Ondřej Štindl

/

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Články autora

Andrej Babiš má proč být nervózní

Pro vystupování českého premiéra v posledních dnech je charakteristická nervozita. Jistě může pramenit z toho, že Babišův kabinet stojí – podobně jako celá země – před potenciálně těžkou situací, nečekaně silně na ni doléhá pandemie, přičemž prognózy se pohybují od „nic zvláštního nás nečeká“ po „máme před sebou apokalypsu“. To by znervóznilo nejenom předsedu ANO. Současná situace přináší ale specifické nebezpečí právě pro tuzemského premiéra, jeho politické přežití. Ano, mezi akutními problémy dneška to z obecného hlediska není ten nejdůležitější, Andrej Babiš to ale může vidět jinak.

Umělci se vyvíjejí, brýle zůstávají

Musím se vyvíjet? ptá se britský zpěvák Jarvis Cocker v úvodu své nové písně Must I Evolve. Dívčí sbor mu důrazně odpovídá: „Jo! Jo! Jo!“ Svatá pravda. Jarvis Cocker se vyvíjí. A já asi taky. Výsledkem toho může být, že se můj vztah k Jarvisu Cockerovi proměňuje, od podrážděné lhostejnosti se posouvá k pobavenému zájmu. Nenapadlo by mě dřív, že si budu docela často pouštět desky Jarvise Cockera. Pak se svou kapelou natočil album Beyond the Pale a stalo se.

Hollywoodští pokrokáři a čínský režim: krásné přátelství

Americká filmová akademie oznámila, že od roku 2024 budou muset všechny snímky aspirující na Oscara pro nejlepší film roku splňovat aspoň dva ze čtyř standardů inkluzivity – zástupci žen nebo etnických či sexuálních menšin mezi hlavními postavami nebo v dostatečném počtu postav vedlejších, zpracovávání témat souvisejících s postavením žen a menšin, představitelé menšin na rozhodujících místech ve štábu, vedení produkční firmy, místa pro stážisty z řad menšin a tak dále.

Další veliký herecký výkon

Dnes opět o výkonech na poli předstírání. Před čtyřmi týdny jsem na tomto místě popisoval příběh BethAnn McLaughlinové, která vytvořila na sociálních sítích fiktivní postavu nebinární indiánské aktivistky a vědkyně a podařilo se jí přesvědčit mnoho lidí, že ta figura je skutečná. Pozoruhodné. Daleko pozoruhodnější ale je, co dokázala Jessica Krugová. Předvedla mimořádnou schopnost předstírat ve světě nikoli virtuálním, ale reálném. A prošlo jí to a asi by jí to procházelo dál, kdyby sama sebe „nenaprášila“, nepřiznala vše v teatrálně kajícném článku na serveru Medium.com.

Ovčáček na kolenou

Budu se dnes zase zabývat virtuálním děním kolem prezidentova mluvčího Jiřího Ovčáčka. Možná s tím už jsem otravný. Jistým způsobem je ale Jiří Ovčáček esencí tuzemského virtuálního světa, zároveň veledůležitý a bezvýznamný, hromosvod pro blesky hněvu jedněch a mučedník pravdy pro ty druhé, tak trochu komik, těžko ale říct, do jaké míry vědomý, žije svou virtuální existenci jako nekončící melodrama, v němž jde každou vteřinu o přežití světa, jehož tíhu nese na svých bedrech, světa ohrožovaného nenávistnou kavárenskou lůzou, připravenou plenit v něm, znesvěcovat vše svaté, zotročit všechny, komu byla shůry dána svoboda. Nebo tak něco.

Nekončící puberta Christophera Nolana

K filmu Tenet režiséra Christophera Nolana vzhlížejí kinaři po celém světě s nadějí jako ke snímku, který by mohl lidi konečně přitáhnout do sálů a vylepšit pandemií zdecimované tržby. A ty naděje jsou dost možná oprávněné - na Christophera Nolana je v tom ohledu skutečně spolehnutí, ještě nenatočil propadák.

Tichý odchod hvězdy

Boseman o svojí nemoci nemluvil vůbec, rakovinu přitom měl už v době natáčení a uvedení Černého pantera. Nesdílel podrobnosti o svém „boji s nemocí“, jak se říká, nedělal z ní veřejnou záležitost.

Uvězněni v „larpu“

V komentářích k násilnostem a rabování, které se odehrávají v amerických městech, se často používá novotvar, sloveso „larp“, je to termín, se kterým je dobré se seznámit, postihuje totiž cosi pro dnešek velice charakteristického, „fenomén“, který tu s námi zjevně dlouho zůstane.

Držák dostává další kartáč

Nejjasněji zářící hvězdou sociálních sítí byl v minulém týdnu ministr zdravotnictví Adam Vojtěch, uživatelé si ho všímali vskutku důkladně a pozornost to byla značně pobavená. Ministr se stal tváří bezkoncepčního, vrtkavého přístupu k opatřením proti pandemii, vyhlásil nějaká opatření, pak se ukázalo, že nejsou tak úplně populární, absolvoval pohovor u předsedy vlády a pak ta vyhlášená opatření zase změnil.

Příručka o životě mladých

Nemálo lidí, řekněme, „vyšší střední“ generace kouká na nové společenské trendy jako zjara, případně je jimi otřeseno či zděšeno. Mladí lidé, kteří těm trendům a módním ideologiím propadli, na ně mohou působit cize jako bytosti z jiné planety. Pomoci se zorientovat v jejich světě může britský seriál Můžu tě zničit, dílo mladé černé Londýňanky Michaely Coelové, která seriál napsala, režírovala a hraje v něm hlavní roli. Při psaní vycházela z vlastních zkušeností, podobně jako její hrdinka se i ona stala obětí sexuálního útoku a dost obtížně se s tím traumatem vyrovnávala. Anglosaská kritika přivítala seriál s nadšením tak jednohlasým a bezvýhradným, až to může působit podezřele, jako kdyby v něm vnímala především dílo, které klade ty správné otázky a podobně správným způsobem na ně odpovídá, aby vyvodilo ta správná poučení. V nějaké míře, možná značné, to tak skutečně je. Pokud by někdo potřeboval obraz soudobého uvažování o mezilidských vztazích, Můžu tě zničit poslouží dobře.

Genderově neutrální herectví

Filmový festival v Berlíně – jedna z těch opravdu nejdůležitějších přehlídek na světě – se rozhodl zrušit zvláštní kategorie pro výkony v mužských a ženských rolích. Nadále se budou dávat ceny „genderově neutrální“.

Vliv pop metalu na volební proces

V Bělorusku bezpečnostní složky brutálně útočí na stoupence demokratické opozice, kteří protestují proti výsledkům prezidentských voleb, je nemálo důkazů jejich zfalšování. K mnohým kritikům Lukašenkova režimu se – možná překvapivě – zařadil Václav Klaus mladší, označil běloruského prezidenta za „posledního diktátora sovětského typu“ a popřál tamním lidem demokracii a svobodu. Překvapeni byli také jeho facebookoví fanoušci. A také zklamáni, což dávali silně najevo – tak už i šéf Trikolóry se zaprodal do žoldu vývozců demokracie, jejichž cílem je rozvracet stabilní a svobodné země, jako byly Ukrajina a socialistické Československo, pořádat tam barevné revoluce a pak všechno ukrást.

Roušky a tyátr

Co ale nějak nepobírám, jsou apokalyptické výkřiky o rouškách coby nástroji sílícího útlaku, přicházející nesvobody. Sociální sítě jsou jich plné, často doprovázené plamennými apely na to, aby se lidé tomu totalitářství nepoddali.

Příběh „baronky Prášilky“

Angažovaní fanoušci především z řad přírodních vědců tři roky sledovali twitterový účet člověka píšícího s uživatelským jménem Alepo (případně Sciencing Bi). Nebinární (v genderovém smyslu) osoby indiánského původu, která učila antropologii na univerzitě v Arizoně. Výrazně se zapojovala do sporů na síti, pranýřovala sexuální obtěžování v akademickém světě a ústrky, jimž tam čelí učitelé, kteří patří k marginalizovaným skupinám. Na jaře letošního roku oznámila světu, že její zaměstnavatel ji nutí učit bez ohledu na nastupující pandemii. Stalo se, co se dalo čekat: Sciencing Bi se nakazila koronavirem a onemocněla covidem-19. Chorobu nějak přečkala a z nemocnice se vrátila domů, pak se ale objevily komplikace.

Čím bude nahrazen přelud objektivity?

Pět minut Hitler a pět minut Židi. Tahle často opakovaná internetová hláška je docela výstižnou kritikou neutrálně se tvářící –„vyvažující“ žurnalistiky, která prezentuje nějaký problém, dá jeho stranám prostor, aby k tomu řekly svoje, a má tak hotovo. Přispívá tím k legitimizaci postojů hluboce nemorálních, staví na roveň pravdu a lež, v krajním případě vrahy a oběti. Prezentuje se jako takzvaně objektivní a přitom taková vůbec není. A je docela dobře možné, že tomuhle chápání novinařiny už odzvonilo – aspoň ve značné míře.

Veselo na železnici

Uživatelé si poslední dobou užívají velkou legraci s Českými dráhami. Nejprve to byly humory ve značné míře morbidní, vtipkovalo se v souvislosti se zvýšeným počtem nehod na železnici. Kromě toho na sítích běží průběžné zpravodajství o tom, jaké zpoždění měl který spoj a do jaké šlamastyky se kvůli tomu ten který uživatel dostal. Minulý týden se k tomu ale přidalo nezávazné vtipkování o reklamní kampani ČD, která různými veršovanými hláškami propaguje dovolenou v Česku.

Mladý muž proti genocidě

V souvislosti s prvním hraným filmem o Václavu Havlovi a reakcemi na něj se debatuje o historických filmech obecně a zvlášť o těch zachycujících skutečné události a skutečné hrdiny. Třeba týdeník Respekt se v obsáhlém materiálu snažil najít odpověď na otázku Jak na to?. Těžko ji formulovat přehledně a prakticky využitelným způsobem, asi nejpravdivější a zároveň naprosto neužitečná bude v tom ohledu sentence: Neudělat to špatně. To „ne špatně“ se relativně často podaří trefit polským sousedům, k jejich kinematografii dlouhodobě patří také solidní historické filmy, vyprávění o dějinách natočená vtahujícím způsobem, dobře provedená technicky i jinak, přístupná širšímu publiku a přitom vůbec ne hloupá.

Demokratický potenciál udavačství

Je jistým způsobem obdivuhodné, že v těchto horkých letních měsících, kdy rozpálená lebka přehřívá a zpomaluje mozek uvnitř a hrdlo touží být svlaženo, si zdejší uživatelé vybrali k ostrému sporu téma intelektuálně náročné – stav českých humanitních věd a vysokých škol, na nichž jsou vyučovány. Zasloužil se o to i náš týdeník, který otiskl rozhovor s děkanem Filozofické fakulty UK Michalem Pullmannem. Rozhovor měl ohlas.

Přesvědčivý příběh bratrství

Minisérie Bludné kruhy (I Know That Much Is True) představuje v současné televizní produkci úkaz docela vzácný – přesvědčivé dílo, v němž není znát křečovitá snaha ohromit, formuluje nějaké humanistické poselství, nemlátí s ním ale publikum po hlavě, dá se mu věřit, stejně jako se dá věřit jeho postavám, které působí živě – ne jako stereotypy nebo tlampače pro hlásání stanovisek autorů. Přitom na základě anotace nebo stručného přehledu děje by člověk čekal konvenční „prestižní“ drama, okázale vážný kus, který si dělá čáku na všechny televizní ceny, jež se letos budou udělovat.

KSČM se loučí s Miloušem Jakešem

V sedmadevadesáti letech zemřel Milouš Jakeš, generální tajemník komunistické strany v době revoluce. Uživatelé to zaznamenali velmi pozorně, část jich nebožtíkovi přála peklo, smířlivější připomínali, že tenhle druh soudu patří jiné autoritě. Pozoruhodným způsobem se projevila domovská strana zesnulého, jež Jakešův skon připomněla slovy: „Milouši, DĚKUJEME‼️ Snad už sedíš v lepším světě bez hladu, bídy a rozdílů. A snad si u toho dáváš i oblíbené švestkové knedlíky. ‚Přes to, co se v naší zemi i jinde v posledních letech stalo a co se děje, jsem přesvědčen, že ideje socialismu, o jejichž naplnění jsem usiloval, představují i nadále lepší budoucnost lidstva. Zůstal jsem komunistou.‘ Milouš Jakeš. Historie ještě neřekla poslední slovo a jednou budeš oceněn.“

Chvilka literární kritiky s Andrejem B.

Jednou se to stát muselo – Andrej Babiš zabrousil na pole literární kritiky. Pochopitelně to bylo v kontextu poněkud vyhrocenější zdejší debaty o životopise Milana Kundery z pera Jana Nováka. AB se s Kunderou – pochopitelně – solidarizoval, taky byl u něho doma, což se hned tak někomu nepoštěstí, a pak si ještě moc hezky popovídali na večeři, v důsledku čehož předseda vlády spisovateli promptně navrátil české občanství.

Novější články Starší články