I na Slovensku měli svou architektonickou modernu

Okno Friedricha Weinwurma

I na Slovensku měli svou architektonickou modernu
Okno Friedricha Weinwurma

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

V českém povědomí existuje dost domýšlivá představa, že modernu, ba i možná samu civilizaci, přinesli na Slovensko po roce 1918 bůhvíjak vyspělí Češi. A většina možná i docela vzdělaných lidí by se asi přela, že určitě to platí pro moderní architekturu, ve které jsme tehdy prý vedli, vždyť funkcionalismus byl vlastně český styl, jako by jinde asi pořád stavěli neogotické hrady s věžičkami.

Skutečnost je složitější, takže samozřejmě na Slovensku působili moderní architekti nezávisle na Češích, i když je hned nutné dodat, že to nemuseli být etničtí Slováci. Spíš šlo o příslušníky nadnárodní komunity typické pro střední Evropu, pro prostor mezi Vídní a Budapeští, v jehož středu (blíž má k Vídni) je staré podunajské město Pressburg, které se Bratislavou stalo až po roce 1919. V ní působil nejvýznamnější představitel „slovenské“ meziválečné moderní architektury, Friedrich Weinwurm (1885–1942). Šlo o osobnost, kterou bychom snad mohli srovnat s Karlem Teigem (ale Teige byl víc teoretik, Weinwurm víc praktik), nebo spíš s architektem Jaromírem Krejcarem, s nímž ho spojovalo zaujetí pro levicové utopie. Osobně měl blízko nejvíc k Ernstu Wiesnerovi, avantgardnímu architektovi z Brna, který na rozdíl od Weinwurma včas uprchl před holocaustem a zemřel v roce 1971 v Londýně. Weinwurm zahynul za blíže neobjasněných okolností někdy v roce 1942: snad se snažil prchnout ze slovenského státu do Maďarska.

V Brně, které má blíž k Bratislavě i Vídni než k Praze, se koná výstava představující nejen Weinwurma, ale i bratislavskou modernu. Je to jev, který stojí za to znát, pokud má mít člověk ucelenější představu o tom, co se v ČSR dělo. V několika místnostech hradu na Špilberku (kde vystavuje Muzeum města Brna) je přiblížena snaha levicového architekta nalézt odpovídající formu pro stavby „přiměřené účelu a době“, jak tomu říkal. Autorka výstavy, bratislavská kunsthistorička Henrieta Moravčíková, vytvořila střídmou expozici; je to i tím, že po architektovi se jako po oběti holocaustu žádné osobní věci, kromě pár fotografií, nedochovaly. Na té úvodní vidíme Weinwurma s páskou přes čelo, jež držela platinovou destičku, kterou měl v lebce jako následek zranění z války. Převládají ale dnešní fotografie zachovalých (i když bohužel časem a necitlivostí poznamenaných) objektů, především bratislavských vil a bytových komplexů Unitas a Nová doba. Dále nákresy a plány, a zvlášť dobové časopisy, kam Weinwurm přispíval teoretickými texty, v nichž vyzýval ke kolektivnímu bydlení a k tomu odpovídající architektuře, která měla mít jednoznačně přednost před individuální: úryvky z textů znějí na výstavě z decentních reproduktorů, čte je německy a slovensky spisovatel Michael Hvorecký. Tento až radikálně formulovaný program se snažil najít cestu z permanentní bytové krize, která měla být řešena kolektivními „stroji na bydlení“ a hledáním minima pro důstojné bydlení: tzv. nejmenší byt. Tato upřímně prožívaná idea nebyla, podobně jako u mnoha revolučních kolegů, v rozporu s tím, aby navrhoval vily pro zákazníky, které opravdu těžko nazvat proletariátem. Několik modelů těch vil je na výstavě a člověk by je nejspíš považoval za dílo Adolfa Loose, jehož Weinwurm nemohl minout. Podobnost, možná shodu bychom nalezli v jednoduchých geometrických tvarech a objemech, v hladkých fasádách, plochých střechách, jednoduché „krabicové“ eleganci. Na rozdíl od Loose však Weinwurm nepoužíval vnitřní Raumplan, nýbrž zůstával u konvenčnějších volně řazených pokojů: v případě nejznámější „vily L“ v Podtatranské ulici v Bratislavě navrhoval interiéry Loosův rival Josef Hoffmann.

Pozoruhodným exponátem na výstavě je zachovaný originál „patentovaného ocelového okna“ z roku 1929, které Weinwurm sestavil s bratislavským zámečníkem Arminem Krausem. Velká skleněná křídla se sklápěla v horizontálním směru, který ukazoval cestu k nadějným zítřkům: všichni budou bydlet v důstojných poměrech v domech, kde nebude jediná věc zbytečná. Několik těch oken prý ještě v bratislavských domech zůstalo. Snad tam o tom vědí.

 

Architekt Friedrich Weinwurm: Nová cesta. Muzeum města Brna, Špilberk, 29. 8. – 3. 11. 2019.

 

25. října 2019