Pěkné slovo „maloburžoazní“ už pomalu zmizelo z oběhu, takže je záslužné, když ho někdo připomene. Nedávno tak učinil známý a zasloužilý (právě dostával cenu za šíření české literatury) anglický bohemista Robert Pynsent v hojně čteném a na sítích sdíleném interview s Radimem Kopáčem pro Lidovky.cz.

Ono slovo, které v ročnících prošlých socialistickou školou vyvolává teplý pocit v žaludku, použil v souvislosti s kým? No samozřejmě s Karlem Čapkem, na němž je prý „všechno špatně“, i sám rozhovor se přitažlivě jmenoval „Na Čapkovi je všechno špatně“. A špatně je na tom to, že Čapek byl „maloburžoazní autor, kterého si pro jeho žurnalistické hry oblíbili politici“. Nejspíš je míněn Masaryk, což je samozřejmě v této souvislosti nesmysl, jako je nesmyslný termín „žurnalistické hry“. Ale naštěstí, přizná nám, to „vaši lepší kritici viděli už za jeho života“. Čímž asi myslí Šaldu, i když u něj to nebylo tak jednoduché, ale možná spíš Fučíka, pro kterého Čapek samozřejmě „maloburžoazní“ autor byl.

Je to celé legrační a Pynsent sám je legrační. Je to svým způsobem geniální otesánek, který snědl (nazval bych to jinak, ale zůstaneme u snědl) všechno, co kdy bylo v češtině napsáno, a pak z toho vyplivuje (známe jiné slovo) bizarní žvance, které jsou dílem provokativní, dílem pitomé. Tak v tomto rozhovoru ještě naznačí souvislost Boženy Němcové s Hitlerem (byli to oba nacionalisté), o českém národním obrození prohlásí, že by nám dnes připadalo fašistické, a k tomu naznačí, že česká literatura je prodchnutá antisemitismem, přičemž navíc sdělí, že mu někdo z českého ministerstva zahraničí (!) prozradil, že „skoro padesát procent Čechů jsou latentní antisemité“. Jedním dechem pak dodá, že Kundera a Škvorecký jsou nudní autoři, což prý naštěstí dochází i mnoha českým mladým akademikům: tady se obávám, že má pravdu – s těmi akademiky. A aby nebylo legrace málo, řekne jen tak mimochodem, že Stalinova socha na Letné byla „krásná“. 

Jsou to samé špeky, ale nemá cenu ho brát doslova, všechno je to jen tak lehce nahozeno, by the way, a nemá to být bráno vážně, protože koneckonců, jak Pynsent říká, literatura, stejně jako věda o literatuře, má bavit a o nic jiného v ní nejde. A ta literatura je všude stejná, nijak se od sebe neliší, všude je to „stejný kořen“, takže je tedy otázka, proč se zabývat právě kořenem tak bizarním, jako je ta česká, ale proč ne, vždyť je to jedno, hlavně že je zábava.

A zábava to byla vždy, i když Pynsent jezdil za normalizace do komunistického Československa, do té exotické země, kde vládli „komouši“, které nebral on vážně, tak co by se od nich nenechal platit a hostit. A někdy jim udělal nějakou službu, jako když třeba překládal do angličtiny literární díla Bohumila (Bohuša) Chňoupka, shodou okolností ministra zahraničních věcí tehdejšího Československa. Ne, nemá cenu to brát vážně. Ani ten nesmysl s Karlem Čapkem. 

A stejně to vždycky člověka… ehm, naštve, to okázalé pohrdání člověkem, jehož ohromný talent, vlastně genialita, měla a má pro lidi typu Roberta Pynsenta tu smůlu, že byla provázena lidskostí a slušností. Těmi docela vzácnými vlastnostmi, pro které mají tito lidé pohrdavé slovo „maloburžoazní“. Slovo, které by se mělo mít v úctě, protože většinou znamená, že ten člověk nebyl prase.