Budu se dnes zase zabývat virtuálním děním kolem prezidentova mluvčího Jiřího Ovčáčka. Možná s tím už jsem otravný. Jistým způsobem je ale Jiří Ovčáček esencí tuzemského virtuálního světa, zároveň veledůležitý a bezvýznamný, hromosvod pro blesky hněvu jedněch a mučedník pravdy pro ty druhé, tak trochu komik, těžko ale říct, do jaké míry vědomý, žije svou virtuální existenci jako nekončící melodrama, v němž jde každou vteřinu o přežití světa, jehož tíhu nese na svých bedrech, světa ohrožovaného nenávistnou kavárenskou lůzou, připravenou plenit v něm, znesvěcovat vše svaté, zotročit všechny, komu byla shůry dána svoboda. Nebo tak něco.

Pan Ovčáček, jak známo, prošel duchovním vývojem, od té doby uživatelům sociálních sítí přává požehnanou neděli a vůbec se projevuje se značnou horlivostí. Mezi pravidelné Ovčáčkovy kritiky patří také Zdeněk Šarapatka, člen Rady České televize, kde se poslední dobou často střetává s „národoveckým výsadkem“ nebo jak to nazvat (patří k němu Hana Lipovská, Luboš „Xaver“ Veselý a Pavel Matocha), také je přispěvatelem internetového deníku Fórum 24. S panem Ovčáčkem nebo jeho táborem se často střetává, má v tom také dlouhou praxi - v roce 2000 významně přispěl k odhalení kauzy Olovo kolem „kompra“, které chystali spolupracovníci tehdejšího předsedy vlády Miloše Zemana na premiérovu vnitrostranickou oponentku Petr Buzkovou.

Zdeněk Šarapatka se uživatelům svěřil s pozoruhodným zážitkem. Někde v horách v neděli zašel na bohoslužbu a s překvapením zjistil, že mezi shromážděnými je i Jiří Ovčáček, během modlitby ho vyfotografoval a postoval snímek na Facebook - působí velmi realisticky tím, jak je neostrý a vůbec braný dost narychlo. Jiří Ovčáček je na něm ovšem k poznání, stejně jako to, co v tom okamžiku dělá. „Ne, žádná štvanice na Ovčáčka. To jen v horách zajdete na nedělní bohoslužbu a vedle vás překypuje láskou k Bohu člověk, který psal pro komunisty hanlivé texty na církev a ještě včera pronášel zdravici srazu neofašistů, xenofobů a rasistů v Příčovech. A takovým pak buďte bratrem....“ Jiří Ovčáček a lidé s ním spříznění v tom ale viděli právě tu štvanici, prezidentův mluvčí toho využil k posílení své mučednické stylizace, spřízněná média a jednotlivci se do svatokrádežného Šarapatky zostra pustili. Z druhé strany zase zaznívaly odsudky pokrytectví prezidentova mluvčího.

Nepochybuji o tom, že je pro pana Šarapatku obtížné cítit se bratrem pana Ovčáčka. Zároveň ale myslím - ne že bych zrovna na tyhle věci byl expert –, že právě o tohle v podobných okamžicích, jako je společná modlitba v kostele, také jde. Uvědomit si nějaké pouto k lidem, kteří nás z toho či onoho důvodu monumentálně štvou a ten vztah je třeba vzájemný. Protože před tváří toho, k němuž se ty modlitby obracejí, nemusí být lidská rozdělení a averze zas až tak významné. Pan Šarapatka zveřejněním snímku dal taky najevo, že se mu právě v tuhle chvíli chtělo fotit - ano, Jiří Ovčáček se v kostelích modlí, což by u katolického konvertity nemělo nijak šokovat. A vypadá přitom plus minus stejně jako kdokoli jiný v téhle intimní chvíli, za jeho výrazem každý může číst ta citová hnutí, jaká má sklon tam vnímat vždycky. Je to fotka, jež vlastně nesděluje nic. Zdeněk Šarapatka její publikace vysvětlil v textu na Foru 24 - odkazem na Ovčáčkovu pochybnou politickou praxi a vůbec pochybností o tom, co mluvčí a jeho šéf v české politice reprezentují, a na přinejmenším spornou politickou linii kardinála Duky. Na tom všem může něco být, třeba i hodně. Jenomže to pořád nevysvětluje nutnost ten obrázek publikovat. Často se připomíná známé heslo listopadové revoluce „Nejsme jako oni“. Skandovalo se tenkrát dost snadno, stejně jako se snadno říká a píše. Vyjadřuje ale záměr, jehož naplnění je obtížné, možná až nadlidsky. Nemusí jít jenom o to, nepodobat se estébákům a stranickým tajemníkům. Vyjadřuje taky odhodlání nedělat věci, které se člověku udělat hodně chce, a dokonce si myslí, že pro to existuje i dobrý důvod.