění začal zajímat a proč jsem i původně chtěl být malířem: vystudoval jsem na AVU restaurátorství a teď se věnuju galerii a aukční síni. Medek je pro mě osudový autor, takže jsem byl rád, že loni jsme se dostali ke dvěma zásadním dílům, u jednoho jsem zprostředkoval prodej, druhé jsem zakoupil pro klienta. Jedno se objevilo na zapadlé aukci na Floridě – na to přijdete dnes docela jednoduše díky internetovým vyhledávačům. Neobjevil jsem to samozřejmě jenom já, všimlo si toho víc obchodníků a sběratelů, bylo zřejmé, že to bude boj. Tak jsem okamžitě oslovil své klienty, kteří by mohli mít zájem. Jeden zareagoval, poslal jsem tedy na Floridu svého dvacetiletého syna. Obraz začínal na sto tisících dolarech, nakonec skončil na milionu. To byl rekord aukční síně. Docela se tam divili, když viděli mladého kluka, který si jde koupit obraz za milion dolarů, pak ho zvali na večeři... Jde o obraz Akce II, taky se mu říká Vlna. Je to jeden z těch modrých obrazů figurálního období z poloviny 50. let. Tento úspěch pak vedl k tomu, že druhý americký majitel Medkova obrazu, Akce I, také se mu říká Vajíčko, se rozhodl poskytnout obraz do dražby. Ta se nakonec uskutečnila tady v Praze v květnu 2019, ve finále se utkali dva vážní mohovití zájemci, a jak asi víte, tak se začínalo na osmi milionech, a nakonec se obraz vydražil za 57 milionů… Myslím ale, že si to ten obraz opravdu zasloužil a že jeho hodnota té sumě odpovídá. Já mu říkám česká Mona Lisa dvacátého století.

Srp: Oba obrazy jsou na současné výstavě, což je skvělé. A já vám za to, pane Hejtmánku, děkuju, protože to je příklad, jak by se mělo postupovat v případě tak významných děl. Ale abych se vrátil k vaší otázce, jaký Medek byl… On se také měnil. Přelomový je myslím rok 1966, kdy se odstěhoval z nábřeží do letenského ateliéru a řadu kontaktů přerušil a lidé vzpomínají, že si s ním přestávali rozumět. Tam spadají ty jeho výpady proti kapitalismu, chválení maoismu a takové překvapivé věci.

Typlt: Zrovna tohle bychom měli brát hodně opatrně: v onom časopiseckém rozhovoru, kde se Mao vyskytne, nechybí poznámka, že Medek už byl poněkud opilý. Byl to člověk mnoha rozporů. Padla tady zmínka o jeho kostelních oltářích a zakázkách pro ČSA: to opravdu v surrealistických kruzích nebylo právě populární a Vratislav Effenberger mu to měl hodně za zlé. Ale když se vrátíme k postoji proti kapitalismu a konzumu, to byl pro surrealisty úplně základ. A v tomhle kontextu bych rozuměl i onomu Medkovu provokativnímu maoismu. Taky nezapomeňme, že jeho blízkým přítelem byl na začátku 50. let Egon Bondy, který se také obdivem k Maovi netajil. Ale u obou dvou bych zdůraznil, že mimo jiné hledali nějakou protiváhu proti Stalinovi a měli ve své době jen velmi málo spolehlivých informací, co se vlastně ve jménu Maa v Číně páchá. Medek by to jistě neschvaloval.

Stojí za to připomenout, z jakého prostředí vlastně Medek pocházel: syn generála, legionáře a spisovatele Rudolfa Medka a Evy Slavíčkové, jejíž matka si po smrti Antonína Slavíčka vzala Herberta Masaryka, syna TGM… Čili řekněme prominentní rodina. A na tu čeká na začátku 50. let pád, srovnatelný třeba s rodinou, která bydlela přes řeku naproti, tedy rodinou Havlových… Jen technická poznámka: rodina měla velké potíže už za okupace.

Procházková: Je-li to otázka na mě, pak ano, souhlasím, něco na tom je.

Bydžovská: Ale jde také o cosi jako o duševní ustrojení Mikuláše Medka. O jeho citlivost a křehkost, která byla zásadní a projevuje se v jeho díle tím stálým existenciálním napětím. Téma úzkosti je tam trvale přítomno. Možná se v něm uložily i vzpomínky na vyprávění otce Rudolfa, který malým synům na jejich přání líčil i dosti krvavé zážitky z fronty. Mikuláš měl velmi silný vztah ke své mamince Evě a tento vztah pak převzala jeho žena Emila (1928–1985), mimořádně silná osobnost a vynikající fotografka.

Vyskytují se Medkova falza?

Procházková: Ano, jsou, není jich nějaké obrovské množství, ale vyskytují se. Obvykle je poznáme na první pohled, ale někdy je to obtížnější, k tomu jsme poskytli dědečkovu paletu, která se zachovala, do laboratoří Národní galerie, což umožňuje rozpoznat falza chemickou analýzou. Nejpovedenější jsou falza ze 60. let, kdy se Medkovy obrazy přece jen začaly prodávat přes Dílo, jenže on tam prodával větší, tedy i dražší obrazy. A tehdy už byl dost populární, byl o něj docela zájem, tak se začala vyskytovat falza, většinou menší obrazy, některé docela povedené. Tam je to složitější a ani expertizou to není snadné rozpoznat. Ale máma to většinou pozná od oka, třeba říká, že Mikuláš, tedy její táta, by nikdy neudělal křivou kouli. On byl hrozně precizní.

Jak ty slavné obrazy ze 60. let vlastně vytvářel? Jak dlouho třeba pracoval na takovém slavném obraze Svatý voják?

Srp: Dva až tři měsíce. Víme to, protože on si vedl záznamy, často si to zapisoval na druhou stranu obrazu. Pracoval na víc obrazech najednou. Používal několik vrstev nátěrů temperami a pak emaily, upravoval to špachtlemi a různě přetíral novými vrstvami. Je to docela dobře předvedeno na výstavě.

Procházková: To nesouhlasím. Nikdy nepracoval na víc obrazech najednou. Vždycky dokončil obraz a pak teprve začal další.

Srp: To by nemohl stihnout.

Hejtmánek: Zvlášť na figurálních obrazech musel pracovat delší dobu. Jsou nesmírně propracované a promalované.

A prosím vás, jak došlo k té základní metamorfóze, kdy se v polovině 50. let z figurálního malíře stane malíř abstraktní? Ale je to vůbec správné slovo: abstrakce? Jsou to vůbec abstraktní obrazy?

Srp: To je základní otázka. Ty byly bratrovražedné boje, proč to dělá, jestli to má dělat a jestli je to abstrakce. Starý kruh surrealistů v čele s Effenbergerem z toho vůbec nebyl nadšen, ti dávali přednost figuře a předmětnosti. Ale pak přišla nová generace umělců a teoretiků, František Šmejkal a Jiří Padrta, potřebovali svého šampiona a vzali ho jako průkopníka nového směru, nefigurativní abstrakce. Medek samozřejmě si dělal, co chtěl, čímž připravoval zábavu pro další historiky umění, Antonína Hartmanna (1925–2017) a Bohumíra Mráze (nar. 1930), kteří pak nedělali celý život nic jiného, než že ho stále katalogizovali a vymýšleli různé fáze a členění, v kterých se člověk vůbec nevyzná. To myslím samozřejmě s nadsázkou.

Typlt: Někdy bývá také řazen i k českému informelu, ale zajímavé je, že jeho kolegové malíři z informelové generace, kteří dávali přednost šedivé, špinavé hmotě malby, mu říkali šperkař.

Srp: Ano, ale on sám říkal, že obraz má být jako šperk. Taky nikdy s informelisty nevystavoval.

Machalický: Já bych neřekl, že Medkovy obrazy z té tzv. abstraktní fáze jsou bez figury. Rozhodně nejsou bez předmětů. Jsou to obrazy, kde má figura jinou podobu než tělesnou, ale je tam přítomná. Nebo je tam aspoň prostor, kde by být mohla.

Z figur tam zůstaly zbytky těla, mučicí nástroje, krev…

Bydžovská: Ano, to zůstalo celou dobu v jeho díle, vždy je velmi tělesné a biologické… Když to řeknu s nadsázkou, tak je to biologický malíř, který v mládí pitval krtky…

Typlt: Byla tady řeč o přelomu, kdy se z figurativního malíře stal malíř abstraktní. Ale mně připadá ještě podivuhodnější první přelom, ten z počátku 50. let. Okamžik, kdy se z mladého surrealisty, který si mnoho věcí půjčil třeba z Magritta nebo Salvadora Dalího, stane přes noc skororealista. To se projeví i v jeho poezii – nesmíme zapomínat, že Medek byl také básník s nezaměnitelnou poetikou. Klíčovým momentem pro tu proměnu byl únor 1948 a nástup stalinismu, kdy mladí surrealisté utrpěli těžkou ránu: vystřízlivěli z iluzí a zjistili, že surrealismus jim přestává stačit, protože realita je najednou daleko přízračnější a fantasknější. Tehdy se objevuje totální realismus Egona Bondyho nebo básně Karla Hynka, tehdy Medek maluje obraz Portrét 1953 – to je v podstatě skandál, že surrealista namaluje portrét, na kterém je zvláštní jakoby jen to, že žena tam má trochu ostřejší lokty a podivně se na nás dívá.

Vrátím se na začátek. Je tedy Medek někým jiným, než když bylo jeho jméno „posvátné“?

Machalický: Ve výtvarném umění je to tak, že se témata vynořují a opět zanořují a potom se zase vracejí. Co se jeví, že už je passé, může být za pár let, když se změní kontext, zase aktuální, pochopitelně obohacené o soudobý náhled a vizualitu. Jednoduše, umění je odrazem své doby a ta současná je dvojznačná a eklektická. To není kritika, ale fakt. Žijeme v časech nejednoznačnosti. To by myslím Medkovi vyhovovalo.

Já bych to zesílil a řekl, že žijeme v čase ohroženosti, a to přímo ohroženosti tělesné. Člověk je nahý v trní. Něco bodavého se člověku zasekne v plicích, což může připomínat Medkův obraz, klidně toho Svatého vojáka.

Srp: To je hezké, ale já bych to neaktualizoval. Dílo má zazářit jako krystal. Jaké je jeho poselství, to už je jedno a je to mimo to dílo, to už nikdo ovlivnit nemůže. My jsme se snažili, aby to na výstavě jako krystal působilo.

Hejtmánek: Na mě Medek působí stejně silně jako dřív. Má v sobě úžasnou poctivost a upřímnost. Vrací mi důvěru v to, že umění má smysl.

3. října 2020