O zoufalství (nejen) klimatického protestu

Ne

O zoufalství (nejen) klimatického protestu
Ne

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

„Od té doby, co jsem na světě, se svět řítí do záhuby,“ poznamenal německý novinář Peter Felixberger v roce 2019 na adresu klimatického protestu. Třiašedesátiletý novinář tím neshazuje starost o životní prostředí, jen si všímá míry, s jakou se klimatický aktivismus propojil s apokalyptickými vizemi. Aktivisté přitom vzývají vědu, což nemusí být korektní. Citovaní vědci se s nimi třeba shodují na popisu situace, méně na inscenaci vědeckých výsledků a ještě méně v otázkách nápravy.

Příkladem je světově uznávaný klimatický fyzik Thomas Stocker, předseda Oeschgerova centra pro výzkum změny klimatu a spoluautor několika studií publikovaných v rámci Mezivládního panelu pro změny klimatu. V rozhovoru z konce roku 2022 vyjádřil pro Die Zeit rozpaky nad tím, kterak aktivisté i novináři inscenují tzv. tipping points, tedy body zvratu, jejichž překročení bude mít fatální následky. Stocker říká, že existují vědecké studie potvrzující tyto body, avšak kde přesně leží, je sporné; a přirozeně nelze jednoznačně říct, co se po jejich dosažení stane.

Bulvarizace klimatické krize, kterou nachází v prohlášeních o tom, že planeta hoří, považuje za nebezpečnou: „Zpravodajství není nezaujaté. Takzvané body zvratu se zdají působivé a dramatické, a proto přitahují pozornost, zvlášť mediální. Pro důvěryhodnost vědy je to však podle mého názoru riskantní. Musíme si říct, že diskutujeme na základě poměrně mála důkazů.“ Lze dodat, že dramatizace tkví v logice každého protestu, nejen toho klimatického.

Ne má přednost před Ano

Přinejmenším od osvícenství stojí západní civilizace na tom, že kritiku nejen tolerujeme, nýbrž vzýváme. Člověk myslí dobře tehdy, když do svého stanoviska zabudovává kritiku svých pozic. Postupně na tomto principu začala fungovat celá společnost. Demokratická politika je nemyslitelná bez opozice, věda bez kritiky. Nakonec pokrok sám – ať už v jakékoli oblasti – je popřením statu quo.

Moderní demokracie chrání zákonem i možnost demonstrovat, tedy nepolitickým způsobem protestovat. Protestující pak hovoří jakoby zvnějšku systému, ač jsou jeho součástí. Snaží se formulovat vyšší morální stanovisko a opřít se o známou tezi, že právo je pouhým minimem morálky. Demonstrace potažmo zviditelňují konflikty, které máme sklon přehlížet, anebo apelují na to, že za normální považujeme něco, co bychom neměli akceptovat.

Jako příklad lze uvést demonstrace proti koncertům skupiny Rammstein, jejíž zpěvák Till Lindemann čelí obvinění z násilí na ženách. Umělec obvinění odmítá a dosud neexistuje soudní rozhodnutí. Avšak demonstrující mají za to, že v případě natolik závažných podezření by společnost neměla dotyčné osobě poskytovat přístup k publiku. Tito protestující apelují na jádro systému – nikdo soudný by přece na veřejnosti nechtěl hájit násilí vůči ženám –, pokoušejí se však jít dál: v civilizované společnosti by se lidé z veřejnosti měli stáhnout již v případě závažného podezření.

Silniční klimatičtí aktivisté v akci. Furth bei Göttweig v Rakousku 24. července 2023. - Foto: Profimedia

„Odbornice na občanskou neposlušnost“

V Německu jsme aktuálně svědky protestů, které jdou o krok dál a s pouhou mírumilovnou demonstrací se nespokojují. Výmluvné je soudní líčení ze začátku července s Leou Bonaserovou, zakladatelkou hnutí Poslední generace. Pětadvacetiletá doktorandka se zpovídá ze silničních blokád v roce 2022. Před soudem samým hovořila relativně málo o klimatických cílech. Svou řeč zahájila výrokem: „Jsem zoufalá“ a představila se jako odbornice na občanskou neposlušnost. Tou se zabývá na silnicích i ve své disertační práci.

Občanská neposlušnost a úvahy o ní jsou vepsány do západní intelektuální tradice. Vzpomeňme na Sokrata, odsouzeného k smrti za to, že prý kazil mládež a zaváděl nová božstva. Jinými slovy, byl zjevně dost kritický. Jeho přítel Kriton jej nato přemlouvá, ať nenechá na sobě vykonat nespravedlivou popravu a prchne z města. Dokonce tvrdí, že není správné poddat se takovému zlu a rezignovat na svou budoucnost, své cíle, přátele, vzdělávání druhých. Sokrates argumenty hned neodmítne, ale svého přítele se zeptá, jak by mohla fungovat společnost, jejíž členové nerespektují rozhodnutí soudu. Když Kriton není schopen odpovědět, Sokrates – věren tomu, že je lepší být obětí nepravosti než nepravost sám spáchat – vypije kalich s jedem.

Ale odpověděl Sokrates na to, odkud že se bere síla zákonů? Ne přímo, ale z toho, co dál říká, lze usoudit: ve fungující společnosti představují zákony rovnováhu různých perspektiv a zájmů. Ten, kdo se z tohoto rámce vydělí, si musí nechat líbit námitku „černého pasažéra“ – parazituje na občanské, ale třeba i finanční disciplíně druhých a nárokuje si pozici, z níž prý vidí víc než ostatní.

Aktivisté se ještě před několika měsíci mohli spolehnout na to, že ti, které omezují na jejich svobodě, si nebudou nárokovat právo sáhnout sami po občanské neposlušnosti. To se mění. Poslední týdny ukazují, že i druhá strana si pro sebe legitimizuje občanský odpor, což v tomto případě znamená, že na blokády odpovídají vlastnoručním, více či méně brutálním odklízením.

„Jsme zoufalí – a protesty nám pomáhají“

Pozoruhodné svědectví o Poslední generaci podala sociální psycholožka a výzkumnice v oblasti nevládních organizací Maria-Christina Nimmerfrohová. Pod cizí identitou se infiltrovala do výcvikových kurzů. Pro Frankfurter Allgemeine Zeitung zmiňuje, že tito lidí hovoří nápadně často o zoufalství a blokády jim prý pomáhají v překonávání těchto stavů.

Výrazné je, že tatáž úzkost je protesty tlumena i vyvolávána. Svědčí o tom i heslo Grety Thunbergové: „Chci, abyste propadli panice!“ V podkladech hnutí Poslední generace zaznívá zákaz hovořit o klimatické změně. Hovořit je přípustné výlučně o klimatické katastrofě. Společnosti je třeba nahnat strach, který prý podnítí zájem o ekologická témata.

Klimatičtí aktivisté nejsou zoufalí jen z klimatu, ale i z toho, že společnost nelze oslovit. To je problém přesahující aktivismus. Tematizoval jej již sociolog Niklas Luhmann, jehož tezi rozvíjí dnes třeba Armin Nassehi. Oba hovoří o funkcionální diferenciaci jako základním principu moderní společnosti. Znamená to, že společnost netvoří jeden celek, který by bylo možné zvnějšku popsat, ale sumu systémů, které se starají samy o sebe. Vědě jde jen o pravdu, nikoli o morálku, politiku nebo peníze; ekonomický systém plným právem usiluje jen o zisk; umění jde jen o umění; zdravotníkovi o to, aby léčil.

Taková společnost stojí na přísné specializaci, v níž tkví motor výkonnosti. Ovšem také to znamená, že nevládne žádný jeden systém, ale souhra jejich perspektiv. A tím jsme u problému, který může být k uzoufání, nejen pro klimatické aktivisty: společnost nemá žádnou jednu adresu, není jednoduše oslovitelná, je vlastně neřiditelná. Můžeme křičet, dramatizovat, ale v povaze společnosti není poslouchat. V nadsázce lze říct: ne proto, že by nechtěla, ona jako jeden oslovitelný celek neexistuje.

Zmnožení perspektiv a vysoká senzibilizace pro různé, potenciálně vylučované hlasy vede k tomu, že všichni mluví, všichni si tím relativizují své pozice, všichni se občas mohou vydávat za oběti – a nakonec není slyšet nikdo. Dramatizace je logická cesta, jak se aspoň pokusit zajistit si pozornost. Klimatičtí aktivisté vsadili na argumenty začínající slovy „Na mrtvé planetě…“.

Tím trumfují každý pokus o diskusi, která stojí na slyšení několika stran. Jenže oni namítají: O čem se budeme bavit, vždyť na mrtvé planetě se nevzdělává, nepodniká, není demokracie. Na stránkách Poslední generace zaznívá: „My jsme vůlí k přežití této společnosti.“ Demokratické toto vydělení není, asi ani být nemá. Přinejmenším hnutí samo je výsostně nedemokratické, jak upozorňuje Nimmerfrohová. „Neexistují zde žádné participativní momenty, žádné volby, žádná společná rozhodnutí. Je to uskupení řízené direktivněji než jakýkoli německý spolek, přičemž zákon o právu na sdružování předpisuje volby.“

Lea Bonaserová, zakladatelka hnutí Poslední generace. Berlín 2. května 2023. - Foto: Profimedia

Ale aktivisté mají – ze své perspektivy – pravdu. Karta apokalypsy bere vše. Na jejím pozadí jsou podezření z nedemokratického ducha, dokonce obavy politologů z nárůstu Alternativy pro Německo směšná. Vždyť co je AfD ve srovnání s apokalypsou? Stejně člověka napadne, jestli není výhodnější nerezignovat na demokracii a demokraticky se bavit o tom, jak učinit přírodu co nejadaptibilnější na změny, které nás čekají.

Co je tedy násilí?

To není hlas klimaskeptika ani naivy, kterému chybějí data, ale v úvodu zmíněného Thomase Stockera. Když se jej novinářka v citovaném rozhovoru pro týdeník Die Zeit ptá, proč je dramatizace nebezpečná, odpovídá: „Jednou jsem zažil, jak se v debatě o bodech obratu začal šířit názor, že je třeba přejít k násilnému odporu. Prý lze jen takto uskutečnit transformaci společnosti. Nikdo nic nenamítal. To mi přišlo skutečně děsivé. Zastával jsem názor, že o bodech obratu toho nevíme dost, atmosféra však byla nakolik vyhrocená, že jsem já ani další, kteří nabádali ke zdrženlivosti, nedostali žádný prostor.“

Nutno ovšem dodat, že na stranu umírněných protestů, včetně blokád silnic, se Thomas Stocker v posledních dnech postavil. S ohledem na dřívější výroky to překvapuje. Rozpor vysvětluje tím, že prý to, co vidíme na německých silnicích, ještě není násilné. Nadále však kritizuje verbální dramatizaci i útoky na galerie.

O tom, že blokáda silnic či letišť není násilná, je třeba pochybovat. Zarazí i důsledně nedůsledné užití slova násilí. Na straně jedné vykazujeme až bezbřehou ochotu prohlásit za násilí de facto cokoli, co se může druhého dotknout, na straně druhé se v německé televizi vedou hodinové debaty o tom, jestli je omezování svobody pohybu stran nepovolaných osob již násilí, nebo ještě ne. Připojila bych se k těm, kteří říkají, že ano. Záběry z posledních dní jsou výmluvné. Je to násilné a násilí to provokuje.

Jakkoli se zdá, že situace začíná být nebezpečná, a to pro aktivisty i pro jejich oběti, není to ten hlavní problém. Násilí v ulicích a nárůst krajních pozic ve společnosti působí jako dokonalá prevence proti všemu tomu, proč západní civilizace byla v minulosti tolik úspěšná a proč je otevřená vůči diskusi o klimatické změně.