Bible je krutá kniha, zvlášť ve svých sociologických analýzách. Aspoň takto, tedy jako popis sociálních neduhů, se mnohdy interpretuje výrok z evangelia podle Matouše: „Tomu, kdo má, totiž bude dáno a bude mít hojnost, ale tomu, kdo nemá, bude vzato i to, co má.“ Jinými slovy, bohatí bohatnou, chudí chudnou. Prý se to netýká zdaleka jen peněz: samovolně se rozhojňuje sláva, vztahy a úspěchy. I kdyby si chudí na konexích či výdobytcích polepšovali, relativně k rostoucímu náskoku těch silnějších, jsou bez šance. A co víc, rozhojňující logika platí i ve zlém. Čert prý kálí na jednu hromadu…

Dnes je takzvaný Matoušův efekt součástí sociologického inventáře. Poprvé jej v šedesátých letech zformuloval americký sociolog Robert K. Merton a ani on se v první řadě nezaměřil na majetek, ale na vědeckou pověst. Hlavní tezí je, že jedna citace generuje další, jedna pozvánka stíhá druhou. Krom toho ukázal, jak špatně rozumíme vědě. Obyčejně máme za to, že je řadou výkonů, jichž docilují podivínští, a proto mnohdy osamocení vědci. Merton nepopírá, že bývají zvláštní. Avšak přinejmenším ti, jejichž jména známe, jsou kromě toho i obratní, co se týká péče o pověst a práce s pozorností druhých.

Sociologův závěr proto zní: Výkon je mnohdy relativně individuální, ale úspěch je sociální jev. Ani věda tudíž není samotářská aktivita, nýbrž práce na veřejnosti. Právě ten, kdo se umí pohybovat na veřejnosti, což v případě vědce může znamenat i to, že učiní značku ze své podivínskosti, může přetavit „pouhý“ výkon v úspěch, ne-li slávu. Pozornost, tato vzácná surovina, určité výkony zesiluje – a hlavně: plodí další pozornost. Lidé mají ve zvyku zírat stejným směrem.

Sem vstupuje Matoušův efekt. Jakmile si jeden výkon zajistil ohlas, může vědec předpokládat, že pozornost přitáhne i jeho následující práce, a to i v případě, že by byla jen průměrná. Nyní začíná působit potenciálně nebezpečná síla: práce výrazného vědce, byť by byla průměrná, si získá víc pozornosti než nadprůměrná, dokonce výjimečná práce nevýrazného badatele. Jinými slovy, sláva má sklon se osamocovat od původního výkonu a začíná si žít vlastním životem.

Že má i věda své celebrity, není podle Mertona samo o sobě špatné. Existuje zkrátka cosi jako vědecké charisma, které legitimně zesiluje určitý výkon a které je tím podstatnější, čím méně objektivní je daná věda. Charisma je schopnost zajistit si pro svou práci vnímavost, což ale rovněž znamená, že daný vědec rozumí své době a umí s ní komunikovat. Když proto Merton říká, že úspěch je sociální, nepopírá tím jednotlivcův výkon – ten je nezbytnou podmínkou. Dodává ovšem nesamozřejmou věc: i sláva je něčím, pro co má člověk větší či menší talent. Takže je nakonec zasloužená? Mnohdy ano, ale jistou krutost v sobě Matoušův efekt přesto skrývá.

Sláva posilující úspěch

V posledním čísle časopisu American Sociological Review publikovali vědci studii Ne všichni mohou být hvězdy, mapující Matoušův efekt v basketbalu. Proč basketbal? Je to svět, jemuž vládne výkon. Meritokracie v čiré podobě. Výkony basketbalistů NBA jsou pečlivě zaznamenávány a na základě těchto údajů vznikají statistiky jednotlivých výkonů, ať už jde o koše, nebo rozhodující přihrávky. Badatelé proto uvažovali následovně: Jestliže se každoročně volí nejlepší hráči, měla by tato volba kopírovat dosažené výsledky. Jinými slovy, sláva by měla být spravedlivá – měla by reflektovat čistě jen zásluhy.

Aby si tuto hypotézu ověřili, prozkoumali kariéru 1829 hráčů mezi lety 1983 a 2016. Předpoklad se nejprve potvrdil: nejlepšími hráči byli voleni ti, kteří skutečně podávali výjimečné výkony. Ukázalo se však ještě něco: stejní hráči jsou řazeni mezi top hráče opakovaně. Což by mohlo naznačovat, že Matoušův efekt působí – a taky že ano, akorát jej nelze chápat výlučně jako projev nespravedlnosti, ale rovněž jako popis dynamiky výkonu. Ukázalo se totiž, že úspěch sportovce posiluje, takže v dalším roce podávají ještě lepší výkony. Není to tedy jen tak, že úspěch plodí slávu, ale rovněž platí, že sláva plodí úspěch, který posiluje slávu. Úspěch tedy není jen odměnou za výkon, bývá i základem pro vývoj nových schopností.

Ale to není celý příběh. Je totiž také jisté, že nás sláva může podepřít ještě v době, kdy výkony už nepodáváme. Příkladem je dnes již zesnulý basketbalista Kobe Bryant. Když byl v roce 2016 zvolen nejlepším hráčem, mezi znalci to vzbudilo podiv. Sice podával stále ještě skvělé výkony, ty však již zaostávaly za jeho někdejší slávou. Zvolen byl nikoli díky svým výkonům, zvolen byl proto, že se to stalo mnohokrát předtím. Badatelům přitom nejde o zpochybnění sportovcových kvalit, spíš si kladou otázku: Může-li se sláva vymknout podávaným výkonům ve světě, v němž jsou jasně dané standardy, co se asi děje ve světě, který je méně měřitelný?

Marnost vysněných škol?

Vraťme se však ještě k prvnímu poznatku: Basketbalista, který je oceněn, se v dalším roce zlepšuje. Sebedůvěra tedy hraje rozhodující roli ve výkonech tvořících základ slávy. I zde platí, že individuální výkon nelze oddělit od sociálního hlediska. Je to sice sportovec sám, který podává výkon, ale je to skupina, která jej oceňuje. Byla by však chyba poukazem na ocenění umenšit individuální výkon – ten podal skutečně daný sportovec, a to na základě svého postoje, respektive poznatku, že něco umí.

Funguje faktor postoje i v jiných prostředích? Na tuto otázku se v roce 2014 ve vlivné studii Iluze elitnosti zaměřili ekonomové A. Abdulkadiroglu, J. Angrist a P. Pathak. Zajímalo je prostředí středních škol ve Spojených státech. Naštěstí se nemusíme omezovat jen na Spojené státy, studii v roce 2018 replikovali další badatelé v Rumunsku a Maďarsku. Výsledky pak shrnuje fyzik (a současně galerista, což bude podstatné později) Albert László Barábasi v roce 2018. Zmínění vědci sledovali, jak si vedou děti, které se dostaly na vysněné elitní školy, ve srovnání s těmi, které se na ně sice také hlásily, avšak neuspěly.

Zjistili překvapivou věc: obě skupiny podávaly srovnatelné výkony. Jinými slovy, i děti, které se musely spokojit s horší školou, prospívaly, jako by byly na škole lepší, a odpovídajícím způsobem převyšovaly své spolužáky, kteří se na elitní školy nehlásili. Analogické studie byly vypracovány i pro univerzity. Autory té nejslavnější jsou ekonomové Stacy Daleová a Alan Krueger. Sledují, jak si vedou absolventi různých typů univerzit od roku 2004.

V jedné z těchto studií se badatelé zaměřili na studenty, kteří se dostali na Harvard, a tuto skupinu srovnali s těmi, kteří se na Harvard sice také hlásili, leč neuspěli, a navíc se nedostali ani do žádné jiné školy z elitní skupiny Ivy League. Znovu se potvrdil poznatek ze středních škol: studenti si zaprvé vedou stejně dobře v průběžných testech, zadruhé vydělávají deset let po absolvování univerzity srovnatelné částky jako studenti Ivy League, čímž převyšují příjem svých spolužáků, kteří sice navštěvovali stejnou školu, jenže se nikdy nehlásili na žádnou univerzitu z Ivy League.

Jediný faktor, na jehož základě bylo možné předvídat budoucí úspěch, nebyla škola, na níž student reálně studoval, nýbrž nejlepší škola, na kterou se hlásil. O úspěchu tedy rozhodly schopnosti, které tito studenti nesporně měli, ale podstatnou měrou rovněž přesvědčení, že mají na víc. Neznamená to, že na škole nezáleží. Všichni zmínění chodili na dobré školy. Znamená to však, že na ní nezáleží tak moc, jak si myslíme. A především se zdá, že platí: nejsou to školy, které vytvářejí výtečné žáky, jsou to výteční žáci, kteří vytvářejí skvělé školy.

Najdi si svého galeristu

Ale zpátky k druhému rozměru Matoušova efektu. Už bylo řečeno, že američtí badatelé na příkladu basketbalistů sledovali míru, v níž má sláva sklon převyšovat výkon, a to i v případě dobře měřitelných sportů. Jak to tedy bude vypadat v případě činností, které nejsou dobře měřitelné?

Přinejmenším částečnou odpověď nalezneme v knize Rovnice / Pět zákonů našich úspěchů a proher od výše jmenovaného maďarského fyzika a galeristy Alberta Lászlóa Barábasiho. V knize vypráví příběh streetartových obrazů, které se v sedmdesátých letech začaly objevovat v Manhattanu. Podepsány byly „SAMO©“, což je zkratka pro „same old shit“. Jak se později ukázalo, obrazy byly dílem dvou autorů, kteří pod onou značkou kritizovali konzumní společnost: každý prodává starý „shit“ jako průlomovou novinku.

Rukopis těchto dvou umělců byl nerozeznatelný, a než skončili na ulici, chodili do stejné školy. Ale v jednu chvíli se jejich cesty rozpojily. Zatímco první je dnes málo známý, druhý se stal legendou, jehož umění trhá rekordy v aukčních síních. Ten druhý se jmenoval Basquiat. Jeho Bezejmenné plátno zobrazující obličej ve tvaru lebky se v roce 2017 vydražilo za 2,6 miliardy korun. Kromě výkonů, v nichž se mísila poezie a vizuální umění, do jeho slávy promluvil i silný příběh. Je považován za vůbec prvního Afroameričana, který uspěl v převážně „bílém“ světě umění, navíc patří do elitního klubu 27, tedy mezi umělce, kteří zemřou v mládí, většinou na předávkování.

Důvod, proč se jeden umělec stane legendou, zatímco podobně nadaný člověk upadne třeba v zapomnění, tkví i v charakteru: Basquiat byl mimořádně společenský člověk, který si kolem sebe vytvořil síť podporovatelů, vlivných umělců a galeristů. I na tomto příběhu lze podle Alberta L. Barábasiho ukázat, že právě v umění bude Matoušův efekt obzvlášť vlivný. Neznamená to, že by se sláva neopírala o mistrovství. Spíš se tím chce říct, že tam, kde nejsou objektivní standardy, rozhodují výraznou měrou i jiné schopnosti, třeba právě ty sociální.

Nikoli jako fyzik, nýbrž jako galerista pak Barábasi poznamenává: Nikdo nemůže určit hodnotu díla pouhým pohledem na umění samé. Za úspěchem a uznáním stojí neviditelná síť kurátorů, historiků umění, galeristů, obchodníků, agentů, aukčních síní a sběratelů, která určuje, co se dostane do muzeí a jakou cenu jsme za to ochotni zaplatit. Tyto sítě nejenže rozhodují o tom, která díla budou viset na stěnách muzeí, ale dokonce o tom, na která díla budeme stát fronty. A fakt je, že na Basquiatovo umění se fronty stojí. Ale také je pravda, že na hodnocení umělecké kvality se kritici neshodnou. Pro jednu skupinu je Basquiat bezmezně přeceňován, pro druhé je to génius, který se vymanil ze sociálního prostředí.

Svět není sportoviště, svět je galerie

Sportovci, snad v menší míře i umělci, mají s biblickými postavami jednu věc společnou. Dnes jsou posledními nositeli posvátna. Světec stojí na tribuně nebo běhá po sportovišti, zatímco obyčejný člověk jej sleduje v publiku. Tento obdiv se čas od času může jevit – zvlášť v kontextu některých současných sociálních filozofií – jako naivní přežitek. Není třeba obdiv svrhnout, „deplatformovat“? Copak není nadání zkratka pro dobré sociální podmínky? A nejsou výkony pouhým výhonkem privilegií mocných? Jak víme od postmoderních filozofů, autor je mrtvý, žije jen text – a text, to je vlastně společnost. Jakýpak talent? Je to dynamika společnosti. Basquiatovými slovy: Nás neoblbnete, je to SAMO©, tedy vlastně podvod.

A je fakt, že citované studie moc společnosti potvrzují, rovněž je však důležité, že nepřejímají mnohdy naivní postmoderní dichotomii jedinec versus společnost. Zmínění badatelé nechápou jedince jako pouhý otisk společnosti, ale jako kreativní bytost, ano, jako umělce, který vstupuje i do toho, jak na něj společnost působí. Ti nejlepší podávají výkony a ještě nás umějí svádět, což znamená, že to oni rozhodují o tom, jak se my na ně budeme dívat.

Svět je spíš galerií než basketbalovým hřištěm. Nestačí podávat výkony, vlastní charakter je součástí hry a ten rozhoduje o tom, jak budeme umět hrát s tím, co je nám dané. Al Diaz, někdejší Basquiatův kamarád a spolupracovník, býval spíš samotář, ale Basquiat byl svůdce a milovník společnosti. Legendární se stala historka, jak se mu podařilo pár svých pohlednic vnutit Andymu Warholovi, kterého obdivoval ještě jako kluk z ulice. Tehdy začalo jedno opravdu plodné přátelství.

Leč hrát lze různě. Al Diaz byl sice méně sociálně schopný, zato své mládí přežil a dosud vystavuje. Což také není špatné. Z tragického osudu jeho slavnějšího kamaráda, který zemřel v sedmadvaceti na předávkování heroinem, je zřejmé ještě něco: že k úspěchu potřebuje člověk talent, avšak k slávě sílu. Zdá se, že ten, kdo přidává těm, kterým dává, na tohle občas zapomene. Ale spíš to dát nechce. Privilegia bývají vykoupena. V obou významech toho slova.