Rozhodnout se 7. září napsat knihu a podepsat na ni smlouvu s datem vydání 6. prosince je slušné tempo. Bohužel ne dost rychlé v případě, že tématem vaší knihy je „závratný vzestup Liz Trussové k moci“. Kniha, již napsali dva zkušení britští novináři, je stále naplánovaná k vydání. Propagační text na webu Amazon, kde si ji lze předobjednat, nese stopy chvatného přepisování. Ale zůstala tam třeba slova o „nejdramatičtějším prvním měsíci v premiérském úřadě v poválečných britských dějinách“. Lze dodat, že ani těch zbývajících čtrnáct dní nebylo klidnějších, Trussová vytvořila v krátkosti premiérování nový rekord, který dosud držel se 119 dny George Canning; ten ovšem v úřadě zemřel na tuberkulózu.

Mezi příčinami této krkolomné epizody je myslím jedna neprávem opomíjená. Trussová se hlásila k dědictví Margaret Thatcherové, ale kdyby pro volbu vůdce Konzervativní strany platila stejná pravidla jako za Thatcherové, tak by se premiérkou nikdy nestala. Poslanecký klub, který dřív ze svého středu premiéra vybíral, by Trussovou nezvolil – na to ji moc dobře znali a tušili, jak voliči na její program zareagují. Jenže konzervativci v roce 1998 způsob volby změnili, aby šli s dobou – do hlasování zapojili členy strany. Mezi členy jsou ovšem disproporčně zastoupeni důchodci nostalgicky vzpomínající na zašlou slávu thatcherismu. Konzervativci podlehli podobnému tlaku jako u nás v roce 2011 poslanci, kteří schválili přímou volbu prezidenta. Ústup od nepřímé volby se vždy vymstí.

Zejména po brexitu násobně zesílila radost jistého typu Evropana z britských potíží. Jenže kdyby Francie byla Británií, už by se zmítala v podobných problémech. Britská vláda padla kvůli rozpočtu, který schválila. To francouzská vláda by žádný rozpočet neměla, nebýt de Gaulla, který jí odkázal ústavu, podle níž prezident nepotřebuje parlamentní většinu. A v ní článek 49.3, který umožňuje vládě prosadit rozpočet bez schválení parlamentem. Což minulý týden premiérka Borneová udělala. Kdyby rozpočet vypadal tak, jak chtěla opozice, už by si finanční trhy Francii asi taky podaly (Francie má vyšší státní dluh než Británie).

Ale to jsou koneckonců jen tance ve vládních palácích. Jak vypadá situace v zemi jako takové? Tak, že ve Francii probíhají týden co týden desetitisícové protivládní demonstrace, jaké v Británii nejsou. A stávky, jaké v Británii taky nejsou. Vůdce komunistických odborů mluví o „konvergenci zápasů“ – propojení všech protestů v jednu velkou protirežimní vzpouru. Levicový vůdce Mélenchon popisuje totéž slovy o „cyklu protestů“, jenž povede ke vzniku nové „národní fronty“. S námitkou, že to už je prostě Francie, že je na takový způsob politického života zvyklá, tentokrát daleko nedojdeme. Zvyklá nezvyklá, ty stávky mají v současné napjaté energetické situaci povážlivé ekonomické dopady, zejména jde-li o stávky v rafineriích.

Anebo dokonce v jaderných elektrárnách. Je to k nevíře, ale z Francie, jež se zdála mít svou energetickou situaci vyřešenou nejlépe z velkých evropských zemí a na její export se spoléhali sousedé, se stává slabý článek. Jak známo, polovina francouzských jaderných elektráren je mimo provoz díky kombinaci sucha a nezvládnuté údržby. 2. září oznámila francouzská ministryně pro energetickou tranzici, že se polostátní firma EdF zaručila, že do zimy (přesněji řečeno do února) všechny reaktory postupně rozběhne. Evropa přijala tu zprávu s velkou úlevou. Jenže se to nestane. Ve třetině z nich komunistické odbory CGT stávkují.

Zatímco Němci chtěli zavřít své jaderné elektrárny z ideologické umanutosti, ale ustoupili od toho, teď vlastně dělají totéž Francouzi – z neschopnosti. Jak napsal na Twitteru v červenci – a minulý týden zopakoval – hlavní zpravodaj pro energetiku agentury Bloomberg Javier Blas, „francouzští politici by se opravdu, ale opravdu měli soustředit na (rychlé) vyřešení bordelu v EdF. V evropské energetické krizi není hlavní úkol Emmanuela Macrona rokovat s Moskvou, ale vyřešit problémy na Avenue de Wagram“, sídle EdF.

Ale pojďme si povídat o brexitu.