Minulou středu kancléřka Angela Merkelová hovořila na veřejné debatě mimo jiné o otázce bezpečnosti globálních výrobních řetězců a jako příklad uvedla, že nemáme jistotu, že Indie bude v době koronavirové krize plnit dodávky léků. „Samozřejmě jsme vůbec dovolili, aby se Indie stala tak velkým farmaceutickým výrobcem, v očekávání, že toto budou dodržovat. Pokud se to neděje, budeme to muset nanovo zvážit.“ My jsme dovolili? Něco divného tu vystrkuje rohy.

Indie, jejíž obyvatelstvo bylo dosud vůči covidu odolné, prochází nyní velmi těžkou vlnou infekce. Lékařům umírají pacienti před očima třeba kvůli nedostatku kyslíkových lahví. Země, která je mimo jiné hlavním dodavatelem vakcíny AstraZeneca pro rozvojový svět, logicky v březnu rozhodla, že její farmaceutická produkce půjde nyní přednostně domů. Tak jako Evropa omezuje vývoz vakcín.

Slova Merkelové se pochopitelně donesla do Indie a nebudou jen tak zapomenuta. Nově vykreslují spektrum evropského přístupu ke světu. Evropa má nejraději země, kam mohou její humanitární pracovníci přinášet rozvojovou pomoc. Také když se migranti z tohoto světa objeví na evropských hranicích, soucítí s nimi. Ale běda, jakmile se nějaká země vzmůže a leccos dokáže už sama. To si na ni Evropa začne dávat pozor.

A jak si Indové nemohli nevšimnout, nejlépe pořídí asertivní mocnosti, které se nebojí Evropě vzkázat, že od nich může taky dostat přes držku. To pak Evropa našlapuje opatrně, aby neprovokovala. Takhle „jsme dovolili,“ že Rusko v Evropě zabíjí své lidi a vyhazuje sklady do povětří, ale o žádné nutnosti něco „nanovo zvážit“ z Berlína nebo Bruselu neslyšíme.

Ještě hůř si počíná prezident Joe Biden, který v únoru zablokoval vývoz surovin pro výrobu vakcín do Indie a k jejím prosbám je naprosto hluchý. Výsledek? Indii nabídla pomoc Čína, americký geopolitický soupeř. To je mnohem zaslepenější zahraniční politika než za Trumpa a ti Američané, kteří ho za ni kritizovali, dnes mlčí. Nezajímá je to, byla to jen domácí, stranická obsese.

Asi jste již četli na Echu o tom, jak minulý týden policista v Columbusu ve státě Ohio zastřelil patnáctiletou Ma’Khiu Bryantovou. A jak z toho obvyklí agitátoři udělali další případ rasistické policejní zvůle. Přestože věděli, že policista, přivolaný samotnými účastníky potyčky, dívku zastřelil ve chvíli, kdy se rozmachovala velkým kuchyňským nožem proti jiné dívce, kterou držela přitlačenou zády k autu. Ukazoval to záběr z policistovy kamery. Buď to ignorovali a vycházeli z tvrzení dívčiny tety, která na místě vůbec nebyla. Anebo to pojednávali v duchu, že bitky nožem jsou přece mezi teenagery normální a bílý policista se do nich nemá plést.

Mám hypotézu, odkud se toto šílenství bere. Ne z rozjitřeného rasového napětí. Je to kompenzační reakce na pocit hanby a zoufalství. Protože to, co incident (včetně dalších kamerových záznamů) odhalil, je strašné. Dívka žila v pěstounské rodině, přesto byl incidentu přítomen její otec. Místo aby se dívky, které zápasily jak klubko zmijí, tento dospělý muž snažil uklidnit, kopal do jedné z nich ležící na zemi. Z kopání ho vytrhly teprve výstřely, načež okamžitě obvinil policistu: „Zabil jste moji holčičku!“ Všichni ti aktivisté si nějak musí uvědomovat, že tento rodinný rozvrat, bezohlednost, neúcta k životu, ustavičná prolhanost a agrese je všední realita části černošského obyvatelstva. I ten největší radikál v hloubi duše ví, že je to hrozné, že tohle není důstojný život. Co s tím, nevědí. A tak to potřebují na někoho svést, a když to nejde, popřít, překřičet, cokoli. Jen se nepodívat realitě do očí.