Máte chuť vytočit kulturní pracovníky? Řekněte, že umělec má trpět. Funguje to spolehlivě. Proč se to stále čas od času stává? Protože je to zábavně kruté, ale zároveň se to dostává do blízkosti skutečné pravdy. Není samozřejmě k ničemu dobré, aby umělec měl hlad. Ale například světoznámý minimalistický skladatel Philip Glass se svého času živil jako taxikář a instalatér. Nedávno v Guardianu popsal, jak byl jednou na Manhattanu instalovat myčku na nádobí a zjistil, že je v domácnosti uměleckého kritika Roberta Hughese. „,Ale vždyť vy jste Philip Glass! Co tu děláte?‘ Bylo zřejmé, že mu instaluju myčku, a řekl jsem mu, že budu brzy hotov. ,Ale vy jste umělec,‘ namítal. Vysvětlil jsem mu, že jsem umělec, ale někdy jsem i instalatér, a že by mi měl dát pokoj a nechat mě to dodělat.“

S nádhernou ekonomií je tu vyjádřeno, že Glass možná tu práci začal dělat, aby se uživil, ale když už ji dělal, rozhodně byl instalatér. Chtěl dělat svou práci a být jako instalatér respektován.

Je to falešná romantika, nebo užitečná zkušenost? V recenzi na čerstvý životopis amerického spisovatele Philipa Rotha rekapituluje Christian Lorentzen v časopise Bookforum, že velcí spisovatelé mívali čitelnou mytologii, chápali jste je jako postavy s nějakým osobním životním projektem. Tak třeba Hemingway byl dobrodruh, Whitman šaman, Poe šílenec, Fitzgerald playboy, Kerouac hipster, Ginsberg hippie. Ale dnes jsou jen kariérní spisovatelé. Obývají literární provoz s univerzitními kurzy psaní a literárními festivaly, a to je všechno, co znají. Co vědí o světě a o lidském srdci? Právě Roth byl podle něho prvním americkým kariérním spisovatelem.

Elon Musk je ten, komu se podařilo uvést na trh první masový elektromobil, ale jeho dalším cílem je evidentně samořídicí auto. To je ta změna nejen aut, ale i lidí. Fanoušci na poslední verzi Tesly Model S zaznamenali novinku – vůz nemá žádné páčky na volantu ani řadicí páku. Musk na Twitteru vysvětlil, proč už je nebudete potřebovat: „Auto uhodne směr jízdy podle toho, jaké překážky vidí, kontextu a navigační mapy. Lze to manuálně změnit na dotykové obrazovce.“ Blinkry nebudou potřeba, protože je auto spustí samo. A spustí je samo, protože pozná, kam chcete jet. Možná by se dalo říct, že pozná, kam máte jet. Protože na mapě určitě nebudou žádná místa, kam byste neměli jet.

Můžete to sice manuálně změnit na dotykové obrazovce, ale co když se rozbije? To se stává, i v Teslách se to prý už stalo. To pak nebudete vědět, jestli máte zařazené parkování, jízdu dopředu, nebo zpátečku. Prostě šlápnete na pedál a řeknete si, děj se vůle Elonova. A po pár letech tohoto režimu už nikdo nebude věřit, že kdysi i podprůměrně inteligentní lidé sami řídili auto.

Nejlepší knížku proti samořídicím autům napsal Matthew Crawford, automechanik a motocyklista, který učí filozofii na University of Virginia. Ale myslím, že za celých 386 stránek svazku Why We Drive vydá jedna věta z poslední knížky amerického novináře a humoristy P. J. O’Rourka: „Jestli natočí remake filmu Taxikář, už v něm hlavní role nebudou hrát Robert De Niro a Jodie Fosterová. Bude v něm hrát Elizabeth Warrenová v samořídicím autě.“ Hrdina filmu Taxikář nakonec spáchal strašné věci. V prezidentské kampani Elizabeth Warrenové se nestalo nic, byť se snažila předstírat, že je indiánka, a získala na svou stranu rasové a genderové aktivisty („černošské transgender osoby, genderově nonkonformní a nebinární lidé jsou páteří naší demokracie,“ prohlásila jednou). Ale nezískala voliče. V remaku Taxikáře bude Warrenová jezdit trvale udržitelným způsobem v samořídicím autě, nic se v něm nestane a to je budoucnost, jakou si zasloužíme.