Posledním zastavením maďarského seriálu, který vycházel v minulých číslech Týdeníku Echo, bude město Pápa. Česky bychom mu mohli říkat Táta, ale ono se tak jedno město v Maďarsku kousek od Ostřihomi už jmenuje, tak zůstaneme u Pápy, tedy Papeže.

Maďarsky pápa totiž opravdu znamená papež, tedy otec, což se ale maďarsky řekne apa, avšak slovo papa, tedy bez čárky nad a, je zároveň zdrobnělina otce, takže striktně vzato Maďaři říkají papežovi táta (na Moravě tata), nebo dokonce tatínek, což naznačuje privilegovaný vztah starých Maďarů ke Svaté stolici. Ten se projevil tím, že už v roce 1000 poslala papežská zásilková služba z Říma do Uher na hlavu sotva pokřtěného pohana Vajka, který si začal říkat Štěpán čili István, speciální korunu (nebyla to ovšem ještě ta s nakloněným křížkem), která se pak stala symbolem apoštolského královského úřadu, rex apostolicus, což je taková uherská vymoženost. A to doručení se mělo odehrát někde tady v západním Maďarsku, kde měl onen István sraz s opatem Astrikem, který mu korunu vezl v pošťáckém voze. A když Štěpán balík s nápisem „fragile“ rozbalil, zvolal rozradostněně, povšimněme si, že rovnou latinsky: Ecce Papa misit mihi Coronam!, tedy Hle, papež mi posílá korunu!

Podle serióznější, a tedy nudnější verze se město jmenuje po jakémsi raně feudálním německém rytíři Poppovi, který se sem dostal z Bavorska v družině královny Gisely, nevěsty onoho svatého Štěpána. Vlastně to tak nudná verze taky není, neboť bychom si mohli představit, že onen Popp nebo snad Poppo byl předek Iggyho Popa, čímž by atraktivita města Pápa vzrostla. Nevím jen, jestli si to tam uvědomují – navíc hnidopich by měl opravit, že Iggy Pop se jmenuje občansky Osterberg, ale to bychom neudělali žádný vtip...

Takže Pápa… Když tam totiž přijedete večer za tmy, a ještě k tomu v únoru, je to město jako po vymření, a když chcete najít nějakou hospodu s halászlé, chodíte asi hodinu kolem dokola, než si jedna paní, které se zoufale zeptáte všemi jazyky a nakonec ukážete do pusy, vzpomene, že kdysi, snad ještě za Jánose Kádára, byla nějaká ve dvoře za rohem. Tak tam vlezete a skutečně tam jednu papežskou krčmu najdete, i hltavě pozřete svatý perkelt či blahoslavený paprikáš, nezbytné to položky svaté eucharistie uherské. S uklidněnými útrobami se pak jdete projít večerním městem, v jehož středu stojí obří barokní kostel připomínající ve tmě gigantické struhadlo (takové to ve tvaru H), za ním cosi jako vál na nudle, což byl zámek, před kterým cosi svítilo, a když jste přišli blíž, bylo to opuštěné ledové kluziště, které tam bylo na nádvoří toho zámku. Hlídali ho dva křídlatí gryfové s otevřenými zobáky, z nichž vyčníval špičatý kamenný jazyk. Tyto roztomilé orientální nestvůry ozářené jemným svitem kluziště vytvářely na pozadí zimní oblohy s měsícem svítícím jako papežská tiára dojem něčeho velmi neskutečného a magického, jako by to byla scéna z románů Michala Ajvaze, jehož poslední knihu, Města, jsem měl právě rozečtenou. Vláčel jsem tu sedmisetstránkovou bichli po městech maďarských, která však hrdinové nekonečného fantaskního cestovního eposu z jakýchsi důvodů minou. Tak jsem je sem přivedl aspoň tímhle způsobem. Pak papežský měsíc zašel.

Ráno hustě pršelo. Vyšel jsem hledat kavárnu, případně koupit deštník. Hlavní náměstí Fö tér se ve dne jevilo méně magické než v noci. Hotel v jeho rohu, na nějž jsem spoléhal, byl zavřený, asi zkrachoval, nebo snad čekal na sezonu. Jmenoval se Arany Gryff, na štítě měl namalovaného malého draka, gryfa. Potlačil jsem touhu po kávě a kráčel ke kostelu s úmyslem posnídat duchovně. Chrám trčel proti zachmuřenému nebi a jeho průčelí by bylo fádní, kdyby ho nezdobil znak, na němž byl opět patrný malý vztyčený dráček se šavlí – gryf. Byl jsem v papežském městě gryfů, hybridních tvorů s hlavou sokola a tělem lva, nebo spíš chrta či jezevčíka, jak se to vezme. A samozřejmě s křídly Pegasa. Nebudu předstírat, že jsem nevěděl, oč jde a proč se tady ta zvířata přemnožila. Gryf je heraldickým znamením domu Esterházy, asi nejproslulejšího šlechtického rodu Uher, aspoň pokud jde o počet pokrmů, které jsou po nich pojmenovány. Jejich jménem se honosí roláda, omáčka, biftek, guláš, polívka a samozřejmě nějaké dortové řezy a takové věci. Z toho je patrné, že šlo o aristokracii kulturně vlivnou, ostatně byli mezi nimi početně zastoupení mecenáši, z nichž vynikal Mikuláš I. Nádherymilovný, maďarsky Pompakedvelö, který na svém dvoře v Eisenstadtu zaměstnával, dokud nepřišel na buben, jako dvorního kapelníka Josepha Haydna – psal jsem o tom loni (viz Týdeník Echo č. 38/2019).

Martin C. Putna v užitečné knize Obrazy z kulturních dějin Střední Evropy (2018) srovnává Esterházyovce s našimi Schwarzenbergy, neboť podobně jako oni v jižních Čechách vybudovali tady v kraji mezi Neziderským a Balatonským jezerem ucelené „dominium, nesoucí řadu rysů polosuverénního státu“. Po roce 1945 byli rozseti do různých stran, tedy především do Rakouska, toho přirozeného azylu středoevropské šlechty, ale někteří Esterházyové zůstali v Maďarsku a stali se třeba spisovateli, někdy i velmi slavnými, jako Péter Esterházy, který zemřel v roce 2016 na rakovinu slinivky, a to mu bylo sotva padesát šest let, ale stačil toho napsat tolik, že to byl asi nejpřekládanější současný Středoevropan, „doma“ byl ale v Paříži, v Berlíně nebo v Římě, za své originální knihy získával různé ceny a stříbrná hříva jeho bujných vlasů zdobila různá intelektuální fóra, kde působil jako brilantní řečník v různých jazycích – jednou jsem ho slyšel ve Frankfurtu. Svůj původ tematizoval v rozsáhlé postmoderní bichli, ještě tlustší než ten Ajvaz, Harmonia caelestis (česky 2014): Putna věnuje v té své knize jejímu rozboru deset stránek.

A tenhle Esterházy miloval Hrabala… Četl ho od mládí, snil o něm a jako mladý spisovatel si ho představoval jako mytickou postavu z pochmurné, policejním režimem ochromené Prahy. Jako projev obdivu a jako manifestaci svého literárního stylu o něm napsal knihu – Hrabalovu knihu – Hrabal könyve, která vyšla v Maďarsku v roce 1989 – česky v roce 2002. Ta kniha není „o Hrabalovi“, protože to by bylo na Esterházyho příliš jednoduché. Hrabal vstupuje do vyprávění prostřednictvím jazykových her a šifer, má roli zasvětitele a průvodce po tajích psaní a literatury, je někým blízkým i vzdáleným, někým, koho autor miluje, ale zároveň ho vlastně nezná a zcela mu nerozumí. Je to snění o Hrabalovi, které vrcholí filozofickým rozhovorem Hrabala s Bohem, přičemž nelze vlastně rozlišit, kdo je kdo.

Esterházyho kniha byla vyznáním lásky k Hrabalovi, ale tím také k prostředí, kde byli oba doma a odkud čerpal jejich krevní systém živiny. Ke střední Evropě. Prostoru, který v době, kdy maďarský šlechtic svou knihu psal, tedy koncem 80. let, byl téměř zničený imperiálními barbary z jedné i druhé strany, vnucenou ideologií a desítkami let ignorance. Idea střední Evropy byla vzpomínkou a nadějí na vzkříšení prostoru, kde žijí různé menší národy v nedokonalé, ale přece jen snesitelné a sebe respektující vzájemnosti. Maďaři zajisté měli jiné vzpomínky na zaniklý svět krásných uniforem a cudných dam, valčíku a teskných tónů cikánských houslí. Hráli jinou roli a jejich národní ambice byly úspěšnější než ambice Čechů, kteří se naopak na zániku tohoto světa aktivně a rádi podíleli. Ostatně, když prý přijel Esterházy začátkem 90. let do Prahy a chtěl mluvit o střední Evropě, našlo se jen pár českých intelektuálů, kteří mu rozuměli. Podle jeho vzpomínek by se dalo říct, že mu možná nerozuměl ani Hrabal, když se setkali v hospodě U Zlatého tygra a Hrabal byl samozřejmě nerudný a nechtěl se s nějakým Maďarem bavit, jak to ostatně dělal vždycky, když ke stolu někoho přivedli. Teprve když mu Esterházy vnutil kousek přeloženého textu z Hrabalovy knihy, na chvíli zpozorněl, než opět padl do své hlučné samoty. Setkali se pak ještě několikrát, to už Hrabal věděl, o koho jde, a respektoval ho. Moc příležitostí už ale nebylo.

A protože Hrabal byl nejen papež literatury, ale ve stáří se nejlepšímu papeži 20. století – a také Středoevropanovi, Janu Pavlu II. – fyzicky podobal, budiž mu věnována maďarská pocta v městě gryfů, které se jmenuje Papež.

http://www.jiripenas.cz/fotoblog/