Česko je aktuálně třetím nejhorším covidáriem v Evropě. Podle posledních dat Evropského centra pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC) má za čtrnáct dní průměr nových případů v přepočtu na 100 tisíc obyvatel 896. Před námi je z celé Evropské unie jen Portugalsko s 1692 případy a Španělsko s 1036 případy. Těsně za námi Slovinsko s 818 případy. Průměr celé Evropské unie plus Norska, které k ní ECDC připočítává, je 402 případů. Ani ne polovina našeho stavu.

Pro představu, jak to vypadá v okolí nebo v zemích, kam lidé často cestují: Rakousko má 224 případů, Polsko 196, Slovensko 468, Německo 218, Itálie 284, Francie 426. Švédsko, o kterém se v éře čínského koronaviru tolik diskutuje, protože na rozdíl od jiných zemí jen minimálně omezovalo státními restrikcemi život lidí, má 429 případů. Belgie, s níž jsme se na podzim přetahovali o post nejhoršího covidária Evropy, 276 případů. Skoro třikrát méně než my. Všude v těchto zemích je nákaza v nejhorším případě dvakrát nižší. V takovém Rakousku, Německu nebo Polsku čtyřikrát.

Každý český občan, který stráví nějakou dobu v kterékoli z těchto zemí, má v průměru dvakrát až čtyřikrát menší šanci, že se covidem nakazí, než když zůstane doma. Ministerstvo zahraniční přesto od pátku 5. února výrazně zpřísnilo podmínky pro cestování do všech výše zmíněných států. Všechny uvedené jsou ve třetí (červené) kategorii s vysokým rizikem nákazy. Sousední Slovensko dokonce ve čtvrté (tmavě červené), vůbec nejvyšší, s velmi vysokým rizikem nákazy.

Při návratu ze všech „červených“ zemí zpět do České republiky musí člověk podstoupit PCR test. Bez výsledku nesmí zpátky. Pokud je test pozitivní, musí zůstat v zemi, kde právě pobývá, v karanténě. Ta se řídí pravidly konkrétního státu. V případě negativního testu v zahraničí může pokračovat domů. Tam musí do pěti dnů od návratu buď znovu absolvovat PCR test, nebo nastoupit na deset dní do karantény.

Při návratu z „tmavě červených“ zemí platí stejná pravidla jako pro ty „červené“. Tedy test ještě na území státu, z něhož se člověk vrací. Poté musí doma zamířit na pět dní do karantény a pátý den absolvovat PCR test. V tmavě červené kategorii jsou aktuálně vedle Španělů a Portugalců i Slováci, kteří mají ani ne polovinu nákaz. Červená je s výjimkou Finska a přidruženého Norska, které jsou v méně rizikové žluté kategorii, celá Evropská unie.

Babišova vláda se zjevně snaží lidem zamezit byrokratickými překážkami i cestování do zemí, které jsou výrazně méně rizikové než Česká republika. V případě méně nakažených zemí jsou tato pravidla úplně absurdní. Vláda si nemůže podle ústavy dovolit zavřít hranice, takže hledá všechny možné obstrukce, jak lidem cestování znesnadnit. Bezpečnostní opatření jsou rozumná při cestách do výrazně rizikovějších zemí, než je Česká republika, nedávají ale vůbec žádný smysl tam, kde je nákaza nižší.

Hranice si před ostatními snaží chránit většina zemí. Tvrdá pravidla ale většinou platí pro ty, kdo přijíždějí z rizikových států, ne z těch, kde je nákazy méně. Švýcaři třeba posílají do povinné karantény jen ty, kdo přicestují ze zemí a regionů, kde je aspoň o 60 případů nákazy na 100 tisíc obyvatel víc než ve Švýcarsku. Seznam zemí se mění pravidelně každý týden podle aktuální situace.

Je to jasné, srozumitelné, logické. Naše obstrukce v cestování jsou nesmyslné a ostatní země by je klidně mohly považovat za neoprávněně omezující. Jejich občany ale nezasahují. Česko totiž s výjimkou pracovních a studijních cest příjezd cizinců do země úplně zakázalo. Tyto obstrukce míří jen na občany České republiky.

Andrej Babiš i ministr zdravotnictví Jan Blatný stále skuhrají, že lidé nedodržují restrikce. Možná by stačilo, kdyby se nad každou z nich zamysleli, jestli vůbec dává nějaký smysl, a snažili se vše lidem poctivě vysvětlit.

Česko je jedním z největších covidárií Evropy, přestože má formálně jedny z nejtvrdších restrikcí. Když to evidentně k úspěchu nevede, je nejvyšší čas obrátit kurz a začít dělat věci, které mají smysl a nejsou jen Potěmkinovými vesnicemi.