Neúspěch amerických pokrokářů k sebereflexi nepovede
Dalšími poraženými, nebo alespoň otřesenými, by měli být stoupenci politiky identit v podobě, jak ji prosazují hlasatelé tzv. intersekcionality.
Ondřej Štindl
Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.
Články autora
Normální trampoty mladých géniů
K charakteristikám dneška má patřit i vysoký stupeň generačního neporozumění, především mezi akademicky orientovanou mládeží (v širším slova smyslu) a vrstvou jejích rodičů. Přes tu propast jako kdyby jedna strana viděla jenom „boomery“ neodpovědně ničící zeměkouli a ani v nejmenším nechápající současný svět a způsob, jakým ho ti mladší vnímají, ta druhá zas může vnímat nevděčnost generace nedoceňující možnosti, jichž se jí dostalo.
Trumpovo nezvolení může být pro pokrokáře ztráta
Případný odchod současného prezidenta z Bílého domu by tak mohl představovat změnu, jež by pro radikální aktivisty rozhodně nebyla ve všech ohledech příznivá, v něčem by jim zkomplikoval život, jakkoliv si toho sami nemusejí být vědomi.
Životy zaznamenané a zmařené
V časech lockdownu logicky stoupá využití streamovacích služeb, hodně lidí si potřebuje trochu zpříjemnit vlekoucí se čas. Dokumentární film Americká vražda: rodina odvedle k účelu zpříjemňování čehokoli není zrovna vhodný. Dokonce bych si ani netroufl tvrdit, že to je film dobrý. Ale v hlavě uvázne, ještě hodiny po zhlédnutí v ní může tropit neplechu.
Svátek v zemi nedůvěry
Je státní svátek, ze všech těch porevolučních osmadvacátých říjnů asi ten nejzachmuřenější.
Pánové v potížích
Události jsou zase jednou v poklusu, kdo chvíli stál, stojí opodál a tak. Ve chvíli, kdy píšu tyto řádky, je Roman Prymula ještě stále ministrem zdravotnictví, ale zbývají mu už jenom minuty, šikmá plocha pod jeho nohama se změnila v kolmou, možná to po dokončení tohoto textu zase bude jinak – v tom případě ho berte jako svědectví o jednom krátkém a historicky už uzavřeném období. Na sociálních sítích je kolem toho pochopitelně šrumec.
Ministryně dští síru, poradce se upisuje ďáblu
Ministryně sociálních věcí Michaela Maláčová promluvila o svém šéfovi, premiéru Andreji Babišovi slovy vskutku nehledanými. Stalo se tak v konverzaci se štábem České televize, který připravoval pořad 168 hodin. Ministryně se údajně domnívala, že mluví mimo záznam. A ve vysílání se její slova o předsedovi vlády objevila. Debata se rozproudila i mezi novináři, někteří považovali jednání kolegů z ČT za ohrožující.
Rozklad
Skoro s jistotou se ale dá říct, že včerejší dění je výsledkem celkového znejistění vládní garnitury, která najednou cítí, že mocenská dominance Andreje Babiše může být ohrožená.
Volání po důvěře v nedůvěřivé době
Před zraky zdejšího publika v posledních dnech defilovali vysocí představitelé státu s podobným poselstvím - apely na odpovědné chování a důvěru, ne nutně v ně osobně, ale v to, že jejich vzkaz je míněn vážně a je reakcí na reálnou hrozbu: tohle nám, prosíme, věřte, jinak to s námi může špatně dopadnout. Apelovat na důvěru v situaci šířící se nákazy je věc srozumitelná a asi i nutná, společnost obecně potřebuje důvěru, aby mohla fungovat, zvlášť silně pak v časech krize, kdy se situace vymkne normálu.
Měl by se Babiš omlouvat?
Nemá ale význam chtít po něm akt, jehož zjevně není schopen a který by v tomhle kontextu ani nemohl mít nějakou hodnotu.
Prezident proti „svým“
V pátek večer vysílaly vybrané televizní stanice záznam projevu prezidenta Zemana.
Síla a sny o ní
První mezi uživateli – americký prezident Donald Trump – má potenciálně vážné zdravotní potíže. Známá věc. Po víkendu ho propustili z vojenské nemocnice Waltera Reeda a spustil virtuální ofenzivu.
Rozeznat, kde naše kontrola končí
Pandemie nemoci covid-19 nepůsobí jenom ztráty na životech a omezení hospodářského a společenského života. Má také dopad na duševní zdraví lidí. Ten už takovou veřejnou pozornost nepoutá, také proto, že může být méně viditelný a hůř se měří. Teď se ale důvěryhodná data objevila. Národní ústav duševního zdraví zpracovává dlouhodobou studii duševního zdraví české populace, jíž se účastní přes tři tisíce lidí. Podle výsledků výzkumu došlo k trojnásobnému nárůstu depresí, úzkosti vzrostly dvojnásobně a trojnásobně vzrostla rizika suicidality.
Debatujeme o hadrech se Zemanem a Hůlkou
Daniel Hůlka to vyznamenání dostal za to, že byl prezidentovi nápomocný, že se považoval za jeho kamaráda. Je proto logické, že vyznamenání vrací, když důvod jeho udělení (kamarádství s prezidentem) pominul.
Mým „rušičům“
Představa, že by přestala existovat místa, v nichž bych mohl sledovat film jsa všelijak vyrušován, mi ale najednou přijde děsivá.
Roman Polanski žalující
Snímek Žaluji režiséra Romana Polanského má pověst kontroverzního díla. Důvodem je ale osobnost tvůrce, nikoli film sám – ten je naopak velice uměřený, jeho forma až klasická, zpracovává dobře známý příběh, který dnes už žádné vášně nebudí, postoj prakticky všech k němu je plus minus stejný. Je to příběh Dreyfusovy aféry z konce devatenáctého století.
Alexandr Vondra táhne na Lublaň
Bylo by na světě o hodně lépe, kdyby sociální sítě znemožnily přispívání v pozdních nočních hodinách anebo ho aspoň podmínily souhlasem střízlivé a příčetné osoby. Asi výstižněji, než měl v úmyslu, to minulý týden ilustroval místopředseda ODS a poslanec Evropského parlamentu Alexandr Vondra.
Češi a jejich doktoři
Co chvíli se nějaká lékařským titulem zaštítěná autorita vyjádří k současné pandemii, často jsou to prohlášení dost rozporná.
Ministr zdravotnictví „sranduje“
Rušnou premiéru zažil ministr zdravotnictví Roman Prymula. Potom, co byl uveden do vládní funkce, rozmnožil také řady uživatelů sociálních sítí. „Byl mi zřízen Twitter,“ oznámil mimo jiné ve svém prvním postu. Jeho cit pro užívání trpného rodu za účelem zdůraznění velmi úřední vážnosti toho kroku zaslouží ocenit. Rozkaz byl splněn. Twitter byl zřízen. A vzápětí byl i použit. V publiku to ovšem způsobilo mírnou dezorientaci.
Čína a Hollywood: krásné přátelství
Hollywood – továrna na sny – byl po desetiletí důležitou součástí americké „soft power“, schopnosti ovlivňovat veřejnost v zahraničí sebeprezentací, která je pro ni přitažlivá. Na základě amerických filmů si mnoho a mnoho lidí utvářelo obraz země, v níž vznikly, a také z nich vstřebávalo americké hodnoty – třeba individualismus, potřebu svobody a nezávislosti. Za studené války mohla tímto způsobem fungovat i díla vůči americké politice a vůbec systému kritická: divák z druhé strany železné opony z nich získal představu toho, že za oceánem pro umělce existuje svoboda kritizovat, a třeba po zhlédnutí filmu Všichni prezidentovi muži dokonce pochopil, že je tam možné způsobit článkem v novinách pád hlavy státu.
Zavirované prezidentství
Dvaatřicet dní před volbami byli americký prezident a jeho manželka pozitivně testováni na přítomnost nebezpečného viru. To zní jako začátek nějakého politického thrilleru, v jehož finále bude v sázce osud světa či přinejmenším jeho velké části.
Budeme mít novou stranu
Mikuláš Minář, známý organizátor a řečník z demonstrací Milionu chvilek pro demokracii, odstoupil z funkce předsedy „chvilkařské“ iniciativy. Zvažuje totiž politické angažmá. Zaujetí, s nímž zdejší média informují o tom, že někdo něco zvažuje, mi vždycky přišlo legrační. Jenomže přišel čas a nouze naučila Dalibora (snad pan šéfredaktor promine) housti. Tak proč si nějaké to zvažování neokomentovat.
Velká válka o Kočičky
Mnoho umělců touží po tom, aby se o jejich díle mluvilo, aby se do té debaty zapojila pokud možno celá společnost. Takové diskuse jsou však dnes velmi vzácné, můžeme to odůvodňovat uzavíráním se publika do bublin, sektářským založením části soudobé tvorby, jež chce oslovovat jenom „ty své“, otrlostí publika, které je obtížné šokovat a vůbec vytrhnout z letargie, a tak dále. A do toho přišly Kočičky.
Hrůzná figura ve všedním světě
Postava sériového vraha je v popkultuře posledních desetiletí důkladně „promrskaná“, k vyprávění o ní patří i povinné prvky – hon, během něhož vyšetřovatel zoufale hledá jehlu v kupce sena, temná fascinace, již v něm kauza vyvolává a vede ho třeba i k úvahám o tom, do jaké míry se sám mordýřovi podobá, vraždy zobrazené způsobem hraničícím s fetišizací... A nakonec i postava zabijáka – temné záhady, často v něčem až nadlidského, nadprůměrně inteligentního, nepochopitelného.
Volby jako psychologický experiment
Ten nejzásadnější negativní dopad sociálních sítí a vůbec online života se totiž netýká ani tolik obsahu, který člověk přes sítě vstřebává, jako spíš změn v uživatelově osobnosti, které nastávají už jenom kvůli tomu, že člověk na těch sítích přebývá.
Hvězdné války Andreje Babiše
Na sociálních sítích se minulý týden řešil... Co asi? Covid. Podle jedné z konspiračních teorií „vysvětlujících“ rozšíření koronaviru pandemii způsobila síť 5G, která prý virus přenáší. Představa v očekávatelné míře dementní. Ale asociuje docela působivý obraz - virus se v něm přenáší stejnou cestou jako všechna ta moudra o něm každou vteřinou datlovaná, obrázky roztomilých zvířátek, nedočkavě formulovaná veledůležitá stanoviska. A mezi tím vším tiše a cílevědomě spěchají viry. Část té nálože rozloží mysl, zbytek dýchací soustavu.
Babiš „přerámovává“, Vojtěch musí jít
Jedním z novotvarů, které v posledních letech pronikly do českého jazyka, je slovo rámovat či přerámovat, případně měnit narativ.
Na návštěvě u démona
Část amerického Twitteru koncem minulého týdne žila příběhem Fredericka Josepha, který svoje vyprávění doprovodil výmluvnými obrázky a videem. Ve společnosti své snoubenky a osmiletého bratra si vyjel orazit, měl v úmyslu strávit s blízkými společný čas a v ústraní pracovat. Konkrétní podoba toho ústraní ho ovšem poněkud rozhodila. Na Airbnb si vybral domek k pronajmutí – na snímcích působil jako prostě zařízené idylické místo v lůně přírody.
Autoportrét umělce na konci
Asi to ukončím. Když se myšlenka na to jednou objeví, už zůstane. Drží se, setrvá, dominuje. Nemůžu s tím toho moc nadělat, věř mi. Nezmizí. Bude tam, ať už se mi to líbí, nebo ne. Je tam, když jím, když jdu do postele, když spím. Je tam, když se probudím. Vždycky tam je. Vždycky.
Andrej Babiš má proč být nervózní
Pro vystupování českého premiéra v posledních dnech je charakteristická nervozita. Jistě může pramenit z toho, že Babišův kabinet stojí – podobně jako celá země – před potenciálně těžkou situací, nečekaně silně na ni doléhá pandemie, přičemž prognózy se pohybují od „nic zvláštního nás nečeká“ po „máme před sebou apokalypsu“. To by znervóznilo nejenom předsedu ANO. Současná situace přináší ale specifické nebezpečí právě pro tuzemského premiéra, jeho politické přežití. Ano, mezi akutními problémy dneška to z obecného hlediska není ten nejdůležitější, Andrej Babiš to ale může vidět jinak.