Posledním zastavením maďarského seriálu, který vycházel v minulých číslech Týdeníku Echo, bude město Pápa. Česky bychom mu mohli říkat Táta, ale ono se tak jedno město v Maďarsku kousek od Ostřihomi už jmenuje, tak zůstaneme u Pápy, tedy Papeže.
Na severozápad od Balatonu se rozkládá vinařská oblast Badacsony, která je vulkanickým dnem prehistorického jezera, z něhož vybublaly kužele sopek. Trochu to připomíná redukované České středohoří, kdyby ho nepostihla industrializace a jiné nepříjemnosti – třeba výměna části obyvatel. Největší kopec v kraji se jmenuje Szent György-hegy, tedy Svatého Jiří; a ten zas trochu připomíná bachratější Říp, včetně toho udatného Jiřího, vítěze nad drakem, kterému je Říp také zasvěcen, jak to tak u kopců kdysi pohanských bývá. Polský gurmán a spisovatel Robert Makłowicz si tam koupil kousek vinice, takže tam jezdí a ve skvělé knize, takové, jakou by člověk rád napsal sám, Café Museum (česky vyšla roku 2014), píše, jak jsou ty kopce barevné, zlaté a zelené, porostlé slunečnicemi a vinnou révou a jinde se na jejich úbočích vlní zežloutlá, skoro bílá tráva a pasou se tam ovce, které skoro nejsou vidět, jak splývají s těmi málobarevnými tóny. A prý tam také viděl stáda maďarských buvolů šedé barvy, této odrůdě se říká szürke marha, šedý dobytek, i když jeho hlavním atributem jsou hlavně obrovské špičaté rohy.
Krátký úvod pro mimopražské čtenáře: V českém hlavním městě existuje obvod Praha 7, pokrývá čtvrti Letná a Holešovice. Je to městská část značně trendy a hipsterská, zároveň mohu z vlastní zkušenosti dosvědčit, že se tam bydlí docela dobře, jakkoli chyby a hranici parodie překračující výstřelky by se taky našly (nikdy se například nepřenesu přes proměnu nádherně ušmudlaného nočního zapadáku Kobra v křečovitě mondénní „vystajlovaný“ podnik). Ale k věci. Na stránkách britského deníku Guardian se objevil seznam deseti nejvíc cool čtvrtí v Evropě a Holešovice jsou mezi nimi. Lokální patrioti to na sítích oslavovali. Ozvaly se ale i kritické hlasy – například v textu Táni Zabloudilové na Alarmu. Podobná publicita prý pomáhá rozšiřování turismu a vůbec gentrifikaci, která z tradičních čtvrtí vytlačuje původní obyvatele, pro něž jsou tam pak příliš drahé nájmy.
Karlovy Vary jsou městem lanovek, pokud vím, tak aspoň dvou, a jednou z nich jsem se ráno nechal vyvézt na Dianinu rozhlednu nad městem. Vzpomínal jsem, jestli jsem to někdy předtím udělal, a došel k tomu, že ne, protože v letech 1965 až 1986, tedy v době, kdy jsem měl k Varům nejblíž a bylo to město našich rodinných výletů a pak mé puberty, tahle lanovka nejezdila. Takže jsem asi i poprvé vylezl nahoru na tu věž, která tam ovšem stojí od roku 1914, kdy právě končila nejlepší éra Karlsbadu, a hleděl do zamlženého a únorově našedlého údolí, ze kterého vystupovalo to unikátní město, které Le Corbusier prý nazval „úžasným sletem dortů“ a sto let před ním Alexander von Humboldt „briliantem ve smaragdové obrubě“.
Ráb je opravdu hezké město, zvlášť když tam přijedete navečer uprostřed léta na kole, což jsem udělal před osmi léty. Domy měly tehdy nazlátlou a narůžovělou barvu západu slunce a dvě řeky se jemně stýkaly pod zdmi barokní pevnosti, o kterou jsme se kdysi prali s Turky. Výrazně vynikl jistý žoldnéř císařských vojsk Adolf z Černé Hory, který byl díky svému udatenství povýšen Rudolfem II. na říšského hraběte. Hlava Turka od Rábu se pak dokutálela do jeho schwarzenberského znaku, kde se k ní přidal havran, neboť německy se město jmenuje Raab čili havran.
Z Netvořic do Lešan až ke Kamennému Přívozu na Sázavě, to je kraj básníka Františka Hrubína. V létě je to kraj jeho Romance pro křídlovku, v zimě Lešanských jesliček, dvou klenotních příběhů české poezie. Tady po těch vesnicích objížděli kolotočáři s osmnáctiletou Terinou, kterou František miloval takovou tou láskou třiadvacetiletého mladíka, jenž pak vzpomínku na ni vyvolává po zbytek života „z měsíčních par“ a „popela na žhavém srdci“. Tady se v zimní den plahočil závějemi přes kopec Josef Padevět s ženou Marií s ranečkem, ve kterém bylo zabalené Dítě, a za nimi šel „divnej chlap“, nějaký přízrak nebo „netvor“ (z Netvořic?), „tvář jako střep bludné hvězdy odnikud“, nějaká hrozba poslaná na ně nějakým věčným Herodem. Asi pospíchají do Egypta tou „kotlinou uprostřed Čech“, zastaví se v hospodě v Lešanech, je zavříno, hostinská hartusí, ale nakonec je vezme dál, když je vidí, vždyť maj to dítě v ranečku. „To nám patnáctej rok moc pěkně začíná,“ řekne hostinský a naleje sklenku.
Kromě Dalibora Balšínka, který vlastně úplně Opavan není, znám ještě dva, kteří jimi zcela jsou. Tomáše Němečka a Jindřicha Vybírala. To jsou muži, na které může být jejich rodné město hrdé a v jeho zájmu by mělo být přilákat je z pražského vandru zpět.
Motorový vlak projížděl listopadovou krajinou, která se z podmáčené měnila v podhorskou. Vyjel z Českých Budějovic v jedenáct a za necelou hodinu, když jsem vystupoval ve Zlaté Koruně, se už pomalu stmívalo. Před pěkným nádražím stál chlapík, na hlavě čepici, pevně mi stiskl ruku a řekl, vítám vás ve Zlaté Koruně, pane redaktore. Já mu chtěl říct, ať mi neříká pane redaktore, ale k tomu jsem se dostal až večer, když už byla úplná tma a my seděli v hospodě v Českém Krumlově.
Je mokvavo a podzimně šero, chlad proniká ke kostem, spadané listí vylučuje jakousi látku způsobující melancholii a tesknotu. Nad zemí se převalují chuchvalce mlhy, staleté kmeny obrostlé choroši vydechují vůni zániku, jež uvolňuje hlen v nose poutníka. Ten vytahuje kapesník a počne do něj usilovně smrkat.
Kapitán s doktorátem, biolog, který před kormorány dal přednost lodím a člunům a ve své sněhobílé uniformě poskytuje služby třeba rockovým hvězdám. Poslední dobou o něm bylo slyšet zejména s projektem plovoucí lavičky Václava Havla, která se stala předmětem sporu mezi památkáři. Jak se stal profesionálním plavcem a jak vidí Vltavu v Praze ze svého pohledu?
My starší a pokročilí dosud víme, jak to chutná, když se přiloží špička jazyka ke kontaktům ploché baterie, což se dělalo proto, aby se zkusilo, jestli ještě bude fungovat. Nebo prostě jen tak, z rozkoše a slasti. Chutnalo to jaksi slaně, jakoby po krvi, ta je taky slaná, stejně jako slzy a tělo vůbec, neboť je vlastně ze slané vody.
Čáslav proslavila Věra Čáslavská, Karel Čáslavský a Miloš Forman, který se tam jediný z nich opravdu narodil a prožil tam kus dětství. Slávu města šířily rychlonohé amazonky Jarmila Kratochvílová a Ludmila Formanová, jejichž pot je vsáklý do tartanu místního stadionu. No a nejpamátnějším předmětem čáslavským je kus lebky, odborně kalva, ukrutného válečníka Jana Žižky, kterou tam přechovávají ve skleněné skřínce, do níž lze pohlédnout.
Ve šťastných dobách české podnikavosti byla Blatná městem růží, takže když vál vítr od plantáží za nádražím, bylo prý celé městečko zahaleno růžovou vůní. Ženy ušetřily na parfémech a muži kouřili silný tabák, aby ty vůně překryli a nepůsobili zženštile.
Na začátku Mostecké ulice, té obzvlášť cenné části Královské cesty, stojí zaparkovaný sytě rudý trabant a za volantem je hastrman. Je to surrealistické a bizarní. Praha magická, nebo spíš psychedelická, v nejlepší formě. Trabant není odkazem na exodus východních Němců ani na blízký posprejovaný Saský dům, kde kupodivu ještě není muzeum trabantů: i když hned vedle je „muzeum“ mučicích nástrojů… Tento naleštěný veterán, v barvách, které se na něm nikdy za jeho éry nevyskytovaly, má upoutat pozornost k thajskému masážnímu salonu, před nímž parkuje.
Město Eisenstadt leží za Litavou, větším potokem, který tvořil hranici s uherským královstvím. Rakousko tam po staletí plynule přecházelo v Panonii a Němci, kteří tam však vždy převládali, se pomalu měnili v Maďary, přičemž pominout nelze ani Chorvaty, Romy, Židy, Armény, Slováky a jinou lidskou havěť.
Významnou událostí v dějinách města Boru u Tachova byl pobyt třídy IV. E jednoho západočeského gymnázia na podzim roku 1983. Šlo o bramborovou brigádu, což byla oblíbená forma nucených prací na pomoc věčně kolabujícímu zemědělství. Něco jako čínská kulturní revoluce na středoevropský způsob. Obvykle se jezdilo na dva týdny a zpravidla nikoli maturitní ročníky, jenže tehdy se urodilo asi hodně brambor, takže se to protáhlo na tři, a jeli jsme i my.
Protože Rakušané dobře vědí, jak na člověka zapůsobit, ocitl jsem se jednoho srpnového podvečera na lodi, která mě vezla po největším rakouském jezeře vstříc nečekanému dobrodružství. Nebál jsem se ani tak utopení, neboť výška vody dosahuje na jednom obzvlášť hlubokém místě tak nanejvýš jednoho a půl metru.
„Almost Heaven, West Virginia,“ zpívá ve svém hitu Take Me Home, Country Roads americký folkový zpěvák John Denver. Při našem příjezdu na světové skautské jamboree to tak ale rozhodně nepůsobilo. Od hranic státu nás pronásledovala bouře biblických rozměrů, při vjezdu do areálu do našeho autobusu pak přistoupili dva nadšení Američané, na které naše vyčerpaná skupina po 31 hodinách cestování z Prahy nebyla připravená. Erin nám hlasitě sdělovala, že hlavně nemáme zapomínat na hydrataci, což se vzhledem k okolní spoušti jevilo jako absurdní. Michael nás zase informoval, že umí jedno slovo česky, totiž „ahoj“, a pravidelně ho vykřikoval na celý autobus. Když nás okolo jedenácté večer autobus konečně vyhodil na tábořišti, s úlevou jsme si oddechli, spořádali pár hot dogů připravených od dřívější skupiny a šli spát.
Obříství je pozoruhodná vesnice v české Mezopotámii čili v Meziříčí, jak by se dalo říkat tomu trojúhelníku mezi Labem a Vltavou, jež se setkají pod Mělníkem. Obec se přimyká k pravému labskému břehu, který se čas od času vylije, jak je to znázorněno na zdi zámku, který stojí nebezpečně blízko u vody. Nejstarší záznam je z roku 1862 (hezkým písmem je tam napsáno „Vejška Vody“), dalších záznamů je asi dvacet a naprosto dominuje ryska z 15. 8. 2002, kdy voda sahala tři metry nad zem. To bylo Obříství zalité celé a Meziříčí se proměnilo v jedno kalné jezero. Povodeň se pak vrátila v červnu 2013, takže když někdy výjimečně prší, nemusí se z toho každý jen radovat, i když většinou asi ano.
O jízdárně ve Světcích u Tachova jsem se poprvé dozvěděl od přítele, historika Petra Luňáka, jenž je velký ctitel opery, především barokní, za kterou tam už několikrát jel: některé árie umí zazpívat zpaměti, samozřejmě italsky, nebo to aspoň dovedně předstírá. Ten mě před několika lety zlákal na holdovací operu Johanna Josepha Fuxe Constanza e fortezza, což znamená Vytrvalost a síla, přičemž ji celou přezpíval během řízení svého dobře klimatizovaného vozu – a protože je to opera dosti dlouhá a spletitá, stačilo mu to i na cestu zpátky. Nevylučuju, že do toho zaplétal árie z oper jiných, možná i vlastních, ale to by poznal jen znalec.
Do Tachova jsem přijel z Plané (viz Týdeník Echo č. 29/2019) v podvečer, vystoupil z autobusu a málem se svalil, neboť většina města leží na šikmé ploše. Tachov by ve spolku šikmých měst (viz díl o Štítech) rozhodně hrál přední roli. To je první věc, co přivandrovalce napadne, druhá věc je, co tady vlastně dělá? Tady, na okraji Čech, v pustině vylidněné, v kraji krkavců a vlkodlaků, vylhaných husitských tradic, asijských tržnic a děr po asanacích, demolicích a bouračkách, které skoro město vyhladily. Tachov, nejsmutnější město Čech, myslel si kdysi, a trochu ještě teď.
Skoro denně čekám na tramvaj u Suchardova pomníku Františka Palackého a skoro pokaždé se mi vdere do hlavy verš: „Kdo ti, starý dědku, / tak zdeformoval lebku? / Někdo tě do ní uhodil, / či jsi se tak už narodil?“ Geniální šílenec T. R. Field jím ocenil hlavu Palackého, jež je opravdu jaksi hranatá, jakoby kubistická, což by ale odpovídalo době, kdy na ní Sucharda pracoval: sousoší odhalovali roku 1912. Palacký trochu připomíná sedícího Frankensteina, který hledí směrem na Smíchov a vyhlíží, kdy už pojede tramvaj. Lze si představit, že kdyby někdy vstal a vykročil, byl by považován za golema a vzbudil by značný rozruch.
V Plané jsem chtěl jenom přestoupit a jet dál, ale zůstal jsem tam až do večera. Nebyl jsem tam od mládí, kdy jsem tam zůstal jednou trčet na stopu do Plzně a nikdo mě nebral, tak jsem Planou prošel a bylo to šedivé, rozpadající se město s velkým protáhlým náměstím se sešlými historickými domy, kašnou a šedým morovým sloupem, jenže o sobě nic nevědělo a já jsem o něm také nic nevěděl, jenom že je lepší ho rychle minout a vypadnout.
Kdyby Lužických Srbů bylo před sto lety o trochu víc než tehdejších asi sto tisíc, aspoň půl milionu, tak by se možná podařilo Benešovi na Pařížské konferenci přesvědčit Francouze (Angličany už hůř, ale Američanům by to bylo jedno, neboť by nevěděli, o co jde), že by se Lužice měla připojit k nově vznikajícímu státu.
Nedaleko Panenských Břežan leží Odolena Voda, jež je vedle podivného skloňování (bez Odoleny Vody etc.) proslulá ústní vodou Odol. Její účinky způsobují trvalé zmodrání zubů a navždy porušenou zubní sklovinu. Lebky s dokonale zachovaným chrupem, nacházené v katastru obce, pocházejí již z časů pravěké únětické kultury, jež se tu před čtyřmi tisíci lety měla čile k světu. Zůstaly po ní hromadné hroby s uťatými hlavami a lidová víra ve vampýry.
Zámky tam jsou dva. Dole bydlel, i když jen krátce, Reinhard Heydrich. Poté co z něj 27. května 1942 naposledy vyjel, v něm žila do dubna 1945 s dětmi jeho žena Lina. Jedno jejich dítě, nejstarší Klaus, je tam v zahradě pochované. Když si desetiletý chlapec hrál na cestě, přejel ho náklaďák. V horním zámku bydlel od začátku protektorátu K. H. Frank, prý si občas s Heydrichem společně vyjeli po okolí na koni. Byly mezi nimi korektní vztahy, dva a půl měsíce tady byli sousedé.
Na Křížovém vrchu u Chotěšova je prázdný kostel a ten má věž a v té věži byla za komunistického režimu vojenská pozorovatelna, kterou bylo možné dalekohledem pozorovat okna ženského kláštera v Chotěšově, ten je odsud vzdušnou čarou asi šest kilometrů. Nebylo však možné pozorovat, jak by si možná pozorovatel přál, jeptišky nebo – a to spíš – jejich klášterní chovanky, neboť ty byly samozřejmě již dávno pryč.
V turistické ubytovně v Zubrnicích, kam přijeli autobusem z nedalekého Ústí nad Labem, se ubytovala horda mužů s padesátkou už za sebou. Byli to staří přátelé, kteří tak jednou za půl roku spolu někam jedou, večer posedí v hospodě, přespí, od rána pak jdou krajinou, povídají si o všem možném, několikrát se během cesty pohádají, pak se zase udobří. Možná se mají i tak nějak plaše rádi, hlavně jsou na sebe ale zvyklí.
Lze-li věřit profesoru Profousovi, klasikovi české onomastiky, pak původně se Veltrusy nazývaly Velprdi, což skutečně mělo znamenat, že zde lidé trpěli velmi plynatostí, tady „perděli“. Už ve 13. století to bylo korektně změněno na „trousili“, tedy pomalu defekovali čili odpadával z nich trus, což nevím, je-li lepší.
Krása a ošklivost nezná na Sicílii střední cestu. Krajina je proklatě vyprahlá a na kost obnažená, přitom hned vzápětí malebně líbezná a smavě měkká. Panoramata měst, městeček a vesnic, zalitých nevyčerpatelnými přívaly světla, přivádějí člověka do vytržení, ale hned vzápětí ten samý pozorovatel žasne nad zubožeností a zašlou špínou uliček, které přitom vedou k těm nejnádhernějším náměstím, na nichž zurčí voda z barokních fontán.
