Jiří Kratochvil je významný spisovatel, romanopisec, novelista a povídkář, vedle toho ovšem i důležitý esejista, dalo by se možná říct autor nejdůležitějších úvah o české literatuře po roce 1989. S českou literaturou se udála zvláštní věc, že když by čtenář zavřel před takovými dvaceti lety oči a teď je otevřel, užasl by, kam se poděla a jaké družstvo ji převzalo. A jaké poměry v ní vládnou a jakými hodnotami se řídí – nebo spíš je posuzována
Život jednoho z nejznámějších spisovatelů českého původu Milana Kundery byl plný změn. Z budovatelského lyrika se stal cizelérem románu, ze světel ramp se stáhl do ústraní, od rodné češtiny se uchýlil k francouzštině. A také z Brna přes Prahu do Paříže, kde žil od poloviny 70. let minulého století. Kundera se v posledních dekádách stáhl do ústraní a mluvit chtěl jen prostřednictvím svých děl. Se starou vlastí ale zůstal v kontaktu - v roce 2019 dostal zpátky občanství, o rok později daroval sbírku svých knih a archiv Moravské zemské knihovně.
Britský spisovatel indického původu Salman Rushdie po srpnovém útoku nevidí na jedno oko a nemůže používat jednu ruku, uvedl jeho agent. Pětasedmdesátiletý autor, který dostává dlouhá léta výhrůžky smrtí kvůli své knize Satanské verše, byl pobodán při svém vystoupení v americkém státě New York. Útočník spisovatele bodl do krku i do břicha. Jaká všechna zranění Rushdie utrpěl, ale dosud nebylo zřejmé. Jeho agent Andrew Wylie nyní podrobnosti prozradil pro španělský deník El País.
Britského spisovatele indického původu Salmana Rushdieho, který byl v pátek při přípravě na přednášku napaden nožem a zraněn, odpojili od ventilátoru a dokáže mluvit. Na twitteru to uvedl kolega autora Satanských veršů Aatish Taseer s tím, že Rushdie i žertoval. Informaci potvrdil bez dalších podrobností spisovatelův agent Andrew Wylie, napsala agentura AP. Rushdieho při vystoupení ve státě New York pobodal čtyřiadvacetiletý muž. Ten byl zadržen, ale vinu popírá.
Muže podezřelého z pátečního útoku na spisovatele Salmana Rushdieho v sobotu americká prokuratura obvinila z pokusu o vraždu a z napadení. Rushdieho pobodal čtyřiadvacetiletý muž identifikovaný jako Hadi Matar narozený ve Spojených státech poté, co jeho rodiče emigrovali z Libanonu, napsala agentura AP. Byl zatčen na místě činu v neziskovém vzdělávacím centru Chautauqua Institution ve městě Chautauqua, kde měl britský spisovatel indického původu promluvit.
Britský spisovatel indického původu Salman Rushdie byl dnes napaden při vystoupení v americkém státě New York. Na pódium vtrhnul muž, který na Rushdieho zaútočil a pobodal ho. Spisovatel zřejmě utrpěl bodnou ránu do krku a byl vrtulníkem převezen do místní nemocnice, uvedla agentura AP. Guvernérka Kathy Hochulová o něco později informovala, že literát je stále naživu. Nyní podstupuje operaci, oznámil poté Rushdieho literární agent. Útočníka policisté zadrželi, nyní je ve vazbě.
Živí se jako mnozí jeho kolegové různými sympatickými profesemi, v Sidonově případě je nejpopulárnější jeho kariéra trafikanta v Jindřišské ulici v centru Prahy. Samozřejmě píše dál, ba právě tyto roky, konkrétně první polovina let sedmdesátých, jsou obdobím literárně nejproduktivnějším. Karol Sidon se dnes dožívá osmdesáti let. To znamená, že se narodil v Praze 9. srpna 1942 – plné datum narození má svůj smysl, protože za okupace měl každý den význam.
Turecká prokuratura vyšetřuje nositele Nobelovy ceny za literaturu Orhana Pamuka kvůli podezření, že se ve své poslední knize dopustil hanobení turecké vlajky a urážky zakladatele moderního tureckého státu Mustafy Kemala Atatürka. Informují o tom v úterý místní média s tím, že za urážku „Atatürkovy památky" hrozí až tři roky vězení. Pamuk, který je v zahraničí nejprodávanějším tureckým spisovatelem, obvinění odmítá. "Nenapsal jsem (v té knize) nic, co by mohlo znamenat, že mám na mysli Atatürka.
Ani díla slavného anglického spisovatele Johna Ronalda Reuela Tolkiena se nevyhnula „woke“ kultuře. Na každoroční akademické konferenci, kterou pořádá Tolkienova společnost, se budou účastníci věnovat mimo jiné transgenderovým, rasovým či ne-hetorosexuálním tématům v jeho dílech, píše na své webové stránce. olkienova společnost, která byla založena v roce 1969, se věnuje studiu Tolkienova díla a života a vede ji Tolkienova dcera Priscilla.
Zhruba 150 významných osobností se podepsalo pod otevřený dopis, který kritizuje tzv. cancel culture (kulturu rušení) – tendenci postihovat lidi, kteří se proviní kontroverzním názorem nebo minulostí. Podle podepsaných, jako jsou spisovatelé J. K. Rowlingová a Salman Rushdie či šachista Garri Kasparov, tato vlna ničení, mazání a přejmenovávání ohrožuje svobodu slova a zabraňuje veřejné debatě. Dopis vyšel v úterním čísle časopisu Harper’s Magazine.
V pondělí 11. května zemřel v Praze po dlouhé nemoci ve věku 89 let slavný spisovatel, cestovatel a etnograf Miloslav Stingl. Informoval o tom jeho syn Tomáš Stingl. Rozloučení s jedním z nevydávanějších českých autorů v zahraničí se uskuteční s ohledem na restriktivní opatření v době koronaviru a na přání pozůstalých v užším rodinném kruhu.
Ve věku 85 let zemřel jeden z nejvýznamnějších švédských spisovatelů a dramatiků 20. století Per Olov Enquist. Švédským médiím to sdělila literátova rodina, podle které zemřel v sobotu večer ve spánku po dlouhé nemoci. Řadu jeho děl dramaticky ztvárnila i česká divadla.
Mohlo to být takhle. Je jaro 1920, tedy před sto lety, večer po představení ve Švandově divadle na Smíchově, a mladá, velmi mladá herečka vychází z divadla na ulici. Vtom k ní přistupuje muž, smeká klobouk (buřinku?) a odhodlaně praví: „Dobrý večer, nebudete se zlobit, že jeden neslušný člověk – Já jsem Čapek, slečno, víte, ten, co napsal nějaké povídačky. Byl jsem v divadle a počkal jsem na vás.“
Píše se rok 1904 a v životě Jaroslava Vrchlického (1853–1912) se objevuje nová žena, neprovdaná (protože učitelka) Justýna Vondroušová (1870–1958). Vrchlický je ovšem ženatý, teď už zcela formálně, jeho manželství je dávno v troskách, dávno ví od své choti, že pouze nejstarší dcera je jeho vlastní, biologickým otcem dalších dvou dětí je herec Jakub Seifert. Vrchlický v manželském svazku setrvává, avšak jak může, z rodiny utíká, je zaneprázdněn prací na univerzitě a svým společenským angažmá, rád vyjíždí na osvětové přednášky po Čechách a Moravě, pilně píše básně a dramata, horečně překládá i z jazyků, kterými nevládne. Zajíždí také do Vídně, kde zasedá v Panské sněmovně, těší se společenské vážnosti a čtenářské oblibě, nikoli přízni mladé kritiky, ta se do něj trefuje nemilosrdně. Na českém literárním nebi mezitím vyšly nové hvězdy, Bezruč, Březina, Dyk, Gellner, Machar, Sova..., Vrchlický je však stále při síle, pomyslný trůn nechce vyklidit, vydává jednu knížku za druhou, ale potřebuje také cit a něhu.
Autor před deseti lety získal při čtení knih současných českých autorek dojem, že se mezi nimi ve větší míře vyskytují divoženky a uživatelky opiátů, takže jejich texty na něj působily, jako když vypije odvar z muchomůrek. Sepsal tehdy delší text, v němž se dopustil mnoha genderových stereotypů a sexistických paušalizací, když třeba tvrdil, že ženy nepíší racionálně, nýbrž pocitově, ignorují logiku, a že jim proto dělá potíž držet linii vyprávění, neboť se do něj stále emocionálně pokládají, a vůbec, že motivací jejich psaní není něco popsat (třeba příběh) a vystihnout (třeba charakter), nýbrž dát zaznít tajemnému hlasu jejich já. V podtextu bylo naznačeno, že se to nedá moc číst. Článek se jmenoval Pavoučí žena a ubohá tlustá moucha (LN 2012) a po jeho uveřejnění byl autor některými (včetně uvědomělých mužů) prohlášen za nepřítele žen, což je vzhledem k jeho celoživotním snahám těžce nespravedlivé.
V pověstných Řeporyjích pojmenovali minulý týden jednu z nových ulic Magorova, čímž je oficiálně míněn nikoli starosta, nýbrž Ivan Martin Jirous. Nechme stranou otázku, zda by nebylo vhodnější pro takový účel použít jeho občanské jméno, kterým i podepisoval své knihy, tedy nikoli Magor: Labutí písně, nýbrž Jirous: Magorovy labutí písně, ale oceňme to jako gesto sympatií k básníkovi… a magorovi, jež sdílíme. A využijme této události k tomu, abychom vzali do ruky knihy, které nedávno Jirousovu pompézní osobnost zpřítomnily, v prvním případě přímo pozůstalými texty, v druhém prostřednictvím svědectví pozůstalých.
Byla krásná až to k víře není. Známý verš Františka Halase je vlastně realistickým popisem „situace“ s Boženou Němcovou, jíž prameny nocí z vlasů tryskaly. Krásná, podivuhodná, výjimečná… až to k víře není. Tedy až se nedá uvěřit, že se tady, mezi námi, středoevropskými knedlíky a ochechulemi, pantatíky a panímámami, kdesi vzala ta exotická krasavice. Krasavice s nadáním takovým, že čeština, ten v její době přikrčený a vysušený jazyk, dostala díky ní vláhu a sladkost, s níž vyjadřovala plnost života, takže tu řeč najednou až do hvězd svými křídly vyhodila.
Třinácti slovy usiluje český vydavatel románové prvotiny Australana Trenta Daltona upoutat čtenářskou (kupeckou) pozornost: „Světový bestseller inspirovaný vlastním dětstvím / Senzace newyorského knižního veletrhu / Přeloženo do 34 jazyků!“ Skoro nezbývá nic jiného než učinit z takové knihy společnici na několik zimních večerů.
Literatura je v mnohém podobná botanice, třeba v tom, jak některé její nejzajímavější nebo nejkypivější výhonky vyraší na nečekaném místě a projeví mnohem víc životaschopnosti než výpěstky z centrálních skleníků. To je případ Aleny Mornštajnové, o které před sedmi lety vědělo jen její okolí ve Valašském Meziříčí, ale nyní je to již, jak se říká, fenomén.
Ve věku 72 let zemřel spisovatel, novinář a scenárista televizních dokumentů Vladimír Kučera. Kučera v České televizi moderoval pořad Historie.cs, za rok 2016 získal novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky.
Pavla Horáková je originálním zjevem současné české literatury: vzdělaná, vtipná, sofistikovaná… a přitom jaksi tajemná. Přesně jako její román Teorie podivnosti, který v minulém Echu byl nazván nejchytřejší českou prózou desetiletí.
Pěkné slovo „maloburžoazní“ už pomalu zmizelo z oběhu, takže je záslužné, když ho někdo připomene. Nedávno tak učinil známý a zasloužilý (právě dostával cenu za šíření české literatury) anglický bohemista Robert Pynsent v hojně čteném a na sítích sdíleném interview s Radimem Kopáčem pro Lidovky.cz.
V knize Promarněná příležitost. Československo a rok 1956 cituje historička Muriel Blaive policejní hlášení o konfliktu, do kterého se dostali čeští sportovci, kteří se ocitli uprostřed maďarského povstání. Jejich autobus se snažil co nejrychleji odjet ze vzbouřené Budapešti, když vtom si maďarští demonstranti, rozlícení na vše komunistické, všimli rudé hvězdy, kterou byl český autobus na přídi ozdoben: tak to ostatně bylo i na lokomotivách až do pádu komunismu. Maďaři se na hvězdu vrhli a počali s ní cloumat s úmyslem ji z autobusu strhnout. To si nenechali čeští sportovci, snad se jednalo o házenkáře, líbit a hvězdu šli bránit, takže se strhla rvačka. Bránili skutečně komunismus?
Jak připomněly s téměř povinnou uniformitou nekrology, ve V. S. Naipaulovi odešel velký, ovšem kontroverzní spisovatel. Tím „kontroverzní“ měli uniformně na mysli, že byl rasista. Tak jako velká část lidí označených někdy za rasisty si Naipaul tuto kontroverznost vysloužil ve skutečnosti něčím jiným. V jeho případě šlo o svého druhu zradu. Jakožto dítě kolonialismu narozené v jedné britské kolonii, Trinidadu, rodičům, kteří se tam přistěhovali z jiné britské kolonie, Indie, byl předurčen podat marxistickou kritiku postkoloniální situace. To Naipaul odmítl. Ne proto, že by se poangličtil a přijal optiku bílých kolonizátorů, jak je obviňován (známý progresivní intelektuál Edward Said ho opovržlivě nazval „domorodým informátorem“). Ale protože nebyl ochoten nevidět.
Poslední skupinové vystoupení českého spisovatelstva nelze považovat právě za zdařilé.
Dnes by se někdo takový, jako byl Naipaul, stát slavným nemohl. Být o dvacet let mladší, dávno by si krvežíznivý dav na sociálních sítích vymohl jeho odstranění z knihoven.
