V knize Promarněná příležitost. Československo a rok 1956 cituje historička Muriel Blaive policejní hlášení o konfliktu, do kterého se dostali čeští sportovci, kteří se ocitli uprostřed maďarského povstání. Jejich autobus se snažil co nejrychleji odjet ze vzbouřené Budapešti, když vtom si maďarští demonstranti, rozlícení na vše komunistické, všimli rudé hvězdy, kterou byl český autobus na přídi ozdoben: tak to ostatně bylo i na lokomotivách až do pádu komunismu. Maďaři se na hvězdu vrhli a počali s ní cloumat s úmyslem ji z autobusu strhnout. To si nenechali čeští sportovci, snad se jednalo o házenkáře, líbit a hvězdu šli bránit, takže se strhla rvačka. Bránili skutečně komunismus? Domnívám se, že jim spíš vadilo, že jim nějací Maďaři nebudou sahat na autobus, byť s rudou hvězdou. Objektivně to však obrana komunismu byla a Maďarům se to tak jistě jevilo.

Nejlepší záchody na světě

Když byl o rok dřív, v roce 1955, v Praze tehdy neznámý (slavným se stane až za deset let, kdy vydá Sto roků samoty) spisovatel Gabriel García Márquez, rudých hvězd na lokomotivách a veřejných budovách si také všiml a usoudil, že „nepůsobí nijak uměle“. „Říká se,“ napsal, že „čeští vůdcové jsou sice Moskvě nejoddanější, ale Sovětský vliv je těžké rozpoznat“. Kupodivu si vůbec nevšimne monstrózního Stalinova pomníku – nebo ho prostě pomine. Pro Prahu, víc toho ze země nepoznal, má jen slova uznání. Dlouho nemůže najít nic, co by mohl kritizovat. Chodí po Praze a zdá se mu, že se nijak neliší od toho, co zná ze západoevropských měst. „Restaurace jsou čisté, světlé a funkční a záchody lepší než v kterékoli (!) západoevropské zemi. Samozřejmě mnohem lepší než v Paříži.“ Lidé se mu rovněž zdají spokojení a vyrovnaní: „Nepotkal jsem jediného Čecha, který by nebyl víceméně spokojený se svým údělem“. Ani studenti si prý nestěžují na „zbytečné omezování literatury, tisku a zahraničních cest“. Všichni jsou spokojeni a vše vypadá, jak má vypadat – tedy jako v západoevropské zemi, od níž se to však liší tím, že tady je socialismus. A pro ten Márquez vždycky byl, takže bod navíc. Jediný nedostatek nalezl, když si všiml, že zpěvačka v jedné restauraci má spravované nylonky: to by Pařížance nestálo za to, hned by si koupila nové. A pak si také všimne, že Češi nenosí, tak jako on, džíny. Ale jinak jsou oblečeni hezky: jako v západní Evropě…

Československá epizoda, ale spíš je to kapitola pražská, tvoří pro zdejšího čtenáře jistě nejatraktivnější část Márquezových reportáží Devadesát dnů za železnou oponou, které nedávno vyšly v českém překladu – čtyři roky po autorově smrti a dva roky po kompletním vydání v Barceloně: De viaje por Europa del Este. Jde tedy především o dokument, kousek z autorovy rozsáhlé publicistiky, která v sebraných spisech zabírá čtyři tlusté svazky. Je to však dokument dosti zajímavý. Zaprvé kvůli Márquezovi, neboť si ho lze představit jako třicetiletého mladíka v džínách s již typickým knírkem, který plnými plícemi nasává možnosti, které mu život v západní Evropě nabízí. Žije od roku 1954 v Paříži, kde jsou sice špinavější záchody než v Praze (s tím by se možná dalo souhlasit), ale lze tam snít o tom, že bude tím slavným spisovatelem, k čemuž se cítil předurčen: v době cesty má už vydaný román Všechna špína světa (1955), ale na úspěch teprve čeká. A tak píše do novin, především jihoamerických a exilových, které vycházejí v Paříži, kam se uchýlí mnozí exulanti, prchající před jihoamerickými režimy. A v roce 1955 se mu naskytne příležitost vyjet za železnou oponu, o které napíše, že to vlastně žádná opona, natož železná, není, že je prostě jen „dřevěná závora natřená na červenobílo“, a navštívit východní Německo, Československo a Polsko. O dva roky později se nechá pozvat do Moskvy jako delegát na Světový festival mládeže a studenstva. Zápisky z něj tvoří druhou polovinu knihy a jsou velmi kontrastní k tomu, co vidí v Československu. Zatímco v Praze se „Gabo“ cítí jako doma, tedy jako na Západě, v Rusku se ocitl v neznámém a nepochopitelném světě, který však se snahou o upřímnost zaznamenává. Je zajisté levičák, tím bude celý život, přičemž jeho vztah k Fidelu Castrovi bude možné nazvat „patolízalstvím“ (Mario Vargas Llosa), ale zaslepený není. V něčem je samozřejmě zápaďácky hodně naivní: třeba se diví, že nikde nevisí jediná reklama na coca-colu. V něčem naivita dosahuje až pitomosti: protože není soukromé vlastnictví, nemusí být ani ploty a v Sovětském svazu je zbytečná výroba ostnatého drátu (!). Některé postřehy jsou zábavné: je rok 1957 a nikdo nezná jméno Marilyn Monroe! Je ale zřejmé, že se mu v té zemi chce líbit, ale realita ho tady často uhodí do očí a on je před ní nezavírá.  

Není vůbec jisté, jestli Márquez znal a četl o dvacet let starší Návrat ze Sovětského svazu od Andrého Gida, ale mnoho věcí je podobných, některé doslova. Podobně jako Gide si okamžitě všimne naprosté uniformity sovětského života: „Všichni lidé jsou úplně stejní, na stejné úrovni, oblečení ve starých špatně střižených oděvech a rozbitých botách.“ A hlavně, všichni, zdá se mu, myslí stejně. Je rok po XX. sjezdu a Chruščovově „odhalení“, ale téma Stalin vyvolá v rozhovorech rozpaky a paniku. Lidé nevědí, co říct, a jistě je také leká fakt, že by to měli říkat před cizincem. Snaží se mu předvést, jak výborně žijí, ale Márquez, byť z chudé Kolumbie, vidí, že žijí hrozně, přičemž nevylučuje, že oni si myslí, že žijí dobře. Zjišťuje, že vůbec nic nevědí o světě, o tom, jak se žije na Západě, mají absolutně zkreslené představy a informační monopol je totální. Příliš informací však nemá ani Márquez, moc toho zřejmě neví o podstatě Stalinových zločinů, domnívá se, že jeho největší chyba byla, že se „cpal do všeho: i do těch nejskrytějších skupin soukromého života“. Patrná je však ještě jiná věc: snad okouzlení budoucího zakladatele „magického realismu“ právě tou bizarností stalinismu, jeho odpornou, a přesto fascinující estetikou, cukrářskou architekturou (Márquez vtipně napíše, že nedostatek cukrářských výrobků způsobilo jejich vyplýtvání na domy), k níž se pojí makabrózní a morbidní atmosféra, jejímž vyvrcholením jsou Leninovy a Stalinovy mrtvoly na Rudém náměstí. Márquez si návštěvu mauzolea nenechá ujít, co uvidí, popíše realisticky a na závěr přidá jeden magický detail: „Nic na mě neudělalo takový dojem jako jemnost Stalinových rukou se štíhlými průsvitnými nehty. Jsou to ženské ruce.“

Dohasínající zář kapitalismu

Vraťme se však ještě do Márquezovy Prahy roku 1955. Byl předtím v Berlíně a Lipsku a je na cestě do Varšavy a v roce 1957, cestou z SSSR, navštíví Maďarsko. Dojem, který na něj Praha udělala, se nedá srovnat s tím, co vidí jinde ve „východní Evropě“. Zvláště východní Německo mu připadá strašné, je to země přízraků a stínů, zbavených života a perspektiv, prosperující Západní Berlín mu naproti tomu připadá umělý a falešný. Polsko líčí, jistě realisticky, jako válkou těžce poznamenanou, chudou a jaksi primárně zaostalou zemi, s obyvatelstvem poněkud hrubým, klerikálním a silně se alkoholizujícím: „těch pár mužů, které jsme potkali na ulici, bylo namol, onou typickou polskou opilostí, která postihuje pět smyslů.“ Postřehne však, že v zemi existuje jistá míra intelektuální svobody, že zde v míře mnohem větší než jinde na Východě vycházejí západní knihy a že prý třeba „Sartrovy články vycházejí dřív než v Paříži“, čemuž by čtenář neměl příliš věřit: šlo nejspíš o krátkou epizodu, kde se Sartre rozešel s francouzským tiskem a na protest dával své texty k dispozici zahraničí. Dodatek věnovaný Maďarsku z podzimu 1957 pak líčí zemi ve stavu šoku a po válce, ovšem nikoli té z roku 1945, nýbrž z podzimu 1956. „Nedůvěra a strach se objevují všude, jak proti vládě, tak mezi lidmi.“ K Márquezovu dobru je nutné napsat, že sympatie jsou na straně poražených povstalců: „Odpor byl hrdinský. Děti vybíhaly na ulici, vylézaly na tanky a házely dovnitř zápalné lahve s benzinem.“

Takové scény se do Prahy jaksi nehodí. Československo bylo v polovině padesátých let opravdu klidnou a na první pohled pořád ještě blahobytnou oázou uprostřed válkou poničené střední Evropy. Márquezovi asi nelze vyčítat, že z toho vyvodil chybný závěr, že je to tím, že komunistický režim je úspěšný a má podporu „všeho“ obyvatelstva. Márquez asi toho moc v té době nevěděl o vyhnání Němců, které paradoxně stabilizovalo režim, nevěděl asi nic o procesech, jak ve vlastní straně, tak proti „třídním nepřátelům“. Nevěděl asi o táborech, o perzekuci rolníků a živnostníků, o masivní cenzuře a o uzavření hranic. Přes to všechno to byla pořád ještě civilizovaná a vlastně bohatá země. Měla totiž z čeho čerpat a byla za ní bohatá historie „budování kapitalismu“. Proto se Márquezovi jevila Praha tak „západoevropská“. Možná ji tak zastihl na poslední chvíli. Dále se bude od té bohaté a civilizované Evropy už jen vzdalovat, a když se proti tomu na chvíli kultivovaně vzepře, přejede ji stotisícová intervenční armáda jako ty Maďary v roce 1956. Rudá hvězda nejen na autobusu zůstane ještě dvacet let přiškvařená na její čumák. 

A Gabriel García Márquez se přijede v prosinci 1968 na tu pokořenou zemi podívat, setká se tu s Milanem Kunderou, se kterým si zajde do sauny, málem se v ní pak utopí, což pak vylíčí ve španělské předmluvě k Nesnesitelné lehkosti bytí, ale to už sem nepatří, to už je jiná kapitola.

Gabriel Gárcia Márquez: Devadesát dnů za železnou oponou. Přeložila Mariana Machová. Vydala Euromedia Group, a. s. – Odeon. 162 stran.