Komunistická strana Čech a Moravy se rozhodla dát lidem po čase další důkaz své nicotnosti. Na sociálních sítích rozjela kampaň, jíž se snaží dát najevo, že má palec pevně přitisknutý k tepu doby, je partají vysoce moderní, povolanou řešit problémy dneška. Moc to nedopadlo. Na jednom z těch plakátů jakási dáma v kožené bundě a s výraznou červenou šálou (později vyšlo najevo, že je to snímek z fotobanky) odhodlaně tvrdí, že „komunismus je in“.

Ještě podařenější je plakát se svůdně rozvaleným poslancem KSČM Klánem, který do kamery upírá své vlahé zraky. Socialismus je sexy, píše se tam. To nesporně – zvlášť definujeme-li pojem „sexy“ na základě dávných televizních inscenací z výrobního prostředí. Docela hodně lidí to dílko docela hodně pobavilo. Svědectví o českých komunistech dneška.

Strana je to jistě odpudivá, zrovna hrůzu ale nebudí. Dalo by se říct, že zažívá svůj polistopadový mocenský vrchol – závisí na ní přežití Babišovy menšinové vlády, její izolace, ostrakizace na politické scéně je dnes daleko slabší, pokud je vůbec nějaká, postupně se stávají organickou a někdy i těžko rozlišitelnou součástí národovecky populistického proudu české politiky, jenž má ovšem výraznější a perspektivnější protagonisty, než jsou členové KSČM, která si raději moc nevyskakuje, aby neohrozila svoje mocenské postavení.

V průzkumech jsou výsledky partaje nevalné, masám je spíše lhostejná – jestli má tohle být jejich vítězství, dost pravděpodobně si ho čeští komunisté před usnutím představovali jinak. O jejich porážce se ale taky nedá mluvit. Pokud dnes KSČM přestává být ve veřejném prostoru slyšet, protože přestala hrát úlohu padoucha, jejž se ostatní štítí, nestalo se tak proto, že by české vyrovnávání se s minulostí začalo slavit úspěchy. Že by společnost jako celek odvrhla dědictví totality a zošklivila si i reminiscence na ně.

Stalo se jen to, že jejich politiku – komunistickou ne nutně ideologií, postojem ke světu – začali úspěšněji dělat jiní. KSČM tak odsoudili k roli statisty, folklorního souboru regionálního významu, v klidu si pěstujícího své normalizační retro (i na to se dnes ale najdou větší machři) a nepochybně se těšícího (mluvíme-li o „elitě“ KSČM) z výhod podílu na politické moci. Jistě – i tohle se může změnit, k návratu „staré slávy“ českých komunistů by se ale muselo něco důležitého změnit v mezinárodním měřítku. I taková možnost samozřejmě existuje, a pokud se naskytne, KSČM jistě dokáže „jít štěstíčku naproti“. Jestli si něco uchovala, je to pověstná názorová pružnost, vůdčí silou se ale nestane.

Je to zvláštní, současný úpadek komunistické strany by mohl působit jako aspoň částečné naplnění tužeb zdejších antikomunistů – komunisté coby partaj v zásadě irelevantní, která má před sebou jen přežívání, anebo rovnou zánik. Dostat, co jsme tak trochu chtěli, často nebývá velká výhra.