Dr. Anthony Fauci, často citovaný i v našich médiích, se stal v USA politickým symbolem, jakýmsi Antitrumpem pandemické strategie v USA, tváří zavírání. Fauci ovšem několikrát změnil názor, někdy se mýlil a taky přiznal, že v zájmu formování postojů veřejnosti i lže. Není tedy divu, že je poptávka po informacích, které by tohoto div ne světce trochu usadily. V posledních dnech si lidé všimli rozhovoru s Karym Mullisem, biochemikem, který v roce 1983 dostal Nobelovu cenu za to, že vynalezl nám dnes dobře známý PCR test. „Fauci neví o ničem nic. Řekl bych mu to do očí,“ říká tam. A tak podobně. Nositel Nobelovy ceny! Vynálezce PCR testu!

Jenže. Rozhovor je z doby předcovidové, z roku 2007, a Mullis zemřel v roce 2019. Kontext jeho slov o Faucim není covid, ale AIDS. Mullis se stal „popíračem AIDS“, přesněji řečeno tvrdil, že tu nemoc nezpůsobuje virus HIV. A Fauci se etabloval právě jako specialista na AIDS. Ale tady se zdá, že establishmentová teorie má vrch. Každopádně to, že na jejím základě vznikají stále lepší léky na AIDS, by tomu nasvědčovalo. Takže ten rozhovor není tím drtivým úderem Faucimu, jakým se zdá být. Spíš nám připomíná, že věda je mnohem méně úhledná, než bychom chtěli.

Ukazuje to jeden další moment. Loni 16. března, když byla epidemie v USA na počátku, zveřejnil známý libertariánský právní expert Richard Epstein studii, podle níž vědecký establishment nebezpečnost nového koronaviru přehání a počet jeho obětí v USA nepřesáhne pět tisíc lidí. Časopis New Yorker s ním 29. března zveřejnil rozhovor, který byl tehdy široce akceptován jako konečná demolice jeho teorie. A Epstein si ji nepochybně zasloužil, jeho odhad se mýlil stonásobně, daleko víc než odhady establishmentových vědců i se všemi jejich chybami.

Jenže. Autor v New Yorkeru doplnil některá Epsteinova tvrzení komentáři odborníků. Ti mimo jiné odmítali Epsteinovu domněnku, že virus se časem bude měnit. Nanejvýš v dlouhodobém horizontu, říkal jeden. Z článku není patrné, jak dlouhodobý horizont myslel – i na to, jak dlouho bude pandemie trvat, tehdy padaly divoce odlišné odhady. Ale my bychom s tím, co dnes víme o mutacích koronaviru, mohli těm expertům říct, že jsou na omylu.

Oblasti, v nichž se těžilo a těží uhlí, kdysi komunistickým režimem opečovávané, mají sociální problémy. Bereme za danou věc, že tam směřují dotace, zřizují se průmyslové zóny, jmenují se vládní zmocněnci, leccos se shrne pod delikátní termíny jako „sociálně vyloučené lokality“. I zde pošilháváme po tom, jak to na Západě dělají lépe. I když po čase člověk nabude podezření, že na to mají víc peněz, které investují do zdaleka viditelných věcí, ale ne, že to nutně dělají lépe. Belgické Valonsko se svými doly a těžkým průmyslem bývalo bohatší než Vlámsko, ale teď už je to několik desetiletí naopak a nezdá se, že by se to měnilo.

V časopise Journal of Economic Growth teď vyšla studie, která přesně tohle mapuje na nejrůznějších datech ze 44 zemí. A zjišťuje, že efekty těžby uhlí jsou pravidelné a setrvalé, komunismus nekomunismus. I ty oblasti, v nichž těžba skončila před mnoha desítkami let, mívají dnes aspoň o 10 procent nižší HDP na hlavu než srovnatelné regiony. A zatímco se tam dřív logicky sociální kapitál koncentroval zejména u mužů, dnes se v těch regionech projevuje nižší úroveň vysokoškolského vzdělání, která přetrvává zejména u mužů. Není už daná nedostatkem příležitostí, ale postoji. Počet lidí hlásících se k názoru, že nikdy není dost brzy na to, aby člověk přestal chodit do školy, je tam vyšší než jinde.

I tak lze samozřejmě dělat v uhelných oblastech lepší i horší politiku. Ale zároveň je třeba být stoicky připraven na to, že zadostiučinění měřitelné ve velkých číslech se nedostaví. To je zase případ, kdy nám věda říká víc, než bychom rádi.