Kde je gay #MeToo? Jsou-li příslušníci sexuální menšiny plnohodnotnými členy společnosti, neměli by mlčet. A ze sexuálního násilí jsou přece obviňováni převážně muži.

Pár takových případů bylo. Pochopitelně v Hollywoodu, protože #MeToo je fakticky záležitost celebritních kruhů. Byl „zrušen“ herec Kevin Spacey a zamrzla kariéra režiséra Bryana Singera. Jenže v obou případech šlo o obvinění ze zneužívání nezletilých (i když Spaceyho případ se posléze rozrostl na žaloby zletilých mužů). A to už nějaký čas zahalené hradbou mlčení není; zločiny pedofilních kněží jsou už pár let pomalu to jediné, co ateistickou veřejnost na katolické církvi zajímá.

Ale ono volání po „konverzaci o toxických sexuálních normách“ a po nutnosti „nastavení nových pravidel souhlasu“, jež #MeToo provázelo, v případě gay kruhů moc nezaznívalo. A pokud ano, dopadlo na hluché uši, jak upozorňuje Jarryd Bartle na webu Unherd.

Těm, kdo byli pobouřeni výroky právničky a nově zvolené senátorky Daniely Kovářové, že „sexuální obtěžování je přirozená věc“, by z Bartleova článku musely na hlavě vstávat vlasy hrůzou. Cituje autory jedné studie, podle nichž 70 procent gay mužů zažilo „nevyžádané sexuální doteky“, jenže ke svému znepokojení zjistili, že mezi nimi převažuje přístup Kovářové.

Následuje rekapitulace toho, že dobrodružství, riziko, agresivita, naplňování fantazií dominance a jistá míra lehkovážnosti ke gay subkultuře historicky patří. A přinejmenším pro část gayů to tak zůstává.

Nebudeme zde reprodukovat všechny detaily aktivity známé jako cruising, prostředí podezřelých gay barů, rituálů erotických saun a podobně, které Bartle líčí. Jen na ukázku: „Mladí gay muži se rychle naučí zvládat komplikované umění hledání a sebeobrany. Jednou rukou si přidržujete kolem těla ručník, druhou odháníte slídivé ruce ošklivých starších mužů. Častý výskyt nekonsenzuálního osahávání je součástí rituálu, jejž gay muži vědomě podstupují.“

To tedy rozhodně není „safe space“. Ale tento a podobné požadavky jsou podle autora „klasickým příkladem uplatňování feministických norem, vyvinutých ženami a pro ženy, na skupinu, jež nemusí mít tytéž požadavky a potřeby.“ Něco podobného platí pro vztahy s velkým věkovým rozdílem partnerů. Feministky v něm spatřují zneužívání „diferenciálu moci“, mnozí gay muži tvrdí, že jim to tak vyhovuje.

Zastánce tradiční morálky se jistě nad takovými jevy instinktivně otřese. Jenže kupodivu nacházejí někteří exponenti gay subkultury čím dál častěji společnou řeč s tradicionalisty. Může za to mocenské vítězství queer a trans ideologie. Celý historický boj gay lidí stál na tom, že jejich gender je neměnný, že jsou muži a ženy. A pokud o něčem svědčí shora citované pasáže, tak o tom, že muži a ženy zůstávají svými temperamenty jiní.

Však také v západním světě dochází k jisté společenské devalvaci gay mužů. Americký komentátor a protagonista své talk show Bill Maher se před pár měsíci pozastavil nad tím, že v roli čehosi jako čestných předsedů poslední newyorské gay pride byli čtyři translidé, jedna lesba a ani jeden gay muž. „Ve srovnání s trans jsou gayové prakticky cis a cis jsou prakticky mormoni,“ popsal novou hierarchii atraktivnosti a za ním na obrazovce se objevily fotografie vyjmenovaných lidských typů, posledním z nich byl republikánský senátor Mitt Romney.

Česko, nebo aspoň jistá subkultura (řekněme Havlovo Česko), znalo a milovalo newyorského zpěváka Lou Reeda a ten o netradičních sexuálních identitách něco věděl dávno předtím, než to bylo povinné. Jeho největší mainstreamový hit Walk on the Wild Side z roku 1972 je poctou těmto postavám, z nichž mnohé v reálu patřily k životu Warholovy Factory i Reedova života. Ale vývoj jde dál a studentská samospráva na jakési bezvýznamné kanadské University of Guelph se už v roce 2017 omluvila za to, že se na univerzitní akci hrál Walk on the Wild Side, je prý transfobní.

Reed by si z toho asi moc nedělal, život pro něj byl jinde. Ale dobře to ilustruje to, co tvrdí řada amerických komiků – že univerzity jsou dnes pro ně to nejhorší prostředí.