V USA se objevují z více stran známky únavy z ukrajinské války, známky nespokojenosti s americkou politikou či jak to nazvat. Na jeden takový text upozornil známý komentátor Alexandr Mitrofanov: „Krok k americkému mnichovanství. A nepřichází od republikánů.“ To si zaslouží několik slov.
Rozhodnout se 7. září napsat knihu a podepsat na ni smlouvu s datem vydání 6. prosince je slušné tempo. Bohužel ne dost rychlé v případě, že tématem vaší knihy je „závratný vzestup Liz Trussové k moci“. Kniha, již napsali dva zkušení britští novináři, je stále naplánovaná k vydání. Propagační text na webu Amazon, kde si ji lze předobjednat, nese stopy chvatného přepisování. Ale zůstala tam třeba slova o „nejdramatičtějším prvním měsíci v premiérském úřadě v poválečných britských dějinách“. Lze dodat, že ani těch zbývajících čtrnáct dní nebylo klidnějších.
Kde je gay #MeToo? Jsou-li příslušníci sexuální menšiny plnohodnotnými členy společnosti, neměli by mlčet. A ze sexuálního násilí jsou přece obviňováni převážně muži. Pár takových případů bylo. Pochopitelně v Hollywoodu, protože #MeToo je fakticky záležitost celebritních kruhů. Byl „zrušen“ herec Kevin Spacey a zamrzla kariéra režiséra Bryana Singera. Jenže v obou případech šlo o obvinění ze zneužívání nezletilých (i když Spaceyho případ se posléze rozrostl na žaloby zletilých mužů). A to už nějaký čas zahalené hradbou mlčení není; zločiny pedofilních kněží jsou už pár let pomalu to jediné, co ateistickou veřejnost na katolické církvi zajímá.
Americký kulturní, hlavně hudební kritik Ted Gioia disponuje tou zvláštností, že má taky akademický titul MBA ze Stanfordu a v minulosti pracoval pro konzultantskou firmu McKinsey a investory rizikového kapitálu v Silicon Valley. Takže pokud zrovna nemáte náladu na jeho dějiny jazzu, můžete si číst jeho komentáře o kulturním byznysu, jako třeba ten který, nedávno zveřejnil na svém substacku.
Z ODS se stává strana krajního středu. Dokonce prý „eurohujerská strana krajního středu“, a to svou podporou Green New Dealu. Tvrdí to Zuzana Majerová Zahradníková z Trikolóry, respektive cituje Daniela Vávru. Mně připadá, že se z ní stává spíš strana mdlého středu. Její volební kampaň připomíná spíš nějakou službu typu Kam na výlet než politickou stranu.
V první polovině května se produktovod, který zásobuje východní pobřeží USA benzinem, stal terčem kyberútoku, který ho na pět dní vyřadil z provozu a způsobil tak výpadek zásobování benzinem na pumpách. Jak vážný, o tom je těžké si udělat zvenčí představu, protože někteří kritici mají pocit, že americká média se snaží vytvářet dojem, že za prezidenta Joea Bidena se v USA žije lépe, a tudíž zprávy o nedostatku benzinu minimalizovala.
CIA vstoupila mezi youtubery. Ze dvou videí z cyklu „Lidé CIA“ vidíme, že Bidenova CIA skutečně není tou zlověstnou institucí levicové imaginace, která organizovala puče ve třetím světě. Dnešní CIA je progresivní. „Jsem barevná žena (woman of color),“ sděluje divákům v jednom videu žena, jak později vyrozumíme, hispánského původu. „Jsem cisgender mileniálka a byla mi diagnostikována generalizovaná úzkostná porucha. Jsem intersekcionální, ale moje existence se nevyčerpává zaškrtáváním kolonek.“
Destruktivní zahraniční politika Donalda Trumpa „America First“ nebere ohled na mezinárodní společenství, stěžovali si zkušení zahraničněpolitičtí experti a komentátoři. Teď je Trump pryč a mezinárodní společenství je zpět. Jak to vypadá?
Minulou středu kancléřka Angela Merkelová hovořila na veřejné debatě mimo jiné o otázce bezpečnosti globálních výrobních řetězců a jako příklad uvedla, že nemáme jistotu, že Indie bude v době koronavirové krize plnit dodávky léků. „Samozřejmě jsme vůbec dovolili, aby se Indie stala tak velkým farmaceutickým výrobcem, v očekávání, že toto budou dodržovat. Pokud se to neděje, budeme to muset nanovo zvážit.“ My jsme dovolili? Něco divného tu vystrkuje rohy.
Dr. Anthony Fauci, často citovaný i v našich médiích, se stal v USA politickým symbolem, jakýmsi Antitrumpem pandemické strategie v USA, tváří zavírání. Fauci ovšem několikrát změnil názor, někdy se mýlil a taky přiznal, že v zájmu formování postojů veřejnosti i lže. Není tedy divu, že je poptávka po informacích, které by tohoto div ne světce trochu usadily.
Máte chuť vytočit kulturní pracovníky? Řekněte, že umělec má trpět. Funguje to spolehlivě. Proč se to stále čas od času stává? Protože je to zábavně kruté, ale zároveň se to dostává do blízkosti skutečné pravdy. Není samozřejmě k ničemu dobré, aby umělec měl hlad. Ale například světoznámý minimalistický skladatel Philip Glass se svého času živil jako taxikář a instalatér. Nedávno v Guardianu popsal, jak byl jednou na Manhattanu instalovat myčku na nádobí a zjistil, že je v domácnosti uměleckého kritika Roberta Hughese. „,Ale vždyť vy jste Philip Glass! Co tu děláte?‘
