Destruktivní zahraniční politika Donalda Trumpa „America First“ nebere ohled na mezinárodní společenství, stěžovali si zkušení zahraničněpolitičtí experti a komentátoři. Teď je Trump pryč a mezinárodní společenství je zpět. Jak to vypadá?

Tak třeba 19. dubna mluvčí Bílého domu Jen Psakiová uvedla – přesnější sloveso by asi bylo varovala –, že pokud Alexej Navalnyj zemře na následky hladovky ve vězení, „mezinárodní společenství bude volat Rusko k odpovědnosti“. Ale mezinárodní společenství mělo už tou dobou napilno, neboť už 16. dubna mluvčí State Departmentu Ned Price oznámil, že mezinárodní společenství je odhodláno ukončit konflikt v Jemenu. Ale buď jemenští Hútíové, nebo mezinárodní společenství asi něco nepochopili, protože 27. dubna ministr zahraničí Blinken prohlásil, že „mezinárodní společenství se musí ptát sebe sama, proč Hútíové usilují o vojenské řešení konfliktu svým útokem na Marib bez ohledu na nezměrné humanitární následky“. Také na dotazy novinářů ohledně toho, zda po americkém odchodu z Afghánistánu neporuší Tálibán všechny dohody a nespustí frontální útok a vlnu násilí, kontroval mluvčí, že Tálibán si je vědom, jak špatné dopady by to mělo na reputaci Tálibánu v očích mezinárodního společenství.

A my vidíme, že skutečně „Amerika je zpět“, jak slíbil Joe Biden. Protože to je přesně stejná rétorika, jaká doprovázela třeba ruskou anexi Krymu. Asi má nějaký defekt, protože kdyby neměla, tak už je dávno na světě klid a mír. Ten defekt zřejmě bude, že jistým mezinárodním aktérům nezáleží na tom, co si o nich myslí mezinárodní společenství. Anebo jim na tom záleží méně než na něčem jiném. Tak třeba Americe záleží víc na tom, aby měla dostatečné zásoby vakcín pro nejhorší myslitelný vývoj, než na tom, co si mezinárodní společenství myslí o jejich pokračujícím hrdlení se o vakcíny v situaci, kdy je jich v některých zemích kritický nedostatek. Není to tak těžké na pochopení.

Už dlouhá léta předtím, než přišly populistické revolty posledních let, si američtí liberálové a evropští sociální demokraté stěžovali, že konzervativní ideologové vyvolali destruktivní nedůvěru ve schopnost státu cokoli zařídit. Stát se stal synonymem pro neschopnost. Potřebujeme nějaké velké, úspěšné ukázkové projekty, říkali. Něco jako přistání na Měsíci. Kam se všechny poděly? Teď má před sebou projekt vývoje a výroby vakcín proti covidu, operaci Warp Speed, partnerství soukromého sektoru a vlády. Když americký prezident oznámil, že vakcína tu bude do roka, experti byli zajedno v tom, že je to nemožné. Tak například v New York Times 30. dubna v podrobném textu provázejícím čtenáře stadii vývoje a výroby vakcíny vysvětlili, že ji lze realisticky očekávat koncem roku 2023. Teď mají liberálové před sebou nepochybný příklad, že když stát vyvine patřičné úsilí, jde to. Ale nemohou ten příklad používat. Protože by museli říct něco dobrého o Donaldu Trumpovi.

Chcete číst něco opravdu radikálního? Nevím, jak často píše francouzský spisovatel Michel Houellebecq do novin. Jeho článek z 5. dubna pro Figaro vyšel i anglicky. Je o eutanazii – ve francouzském parlamentu je projednáván zákon legalizující eutanazii. Asi vás nepřekvapí, že Houellebecq je proti eutanazii. I když zároveň bývá zpravidla charakterizován jako mizantrop, cynik a nihilista, který nemá nikoho rád.

Ale článek končí slovy: „Toto budu muset říct velmi explicitně. Když nějaká země – nějaká společnost, nějaká civilizace – dospěje do bodu, kdy legalizuje eutanazii, ztratí v mých očích veškerý nárok na respekt. Od té chvíle se stane nejen legitimním, ale žádoucím ji zničit, aby něco jiného – jiná země, jiná společnost, jiná civilizace – mělo možnost vyrůst.“

Když se občas mluví o tom, že je třeba džihádisty pochopit, nejsem si jist, jestli je to cesta, kterou lze doporučit jen tak komukoli. Ne proto, že by pochopit mělo znamenat omluvit. Proto, abychom náhodou nezjistili něco, co nechceme. Myslím, že tento poslední Houellebecqův odstavec nám dává za tuto oponu trochu nahlédnout. A jsem rád, že máme svobodu tisku.