Výpisky z deníků, časopisů a knih

Jak se řekne estonsky Čecháček?

Výpisky z deníků, časopisů a knih
Jak se řekne estonsky Čecháček?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Americký kulturní, hlavně hudební kritik Ted Gioia disponuje tou zvláštností, že má taky akademický titul MBA ze Stanfordu a v minulosti pracoval pro konzultantskou firmu McKinsey a investory rizikového kapitálu v Silicon Valley. Takže pokud zrovna nemáte náladu na jeho dějiny jazzu, můžete si číst jeho komentáře o kulturním byznysu, jako třeba ten který, nedávno zveřejnil na svém substacku.

Slyšeli jste o pojmu „long tail“? Česky se prý překládá jako dlouhý chvost a míní se jím stejnojmenná kniha Chrise Andersona z roku 2006. Její podtitul zní, volně přeloženo, Proč budoucnost podnikání spočívá v tom, že se bude prodávat méně kusů více druhů zboží. Anderson v ní prorokoval, že staré pravidlo, že 20 procent druhů zboží v nabídce tvoří 80 procent prodejů a 20 procent zákazníků vytváří 80 procent tržeb, v digitální ekonomice přestane platit. Místo toho Anderson předkládá své fascinující pravidlo 98 procent: 98 procent zboží v nabídce, tedy i ty nejobskurnější položky, si najde aspoň jednoho kupce za tři měsíce. Anderson na základě toho zvěstoval nový zlatý věk kultury, v němž skončí dominance bestsellerů, blockbusterů a hitparád a vnikne mnohem širší kulturní pole s pluralitnější nabídkou, v němž i tvůrci dosud marginální nebo ti, kdo by jinak na scénu ani nevstoupili, budou ekonomicky udržitelní. Mainstream s undergroundem se slije vjedno.

Nestalo se tak, dokládá Gioia na řadě statistik. Po sérii fúzí většinu knižní produkce kontroluje nepatrný počet nadnárodních nakladatelství. Amazon nejvíc vydělává na cloudových IT službách a jeho digitální obchod by asi sám o sobě nebyl ekonomicky udržitelný.

Spotify si sice zatím udržuje dlouhý chvost, ale nejposlouchanější skladby patří třem největším vydavatelstvím a prý není daleko doba, kdy firma bude chtít po tvůrcích málo poslouchaných písniček poplatek za to, že je bude držet v nabídce – něco jako regálné v supermarketech.

Film? Gioia předkládá seznam osmi amerických filmů s největším rozpočtem plánovaných pro léta 2022–2023. Jen jediný z nich není nějakým rebootem, pokračováním nebo filmem s komiksovými superhrdiny – The Gray Man od Netflixu. Díky tomu, že film obsahuje scény z Prahy, si jej u nás pustila řada lidí; a nenadchl je, mírně řečeno.

Netflix původně přišel s příslibem gigantické on-line filmotéky na dosah ruky, jež učiní vlastnění filmů na pevných nosičích zbytečným. Jenže po roce 2015 prudce omezil nabídku filmů ke streamování téměř na polovinu.

Dlouhý chvost je krutý vtip, pohádka, která nikoho nezachrání, píše Gioia. „Žijeme ve společnosti krátkého chvostu. A je čím dál kratší. Vždy se bude víc vydělávat na nejnáruživějších uživatelích a na bestsellerech než na okrajových produktech. To neplatí jen v podnikání, ale i v kultuře a v umění.“ Tu lze a je třeba podporovat stejným způsobem jako vždy – filantropií a velkorysostí.

Dlouhý digitální chvost v žurnalistice je taky jedním z důvodů, proč mají dnes média – ta velká, globální, natož česká – daleko méně stálých zahraničních zpravodajů. Jedním z mála britských novinářů, kteří náš region už od 80. let nikdy nepřestali sledovat, je Edward Lucas. S léty se stal bezmála propagátorem baltských zemí a naopak spíš kritickým pozorovatelem těch ostatních. Proto bylo zajímavé číst na počátku jeho nedávného článku pro americký think-tank CEPA vzpomínku z roku 1991: „Slyšel jsem tehdy finského činitele stěžovat si na znovunabytí nezávislosti Estonska. Ta země je zdevastovaná léty komunistického vládnutí, nevyhnutelně bude nestabilní, chudá a prolezlá zločinností. Pro Finsko je to katastrofa. Nebyl sám. Finští činitelé se třicet let na své prosperující jižní sousedy dívali přezíravě a ignorovali je. V roce 2008 finská prezidentka Tarja Halonenová mávla rukou nad estonským tvrdým postojem vůči Rusku, že to je prý důsledek ,postsovětského traumatického stresu‘.“

Vida. Jak se řekne estonsky „Čecháček“? Má taky Estonsko vrstvu domorodých intelektuálů, kteří si nikdy nepřestanou stýskat nad zaostalostí a nezápadností svých spoluobčanů? A pokud nemá, jak bez nich přežilo?

30. září 2022