Švýcarští novináři a uživatelé sociálních sítí mají za sebou perné dny. Museli nově zhodnotit informaci, na kterou se dosud snažili pohlížet jako na vadný světonázor. Vždyť na Západě by byl málokdo natolik zpátečnický, aby tvrdil, že mladé ženy touží po tradičních rolích. Jenže pak uděláte tu chybu, že se těch žen zeptáte – a neštěstí je na světě.

Švýcarsko s touto výzvou konfrontovaly dvě profesorky, které pracují na špičkových pracovištích, obě se navíc dlouhodobě věnují otázce rovnosti žen a mužů, zvlášť v akademickém světě. Margit Osterlohová a Katja Rostová si položily otázku: Jak to, že podíl žen mezi profesory je stále jen čtvrtinový navzdory tomu, že roky tvoří většinu na švýcarských kampusech? Diskriminující prostředí? Znevýhodňující mateřství? Stereotypy? Zčásti ano, ale rozhodně to nebude celá odpověď.

Výzkumnice, jedna ekonomka a jedna socioložka, studovaly po dobu dvou let univerzitní statistiky z posledních patnácti let. Práci završily průzkumem mezi deseti tisíci studentů. Z výsledné studie vyplývá, že většina žen se osobně nesetkala s diskriminací. Ostatně dosahují ve všech oborech, nejen v těch humanitních, výrazně lepších výsledků. Také se ukázalo, že muži jsou dnes na pracovní pohovory zváni méně často než ženy i tehdy, mají-li stejnou kvalifikaci. Jenže jsou to ženy, kdo zároveň tvrdí: Rodina je pro nás důležitější, pracovat chceme méně než muži a méně než předešlé generace.

Když se podíváme na tzv. ženské studijní obory (což jsou disciplíny, které ze sedmdesáti procent studují ženy), zjistíme, že z žen, které plánují založit rodinu, by 43 % nejraději pracovalo na poloviční úvazek, 38 % uvedlo, že si nepřeje pracovat vůbec, nebo jen velmi málo. Zbylých 19 % by rádo pracovalo na plný úvazek. Studentky, které se věnují tradičním mužským oborům, hodlají pracovat víc, 39 % na plný úvazek.

Konzervativní mládí?

Titulky, které obletěly Švýcarsko a záhy se přesunuly do okolních zemí, mohly zarazit, avšak badatelky zdůrazňují, že se již dlouho rýsoval návrat k tradičnějším rolím. Ženy sice chtějí pracovat, ale jen tak, aby zaměstnání nepřetížilo jejich rodinu. Totéž si mnohdy přejí i pro své muže: zvlášť ženy z tzv. ženských oborů by chtěly, aby jejich manžel sice převzal víc ekonomické odpovědnosti, leč rovněž pracoval – v ideálním případě – jen na poloviční úvazek. Ale to má háček.

Studentky z ženských programů si nejčastěji berou za manžela studenta z tzv. mužských oborů. Právě muži chtějí pracovat spíš na plný úvazek. Tato konstelace – ženy preferující poloviční úvazek, avšak muži plný – může vyústit v to, že ženy se upozadí ve prospěch muže, třeba rezignují i na svůj poloviční úvazek a stanou se manželkami v domácnosti.

Toto počínání posiluje tradiční role a je základem tzv. paradoxu genderové rovnosti: čím bohatší země, tím konzervativnější postoje k práci a rodině. Zejména muži a ženy z velmi bohatých domácností bývají velmi tradiční. Vzdělané ženy pracují na částečný úvazek nebo zůstávají doma, zatímco jejich manželé pracují na plný úvazek v dobře placených a náročných zaměstnáních.

Ještě jeden paradox stojí za zmínku. Mnohdy se udává jako žádoucí, aby ženy pronikly i do technických oborů, které jsou mužskou doménou. Jenže je překvapivé, že podíl žen klesá právě ve vyspělých zemích. Podle údajů OSN dosahuje podíl absolventek těchto oborů ve Švýcarsku 22 %, v USA 34 %, ale v Maroku 45 %.

Důvod? Zdá se, že ženy z chudších zemí častěji volí technické obory, protože si od toho slibují ekonomický vzestup. Jakmile si však připadají zajištěné, dopřejí si luxus studovat to, co chtějí, a zdá se, že to jsou měkké obory. Jinými slovy, tam, kde je ženám i mužům dopřána svoboda, rozdíly v preferencích a životních stylech mezi pohlavími spíš rostou.

Kdo ví, co chceme?

Na autorky se snesla i kritika – a když odhlédneme od nadávek na Twitteru, v některých bodech nebyla nelegitimní. Zaprvé vzbudilo podiv, že badatelky o své studii komunikovaly před jejím zveřejněním a v prvním kroku ji zpřístupnily pouze novinářům na vyžádání, a to jen vybrané části. Tento postup je podivný. Dodejme však, že Týdeník Echo získal studii čítající přes osmdesát stran v plném znění.

Kritici zadruhé namítali, že autorky nemohou vědět, zda studentky nevyjadřují přání vzdát se kariéry jen proto, že vědí, jak těžké je skloubit kariéru s mateřstvím. Zkrátka slyšely tolik odrazujících příběhů, že flintu do žita házejí předem. To není nesprávná námitka, ale je také neřešitelná. Kdo ví, jestli to, co chceme, chceme, protože to chceme, nebo protože nás formují podmínky? Ví někdo, proč chce to, co chce? Ovšem podsouvat ženám plošně, že nevědí, co chtějí, nebo že to, co chtějí, si namlouvají, vyznívá zpátečnicky – zvlášť v případech společností, v nichž ženy dosáhly vysoké úrovně vzdělání a nezávislosti.

Často se zmiňuje, že rozdíly v odměňování Švýcarů a Švýcarek patří k největším v Evropě, a ženy jsou tudíž demotivovány účastnit se pracovního trhu.

Rozdíly skutečně existují, a ne malé, ale důvodem je podle autorek vysoký podíl polovičních úvazků mezi ženami – a respondentky ve výzkumech tvrdí, že je to jejich volba. Autorky proto namítají, že ne všechny nerovnosti jsou nelegitimní. Existují nerovnosti, které patří ke svobodné společnosti, protože jsou výsledkem preferencí a rozhodnutí. Naopak je nesvobodné takové preference nerespektovat a snažit se je napravit sociálními opatřeními, argumentují v závěru studie badatelky. Připomeňme, že jedním z nejnižších rozdílů v odměňování se může pyšnit Rumunsko. Lze se proto domnívat, že tento údaj nebude všeříkající.

Analogickou diskusi vyvolal ve stejné době sociolog Martin Schröder v Německu. Ten v publikaci Kdy budou ženy spokojené? (2023) analyzoval sérii studií, jichž se účastnilo dohromady na 700 000 dotazovaných. Uzavírá, že v západní Evropě není palčivým problémem nerovnost, ale její ideologické zkreslení. Člověk by mohl ze zpráv nabýt dojmu, že být ženou je zvlášť v západní Evropě hotová katastrofa. Jenže jak to, že ženy udávají v průzkumech vysokou míru spokojenosti, stejnou jako muži, ne-li vyšší?

Odpověď může poskytnout tzv. Tocquevillův paradox. Francouzský aristokrat Alexis de Tocqueville, autor knihy Demokracie v Americe, si při své návštěvě Spojených států všiml, jak svobodní jsou Američané a jak často hovoří o nesvobodě. Šlechtic argumentuje následovně: Svobodní jsou proto, že si vypěstovali citlivost na nesvobodu. Tato ostražitost je činí svobodnými, ale rovněž zvyšuje povědomí o nesvobodě. Jakmile je sebemenší nátlak odhalen, vzbudí to obrovskou pozornost. Čistě subjektivně se tak může zdát, že Spojené státy jsou nejméně svobodná země, ač Tocqueville je zároveň přesvědčen, že žádnou svobodnější objektivně nikdy nenavštívil (což přirozeně neznamená, že nemůže být svobodnější).

Neliberální feminismus

Schröder předložil vlastní zkoumání potvrzující to, co zformulovaly Osterlohová a Rostová: v průměru muže těší práce víc než ženy, a proto preferují plný úvazek. Naopak ženy bývají nejspokojenější, pakliže pracují na poloviční úvazek. Ke shodnému výsledku dospěly i studie ze Spojených států, Austrálie, Velké Británie nebo Jižní Koreje. Přirozeně to neznamená, že mezi ženami neexistují workoholičky a takové, jejichž prioritou je úspěch a výkon – jen je jich napříč vyspělým světem o něco méně než mezi muži.

V jednom bodě se však švýcarská studie liší: badatelky se zaměřují výlučně na generaci současných dvacátníků a zde platí, že všichni, i muži, chtějí pracovat méně než předchozí generace. Rovněž muži by si překvapivě často přáli pracovat na poloviční úvazek. V případě těch, kteří studují tzv. ženské obory, chce na plný úvazek po založení rodiny pracovat jen 26 % dotazovaných mužů, v případě žen je to 19 %. Podíváme-li se na mužské obory, jde o poměr 44 % ku 39 %.

Jistěže to neznamená, že muži takto reálně pracovat budou, ale je to jejich preferovaná varianta v případě, že by je uživila. Někteří novináři proto upozorňovali: Není vlastně toto skutečně zarážející bod zmíněné studie? Celá třetina Švýcarů studujících prestižní univerzity neusiluje o kariéru, touží po polovičním úvazku!

Na studii Osterlohové a Rostové je pozoruhodná ještě jedna věc. Samy studentky udávaly, že se s diskriminací spíš nesetkaly, avšak slyšely o ní. Ale co se k nim doneslo, když ani jejich kolegyně nereferovaly o vlastní diskriminaci, respektive jen ve velmi malém procentu? Důvod, proč ženy preferují rodinu před kariérou (nikoli prací), by mohl tkvět v tom, že ženy dusí řeči o diskriminaci spíš než realita. Schröder v tomto kontextu volí tvrdé slovo: hovoří o opferfeminismu, tedy o feminismu, který ženy inscenuje jako oběti, čímž jim bere odvahu a rozhodnost stát za svým. Z žen se dělají jacísi kulturní trotlové, kteří se nechají převálcovat podmínkami.

Morální pokrok tkví v tom, že člověk vytváří svět, v němž si ženy i muži určují, jak chtějí žít. Takového světa docílí, stane-li se vnímavějším a citlivějším. Problém začíná, když na základě takto vypěstované morální citlivosti vznáší na svět vyšší nárok, než jakému může zrovna dostát, a následně mu spílá jako naprosto nevyhovujícímu.

Jedna věc jsou vysoké morální nároky, druhá nebezpečí usoudit z nich na fakticky nespravedlivý svět plný patriarchálních struktur. Jistě, svět nikdy nebude dokonalý a nespravedlnosti se v něm budou dít vždy a vždy je třeba je odstraňovat. Ale chybou je odsoudit nedokonalý svět, v němž však většina lidí udává vysokou spokojenost, jako propadající a znevolňující.

Ze studií nevyplývá, že ženy mají být doma a muži v práci. Ukazují, jak skvělé je, když si lidé mohou zařídit život podle sebe, aniž se musejí bát odsudku, že jsou domácí puťky nebo kariéristky. Emancipace má ženám umožnit, aby žily, jak chtějí. Ale existuje-li feminismus, který se ženám snaží vysvětlit, jak se mají cítit či co mají chtít, je na čase se od něj emancipovat.