Tereza Matějčková

/

Články autora

Najdi člověka!

Lze dnes vyslovit slovo elita bez přízviska „takzvaná“? V onom zákeřném „takzvaná“ nezřídkakdy spatřujeme výbavu člověka, pro něhož se našlo ohavné slovo dezolát. Nevěří institucím, médiím, jede si konspirační teorie. Francouzský filozof a politolog Olivier Roy, profesor na European University Institute sídlícím poblíž Florencie, přichází v knize Zploštění světa s novým pohledem na zmíněný atribut – a tou interpretací činí „dezoláty“ z nás všech, obyvatel západního světa. Hranice mezi šarlatánem a vědcem se stírá,“ poznamenává Roy a ilustruje to na debatě o vědecké hodnotě argumentů proti očkování.

„Překvapilo mě, že už i švýcarské vědě vládne ideologie“

Ekonomka (a strojní inženýrka), nyní emeritovaná profesorka univerzity v Curychu Margit Osterlohová, byla požádána, aby spolu se socioložkou Katjou Rostovou prozkoumaly, proč je mezi profesory tak málo žen, ač studentky jinak ovládly kampusy. Výsledky šokovaly. Výzkumnice totiž mají za to, že důvod je prozaický. Ženy tolik netouží po vysokých akademických postech. Následovaly mediální přestřelky, twitterovské bouře a otevřené dopisy rozhořčených kolegyň. V Týdeníku Echo a na Echo24 jsme o tom psali zde a zde.

Pád feministického dogmatu?

Švýcarští novináři a uživatelé sociálních sítí mají za sebou perné dny. Museli nově zhodnotit informaci, na kterou se dosud snažili pohlížet jako na vadný světonázor. Vždyť na Západě by byl málokdo natolik zpátečnický, aby tvrdil, že mladé ženy touží po tradičních rolích. Jenže pak uděláte tu chybu, že se těch žen zeptáte – a neštěstí je na světě.

Čtyřicátnické dno

Mládí zestárlo. Mileniálové dosud platili za jeho ztělesnění. Ti nejstarší z nich se však narodili v roce 1980, takže jim táhne na čtyřicátý čtvrtý rok, většina mileniálů jsou třicátníci. A to znamená jediné: buď jsou uprostřed krize středního věku, nebo na ně co nevidět dolehne. Nesouhlasíte? Pravděpodobně máte i vy krizi středního věku spjatou spíš s padesátníkem, který si pořídil nové auto a milenku. Tím jsme u samého problému „krize středního věku“.

Pravidla úspěchu (a slávy)

Bible je krutá kniha, zvlášť ve svých sociologických analýzách. Aspoň takto, tedy jako popis sociálních neduhů, se mnohdy interpretuje výrok z evangelia podle Matouše: „Tomu, kdo má, totiž bude dáno a bude mít hojnost, ale tomu, kdo nemá, bude vzato i to, co má.“ Jinými slovy, bohatí bohatnou, chudí chudnou. Prý se to netýká zdaleka jen peněz: samovolně se rozhojňuje sláva, vztahy a úspěchy. I kdyby si chudí na konexích či výdobytcích polepšovali, relativně k rostoucímu náskoku těch silnějších, jsou bez šance. A co víc, rozhojňující logika platí i ve zlém. Čert prý kálí na jednu hromadu… Dnes je takzvaný Matoušův efekt součástí sociologického inventáře.

Očima lidí s postižením vidíme ze světa víc

Rozhovor jsme vedly na dálku, přesto jsem se cítila, jako bych byla u švýcarské filozofky doma. Nejenže jsem se seznámila s jejím obrovským psem, který po amputaci chodí po třech, hlavně jsem se mohla zeptat její dcery Carlotty, jaké pro ni je, že se její příběh objevuje v matčině knize. „Jsem neskutečně hrdá,“ odpovídá drobná dívka. Kniha je o Ullině sebevraždě a Carlottině narození. Ulla je sestra Barbary Schmitzové a v mládí si vzala život, Carlotta se narodila s těžkým postižením. Jak se k těmto dvěma výzvám postavit jako filozofka?

Tragédie sebevrahů, síla nemocných

Zdravá žena, navíc matka dospívajícího syna, spáchá sebevraždu, zatímco těžce nemocné dítě se rve o právo na život. Jak to, že lidé, jimž – jak se zdá – nic podstatného nechybí, si svého života mnohdy neváží, zatímco ti s řádově horšími kartami se o něj perou? Tuto otázku si položila švýcarská filozofka Barbara Schmitzová v knize Jaký život je hoden žití? (2022) a nejde tu o teoretické cvičení; ta sebevražedkyně byla filozofčina sestra a dítě s těžkým postižením její dcera. Kniha vyniká osobitostí i vyrovnaností. Autorka mohla napsat dílo spadající do žánru zúčtování: společnosti, která nemínila přijmout její dceru, by bylo co vracet.

Jsou humanitní vědy mrtvé?

Že je krize příležitost, je jedno z oblíbených klišé. Kdyby tomu tak bylo, byly by humanitní vědy zemí zaslíbenou. Nejsou. Ale krizi, kterou procházejí dnes, je třeba číst na pozadí skutečnosti, že z krizí samy povstaly a nic jiného neznají. To neznamená, že bychom tu současnou měli brát méně vážně. Jen jsou řeči o kritické době nicneříkající a zkrácení problému na finanční rozměr zavádějící.

Infantilní doba

Josef Švejk byl jednou z nepřehlédnutelných postav prezidentské kampaně. Není nepodstatné, že jej do boje vtáhly děti. Když se Andreje Babiše dotázaly na název Haškovy nejslavnější knihy, před divákovýma očima se odvinula etuda v žánru „král je nahý“. Děti byly v tu chvíli hrdiny, přinejmenším sociálních sítí. Netřeba hned zmiňovat Gretu Thunbergovou, abychom seznali, že děti jsou vůbec pozoruhodným politickým nástrojem. Rozšířená je třeba teze, podle které se pozice mladých a starších v současné společnosti prohodila.

Léčba mystikou?

Svět se dodnes obnovuje mocí psychedelik, aspoň ten mazatéckých šamanů v Mexiku. Henry Munn popsal ve své knize Houby jazyka, kterak tito šamani osvěžují psychedeliky svůj vztah ke světu. Po požití houby obsahující látku psilocybin se skutečnost jeví bohatší, řeč je smyslovější, tělesnější, živější. Není divu, že mnohé psychoanalytiky tolik poutají šamanské rituály. Nezvyklé verbální vyjádření umožňuje nově, třeba ve srozumitelné podobě, prožít něco, co dosud bylo chaotické a trýznivé. Básnické slovo je sice fascinující, ale pozornost psychiatrů i filozofů se v posledních desetiletích stejně obrací spíš na substanci přeměňující běžného člověka v šamanského umělce.

Bomby sestrojené v osmašedesátém vybuchují až dnes

Krátce před svým odchodem do důchodu v roce 2018 se musel Norbert Bolz, profesor mediálních studií na Technické univerzitě v Berlíně, zodpovídat rektorovi za své provokativní tweety. Dnes patří k nejhlasitějším kritikům vysokoškolského prostředí a současné politiky. Zatímco mnozí ho obviňují, že se v posledních pěti letech zradikalizoval, on tvrdí, že si pouze užívá absolutní svobody člověka, který se již nestará o svůj společenský status. S Norbertem Bolzem hovoříme u příležitosti vydání jeho nové knihy Starý bílý muž: obětní beránek jednoho národa.

Moralizací k nenávisti

Nenávidí vždy ten druhý. Ale těch druhých je hodně, aspoň soudě podle toho, jak čile se mají úvahy o nenávisti k světu. Hate speech je termín, který se za posledních několik let zabydlel ve filozofii i veřejných debatách. Označuje nenávistnost směřující k sexuálním, etnickým, ale stále častěji i názorovým menšinám. K pádu zábran vedl souběh sociálních sítí a společenských krizí od pandemie po dopady války na Ukrajině. V souvislosti se sociálními sítěmi však nejde o exces, ale o normu. Již označení „Facebook“ poukazuje na to, že v debatách nepůjde o věcnost, ale o tvář. Ani bubliny, které trestají jinak smýšlející, nejsou druhotným projevem.

Nezbylo z nás než chodící klišé

Ta kniha je o tom, co následovalo po jejím vydání. Krátce po něm totiž vyšel rozhovor s oběma autory v Neue Zürcher Zeitung. Nevinně se jevil jen na první pohled. Vždyť Juli Zehová v jedné pasáži tvrdí: „Ten klid devadesátých a nultých let byl pozoruhodný. Naše generace nebyla aktivistická, byla to veskrze optimistická doba.“ A Twitter šel do kolen. Juli Zehová, bestsellerová autorka a ústavní soudkyně spolkové země Braniborsko, vydala svůj nový román Zwischen Welten (Mezi světy), který napsala spolu se spisovatelem Simonem Urbanem.

Demokracie potřebuje hlas, ale také uši a srdce

Ne každý sociolog má to štěstí, že na základě jeho díla vznikne film. Hartmut Rosa takové štěstí měl. Film Speed / Hledání ztraceného času od Floriana Opitze se zabývá základní tezí myslitelova díla: Zběsilá rychlost nás, moderní lidi, připravuje o radost ze života. Víme, jak zpomalit? „Příští rok budeme muset běžet zas o něco rychleji než letos,“ píšete ve své poslední publikaci. Vy sám jste připraven na vyšší tempo? " Rádi si nalháváme, že příští rok budeme méně pracovat, budeme mít více času (...)."

Velký návrat hněvu

Udeřila hodina zloby. Ne že by se lidé nezlobili odjakživa. Vždyť takto znějí první slova západní literatury: „O hněvu Achilleově, tak zhoubném, nám zpívej, ó Múzo,“ čteme ve válečnickém eposu Ilias. Zloba, závist, zášť nemají pominout. Zloba je projevem božské síly, cestou hrdinů, nejen v homérském eposu, platí to pro četné proudy antické kultury.

Kdo se bojí bezpečí?

Pojem bezpečného prostoru, tzv. „safe space“, se vyšvihl. Ve Spojených státech se původně pojil „jen“ s prostory, v nichž se zástupci sexuálních menšin mohli svobodně bavit bez odsudků, či dokonce hrozby násilí. Od roku 2013 se začíná psát nová kapitola. Ve Spojených státech se ozývají hlasy volající po tom, aby se v takový prostor proměnily univerzity. Lze vůbec něco namítat? Přeje si snad někdo, aby studenti čelili nebezpečí? Problém nastává, když se s bezpečím pojí nejen nepřítomnost šikany nebo násilí, ale rovněž nárok na emocionální komfort. Právě to se děje a nejde jen o americký fenomén.

Hle, Joseph Ratzinger

Když papež Jan Pavel II. oslovil Josepha Ratzingera, aby se stal prefektem Kongregace pro nauku víry, psal se rok 1980 a oslovený věděl, že odmítnout nelze. Přesto formuloval podmínku. Ano, beru, ale jsem teolog a chci dál psát knihy. Papež mu odpověděl, že se o věci bude muset poradit. Za několik dní se ozval: „Ano, existují precedenty. Pište.“ Ratzinger napsal za svůj život na čtyřicet knih, spolu s rozšířenými novými vydáními čítá jeho knihovna dokonce šestašedesát svazků. Jeho domovem bylo slovo. Sám tuto přináležitost nechápal jako osobní zvláštnost. Slovo je nejtěsněji spjaté s křesťanskou zvěstí.

Šťastnou apokalypsu!

Vyberte si peníze z bankomatu, nakupte konzervované potraviny, nezapomeňte si napustit vanu. Kolem půlnoci nevstupovat do výtahu! Tak zněly směrnice v německých novinách Bild před silvestrem 1999. Hovořilo se o hrozícím počítačovém kolapsu, explozi jaderných reaktorů a padajících letadlech. Globální katastrofa se proměnila v ne-událost. Tedy jak pro koho: ve Slovinsku rezignoval úředník, který svými neurotickými výroky rozkolísal tamější ekonomiku.

Ve jménu mizejícího otce…

„Můj otec byl muž mnoha talentů, ale opravdový génius byl v jediném – v mizení,“ poznamenává americký spisovatel a novinář John R. Moehringer ve své autobiografii Něžný bar, která tvořila předlohu pro stejnojmenný film. Pojednává o chlapci dospívajícím v baru: zde si vytváří první vazby, hledá otce a nachází závislost. Génius v mizení, takový je lecjaký otec. Snad ta slova vyjadřují i kulturní pocit, či přímo pachuť. „Chybějící otec“ obchází dvacáté století a ani v jednadvacátém to na návrat nevypadá. Pojem byl poprvé užit v souvislosti s dvěma světovými válkami, jimž otcové padli za oběť.

Kritika v postkritické době

Sociálními sítěmi krouží výrok „Neber kritiku od nikoho, za kým by sis nikdy nešel pro radu“. Hloupost to asi není, ale nejspíš jde stejně o marný výrok, aspoň podle evolučních biologů. Kritika i od člověka, o němž jsme přesvědčeni, že je hlupák, váží víc než pochvala od toho, koho respektujeme. Čím to? Reagovat výrazně na negativní stimuly člověka kdysi chránilo před lecjakou nepříjemností, třeba smrtí. Evoluce zkrátka upřednostňuje ty, kteří pohotově a mohutně reagují na negativitu.

Boomeři a jiní strejdové

Současnost je zabydlena bájnými tvory – sněhovými vločkami, starými bílými muži nebo zhroucenými mileniály. Tváří v tvář této mytické tvořivosti se člověku může vybavit pokřik Niklase Luhmanna, německého giganta sociologie. Když mu kdosi vyprávěl o tom, co si lidé myslí, přerušil jej výkřikem: „Jména! Adresy! Ať si to můžu osobně ověřit.“ Výzvu ke konkrétnosti je dobré mít na paměti v době, v níž lidé prý vědí, co si myslí ženy, studenti nebo ti „privilegovaní“ a v níž někoho každou chvíli prohlašujeme za mluvčího generace. K mytickému myšlení svádí zvlášť rétorika generací, v níž se vyžívají politici, veřejní intelektuálové a uživatelé sociálních sítí.

Nevyžádané rady klimatickému aktivistovi

Aktivismus vymysleli Němci. Kurt Hiller, německý esejista a právník židovského původu, organizoval roku 1919 první aktivistický kongres. Plánem bylo dát obsah slovu samému a založit pacifistický světonázor, odpor proti fetišizaci práce a nárok na sexuální svobodu. Hlavním výsledkem byl nakonec fakt, že se do širšího povědomí dostal sám aktivismus.

Vy jste byli někdy svobodní?

Žena zneužívá chlapce. Když chlapec dospěje, ožení se a stane se otcem. Manželka však záhy opustí jeho i společné dítě. Chce se stát spisovatelkou – a napíše mistrovské dílo. Muž mezitím vychovává syna, promarňuje svůj literární a hudební talent, přibírá na váze a uprostřed covidové pandemie mu docházejí síly. Toť děj osmnáctého románu Iana McEwana, krále psychologického realismu.

Na svůj věk nevypadáš

„Kdo povolil Lise přestat si barvit vlasy?“ pronesl prý Michael Melling, místopředseda mediální skupiny Bell Media na redakční schůzi. Řeč je o Lise LaFlammeové, kanadské moderátorské hvězdě, která se v osmapadesáti letech rozhodla zešedivět. Následovala výpověď – nikoli pro Mellinga, nýbrž pro LaFlammeovou. Zatímco se média po celém světě pohoršovala nad potupou stárnoucí ženy, mediální skupina popírala, že by výpověď souvisela s kadeřnickými úkony. Ať už to bylo jakkoli, poprask vyjevil, jak citlivé je to téma. Vyhazov jako by dokonale kopíroval známý předsudek. Stárnoucí žena na viditelném místě? Tady něco nehraje.

Jak jsme vymysleli mazané zlo

„Proč si myslíte, že je nás teď tolik?“ ptá se vězeň. „Možných odpovědí je víc,“ odpovídá kněz, „jedni říkají, že příčinou je systém mezistátních silnic. Člověk někoho zabije a může rychle zmizet.“ Tento dialog zaznívá v minisérii Monstrum / Příběh Jeffreyho Dahmera, který se zařadil mezi tři vůbec nejsledovanější počiny v historii Netflixu.

Nenávidění němečtí intelektuálové kritizují média

Nejvýraznějšími hlasy, které v Německu vyzývaly k diskusi nad dodáváním zbraní na Ukrajinu, byly ty patřící Jürgenu Habermasovi, Richardu D. Prechtovi a Haraldu Welzerovi. Všichni tři se dočkali kritiky, což je legitimní. Jestli bylo nutné i mediální zostuzování, je jiná otázka. Všichni jmenovaní v posledních týdnech také vydali knihu o médiích, přičemž Precht a Welzer napsali společně publikaci Čtvrtá moc. Jak vzniká většinový názor, který není většinový. Případ Precht–Welzer je pozoruhodný. Třeba novinář Joachim Huber uveřejnil zdrcující recenzi měsíc před vydáním knihy. Obsah si prý lze domyslet.

Neštěstí a jiné legrácky

„Kdo tu mluvil o vítězství? Vydržet – toť vše.“ Těmito verši končí rekviem básníka Rainera Maria Rilka. Wolf von Kalckreuth, jemuž je báseň věnována, spáchal sebevraždu v pouhých devatenácti letech. Byl to básník a překladatel Květů zla do němčiny a také byl od narození tělesně postižený. Navzdory tomu se rozhodl splnit vojenskou službu. Stres z výcviku nevydržel a ze života se rozhodl odejít. Tváří v tvář tíži mladého života vyznívají pasáže Rilkovy básně nepřístojně a mentorsky: „Kéž bys nyní nenes příliš dlouho klam za svým omylem, tak chlapeckým,“ překládá Bohuslav Reynek.

Blbí a blbější

„Bylo najednou méně významných mužů? Vůbec ne! Uvázl veškerý život? Nikoli, zmohutněl! Nedály se dříve zvrácenosti? Dály se jich spousty!“ Navzdory tomu je Ulrich, protagonista Muže bez vlastností od Roberta Musila, přesvědčen, že něco je ve vzduchu. Šíří se tajemná nemoc – blbost. Jenže Musil, který intelektuální nesmělosti věnoval skvostnou přednášku O hlouposti, pořádně nevěděl, o čem mluví. Proslov přednesl roku 1937, v době, kdy inteligence stoupala. To naše doba je na tom hůře. Hloupneme, a ještě na to máme data.

Hnutí #MeToo: přelomové a bezradné

Když Francouzka Virginie Despentesová psala svou knihu Přefikni mě (1994) o hromadném znásilnění, pracovala ještě jako prostitutka. Poté, co z knihy udělala film, na němž spolupracovala s pornoherečkou Coralie Trinh Thi, soud rozhodl, poprvé po osmadvaceti letech, že toto se nesmí v kině promítat. Mezitím se z Despentesové stala feministická ikona a spisovatelka první ligy. Před několika týdny jí v Paříži vyšel román Milý kreténe. Podle očekávání se zařadil mezi aktuálně nejdiskutovanější knihy.

O mezích „spravedlivého“ jazyka

„Milí přátelé“ – tak tohle už neříkejte. Správná forma zní „Milí přátelé, milé přítelkyně“. Generické maskulinum „přátelé“, tedy užití mužského rodu pro muže a ženy, se stalo podezřelým. Zvlášť ve veřejných institucích, školství či v některých médiích je patrná snaha ustupovat od slov jako „občané“ či „studenti“ ve prospěch spravedlivějšího „občané a občanky“, „studenti a studentky“.

Novější články Starší články