Poslední skupinové vystoupení českého spisovatelstva nelze považovat právě za zdařilé. Neohrabanou češtinou sepsaný protest proti koncertu slavného zpěváka, který se ani neměl uskutečnit, ke kterému se pak ještě přifařily výhrady k artefaktu známého výtvarníka, o čemž někteří podepsaní nevěděli, neposílil právě autoritu literatury jako oboru, který by se měl těšit nějaké vážnosti.

Spíš to připomínalo grotesku z nějakého ruského revolučního výboru, kde by však spisovatelé ještě vyžadovali veřejnou popravu stařičkého tenora, přičemž by spletli číslo ulice, takže by byl revolučním tribunálem popravený nevinný domovník. Když by se na to přišlo, pár spisovatelů by si vpálilo kulku do hlavy, dva by zešíleli a tři se dali na pokání. Ostatním by to bylo jedno a dál by psali protesty a revoluční výzvy. 

Na obranu literátů je nutné dodat, že podpisů se moc nesešlo a někteří z těch, co se podepsali, se po zveřejnění cítili trapně a podpis chtěli odvolat. Většině těch, které lze považovat za spisovatele, to bylo od začátku trapné, někteří se to marně snažili výboru (Asociaci spisovatelů) písemně rozmluvit. 

Zdá se, že dvě stě let české angažované literatury končí legračním trapasem. Je to možná škoda, ale asi je to přirozené. Od spisovatele (ale zdaleka ne každý autor knihy lyrických veršů nebo halucinačního textu je spisovatel) bylo zvykem očekávat, že bude společnosti rozumět víc než jiní a bude schopen to výstižněji formulovat. A nejen formulovat, ale i za to jaksi ručit. Dílem i životem, jak se pateticky říkalo. Tomu měli sklony někteří literáti věřit nebo to aspoň předstírat, ba se o to i snažit. 
Tato představa je sice falešná, avšak má svou hlubší příčinu. Ve dvacátém století došlo k ohromnému zveličení úlohy spisovatele. Mělo to svůj původ v podobě toho století, kdy mnozí spisovatelé, především v zemích postižených, jako je naše, přebírali roli buď kněží, nebo kacířů. V průběhu života mnozí přecházeli z jedné role do druhé. Jejich bloudění a nalézání, jejich omyly a nápravy těch omylů, zmatené cesty a usilovné hledání, jim dodávalo materiál pro jejich dílo, jež tím získávalo punc osobního dramatu, bez kterého je literatura jaksi bez chuti a zápachu. 
Třeba Ludvík Vaculík. Byl by jistě vynikající spisovatel i v normálních poměrech, jako jím byl po roce 1989. Nesvobodné, někdy polosvobodné (1967–68) poměry mu přihrály do psacího stroje možnost stát se „svědomím národa“, což jinou a pro něj důležitější částí díla odmítal. V normální společnosti by takové texty jako Dva tisíce slov psát nemusel, a kdyby je napsal, moc lidí by si jich, navzdory jejich stylu a myšlenkám, nevšimlo. Potřeba a váha manifestů a veřejných protestů klesá s normálním stavem poměrů ve společnosti. Neklesne nikdy tak nízko, aby se potřeba vyjadřovat se vytratila úplně. 

Společnost, natož ta naše, ale nikdy není v tak dobrém stavu, aby to mohla jen tak přenechat odborníkům, politikům a jiným profesionálům. Bez komentování jejich sklonů a záměrů se brzy stávají tím, k čemu mají sklony i tak. Tuto roli mají plnit svobodná média (zda je máme, je jiná otázka) a veřejný prostor. Do něj může vstupovat každý, což se bohužel na „sítích“ děje, ale je lépe, když jeho vstup má hlavu a patu, je za ním jistá vzdělanost, zkušenost, citlivost, zralost, fantazie, tedy nadání spojované právem s dobrou literaturou. Prvním předpokladem je dále schopnost napsat větu tak, aby jí bylo rozumět, s čímž se už v literatuře jako se samozřejmostí nepočítá, zvláště v té české.

Je nutné si přiznat, že spisovatel ve společnosti, jako je tato, není nic víc než každý jiný občan, jen by s ním mohla být větší sranda. Což bohužel zpravidla není. Nebo taková, jako s tím protestem proti Karlu Gottovi. K popukání.