Jak silná je přežívající autorita institucí, jako jako je Nobelova cena za literaturu, další literární ceny a literární časopisy z dob minulých, to ukazuje smrt V. S. Naipaula. Když tento spisovatel, laureát Nobelovy ceny za literaturu, minulou sobotu zemřel, všechna velká média přinesla jeho nekrology. Sice s nějakým přívlastkem typu „kontroverzní“ v podtitulku, ale nekrology uctivé. A už to, že považovala za nutné jeho smrt zaznamenat, něco znamená.

Naipaul byl slavný. Ale dnes by se někdo takový, jako byl Naipaul, stát slavným nemohl. Být o dvacet let mladší, dávno by si krvežíznivý dav na sociálních sítích vymohl jeho odstranění z knihoven.

Byl velký spisovatel, to mu nikdo nebere. Ale byl taky esejista a autor cestopisných reportáží. A to, že někdo s tak nepopiratelnou vypravěčskou schopností byl schopný zastávat názory, které zastával, to se už dlouho akademickému literárnímu světu jevilo jako svatokrádež. Šel přímo proti předepsanému kanonickému uvažování o postkoloniální literatuře.

Jeho psaní, názory a osud jsou pro dnešní dobu nejvíce cenné tím, co nám říkají o civilizacích. Naipaul je takovým Samuelem Huntingtonem literatury. Oba dva byli autoři, jejichž erudici a schopnosti nešlo zpochybnit, ale to, co říkali o roli civilizací, bylo hluboce znepokojivé pro stávající instituce a etablované autory.

Naipaul, který prožil svůj dospělý život v Británii, se narodil na Trinidadu indickým rodičům. Byl tedy víc multi-kulti než dnešní typický imigrant dávno předtím, než bylo slovo multikulturalismus vynalezeno. A mluvil zcela otevřeně o tom, že vykonal cestu z civilizační periferie do centra. Že by se svému poslání spisovatele tam, kde se narodil, nemohl věnovat z kulturních i technických a ekonomických důvodů.

To bylo svatokrádežné pro ideology postkoloniální literatury, podle nichž měl postkoloniální spisovatel odkrývat myšlenkové bohatství, které zlo kolonialismu zničilo. Naipaul ne že by byl slepý vůči zlu kolonialismu, zároveň ale říkal, že tam v mnoha případech žádné velké myšlenkové bohatství nebylo. A že centrum, Západ, je lepší.

To exponoval jak na příkladě rodného Trinidadu, tak ve svých cestopisech z vlasti předků, Indie, kterou viděl jako odsouzenou ke stagnaci, ze zemí černé Afriky, kde zahlédl hrůzy až conradovské (k Josephu Conradovi, jinému přistěhovalci do anglické literatury, bývá taky přirovnáván). A viděl to v muslimských zemích jihovýchodní Asie. Tamní zkušenost, jakož i zkušenost z Indie, ho vedla k názoru, že dobyvačný islám je stejně kolonialistický jako Západ, jenže horší. Oslepuje mozek.

Když jsem cestoval mezi nearabskými muslimy, ocitl jsem se mezi kolonizovanými národy, jež jejich víra zbavila všeho toho rozšiřujícího intelektuálního života, veškerého různorodého života mysli a smyslů, rozšiřujících se kulturních a historických vědomostí o světě, do nichž jsem vrůstal já na opačné straně světa. (…)

Měl jsem pocit, že by ideálně chtěli, aby jejich mysl byl nepopsaný list, prázdnota, aby mohli být výhradně svou vírou. Takové úsilí, taková dobrovolná tyranie. Žádná kolonizace nemohla být větší než tato kolonizace vírou.

Tato slova napsal v přednášce z roku 1990, kdy ještě průmysl boje s islamofobií nebyl tak rozvinutý. Jsou dostupná i česky, přednáška vyšla v Revue Proglas 9/2001.

Jmenuje se „Naše univerzální civilizace“, což nás přivádí k dalšímu aktuálnímu tématu, jež Naipaul osvětluje. Říká, že ta civilizace, do níž vyrostl a v níž žil, západní civilizace, je zároveň univerzální. Je? To je důležitý spor mezi Huntingtonem a Francisem Fukuyamou. Huntington nepřímo polemizoval s Fukuyamou, když tvrdil, že pozápadnění, westernizace, není nutnou podmínkou modernizace. Že společnost si může osvojit technologické a organizační výdobytky modernity, aniž by akceptovala západní filozofické a politické premisy. Současnost dává za pravdu Huntingtonovi.

Naipaul ale mluvil o něčem jiném. O tom, že západní civilizace je každému přístupná. Ovšem že ta cesta se nemůže odehrát najednou a rychle. Takto to popisoval na případu hrdinky íránského románu, která se rozhodla vrátit se z emigrace v USA domů:

Tato mladá žena nebyla připravena na pohyb mezi civilizacemi, na pohyb z uzavřeného íránského světa, kde víra byla představovala úplnost, zaplňovala vše a nenechávala žádné prázdné zákoutí mysli, vůle nebo duše, do toho druhého světa, kde bylo nutné být jednotlivec a mít zodpovědnost, kde si lidé osvojovali různá poslání, vzrušovaly je ambice a úspěchy a věřili ve zdokonalování.

Naipaul sám se stal Britem v době, kdy imigrace byla malá a společnost neposkytovala nově příchozím z odlišných civilizací žádné speciální podmínky. Rozhodně to nebyla „bílá“ civilizace, jakou chtějí restaurovat či „chránit“ dnešní noví západní nacionalisté. Ale taky ji netrápilo, že nově příchozí nechá celou dosavadní svou kulturu za sebou. Naipaul se chtěl přizpůsobit, ale taky mu nic jiného nezbývalo. Díky tomu obohatil naši civilizaci. Vyroste dnes nějaký další Naipaul?