Americká filmová akademie oznámila, že od roku 2024 budou muset všechny snímky aspirující na Oscara pro nejlepší film roku splňovat aspoň dva ze čtyř standardů inkluzivity – zástupci žen nebo etnických či sexuálních menšin mezi hlavními postavami nebo v dostatečném počtu postav vedlejších, zpracovávání témat souvisejících s postavením žen a menšin, představitelé menšin na rozhodujících místech ve štábu, vedení produkční firmy, místa pro stážisty z řad menšin a tak dále. Nová pravidla také předpokládají kontrolu dodržování přímo „na place“ – o groteskní situace by díky tomu nemusela být nouze.

Hollywood tak potvrzuje svou oddanost ideologii pokroku, především její tendenci k byrokratizaci a kontrole, nadřazování vnějších kritérií jaksi vnitřním, uměleckým hodnotám posuzovaného díla (nic to jistě nemění na tom, že mezi ženami a příslušníky různých menšin je množství talentovaných tvůrců, kteří se v dřívějších čase mohli prosazovat obtížněji než jiní).

Prakticky souběžně s vyhlášením těch nových pravidel se mohou diváci seznámit s velkofilmem Mulan z produkce firmy Disney, měl to být pilíř podzimní filmové distribuce, snímek taky stál 200 milionů dolarů. Kvůli covidu ale šel rovnou na streamovací platformy. Ten film pokrokové standardy naplňuje na jedničku s hvězdičkou. Vypráví o mladé ženě – bojovnici, která musí překonávat předsudky patriarchální společnosti. Všechny postavy jsou příslušníci menšin – alespoň tedy podle západního měřítek. V Číně, kde se film odehrává, je Číňan identita dost většinová. Příkladný byl i podíl žen na vzniku toho filmu – žena ho režírovala, žena stála za kamerou, ženy byly tři ze čtyř scenáristů. Jsem přesvědčen, že i složení stážistů bylo velice uspokojivé.

Drobná piha na kráse by se ale našla. Film se zčásti natáčel v čínské provincii Sin-ťiang, kde žijí Ujgurové, které čínský režim masově zavírá do „převýchovných“ táborů a mimo ně je podrobuje obrovské represi a policejnímu dohledu. V závěrečných titulcích tvůrci děkují některým místním institucím, včetně propagandistického oddělení bezpečnostního aparátu, jenž ty koncentráky vede. Oddanost věci pokroku ve smyslu rovného zastoupení menšin a žen se vcelku dobře snese s podlézavými ústupky čínské totalitě. Není to poprvé a Hollywood v tom není osamocený. Svět velkých korporací se na Západě často tváří velmi pokrokově, jako odhodlaný obhájce práv skutečně i domněle utlačovaných, aby se v něm v kontaktu s Čínou stal slouha režimu, který útlak provádí na až průmyslové a technologicky velmi vyspělé úrovni.

Filmová studia v té „kolaboraci“ vynikají, čínský trh je pro ně čím dál významnější, brzy se stane tím globálně největším, komerčně nejúspěšnější titul posledních let – komiksový film Avengers: Endgame třeba v Číně vydělal více peněz než v Americe. Symbióza Hollywoodu a Pekingu je kvůli tomu velice těsná, film, který by se mohl čínského režimu nějak nepříjemně dotknout, nemá moc šancí vzniknout nebo dočkat se globální distribuce. Může to působit jako velice pragmatické spojenectví. Filmová studia si „ošéfují“ svoje příjmy, čínský režim do značné míry získává kontrolu nad svým obrazem. Americká organizace PENu v srpnu publikovala studii o čínském vlivu v Hollywoodu, autoři v ní mimo jiné tvrdí, že se s nimi prakticky nikdo z amerických producentů nechtěl bavit na jméno v obavách, že by kvůli tomu mohli přijít o práci.

Jistě se v té souvislosti dá psát o pokrytectví západních velkokapitalistů – filmových i dalších, o zdánlivě jejich rozporném chování, kdy se doma zaklínají právy menšin, aby pak radostně spolupracovali a oslavovali režim, který menšiny pronásleduje způsobem na dnešním Západě nemyslitelným. To pokrytectví, bezzásadový pragmatismu ale v tomhle kontextu nakonec představují tu lepší možnost. Horší by bylo, kdyby tady existovala nějaká faktická – třeba nepřiznaná a neinstitucionalizovaná – spřízněnost. Svět velkých firem, současná Čína i část pokrokářského hnutí mají jeden důležitý společný rys. Snahu prosadit nějakou formu společnosti dohledu. Jejich představy se sice mohou v něčem lišit, společného toho ale taky mají hodně. Oči současného radikálního aktivisty vidí sídlo toho nejhoršího zla na Západě. To v podstatném ohledu odpovídá vnímání soudruhů z Pekingu a ti při volbě spojenců nebývají ideologicky vybíraví. Rád bych, kdyby to bylo jen malování čerta na zeď, ale je možné, že tu vzniká nějaká potenciálně účinná synergie, která svým významem může daleko přesáhnout svět filmu.