Události jsou zase jednou v poklusu, kdo chvíli stál, stojí opodál a tak. Ve chvíli, kdy píšu tyto řádky, je Roman Prymula ještě stále ministrem zdravotnictví, ale zbývají mu už jenom minuty, šikmá plocha pod jeho nohama se změnila v kolmou, možná to po dokončení tohoto textu zase bude jinak – v tom případě ho berte jako svědectví o jednom krátkém a historicky už uzavřeném období. Na sociálních sítích je kolem toho pochopitelně šrumec. Prší statusy pobouřené a některé taky vtipné, ocenil jsem lapidární reakci na Prymulovu výmluvu, že nevěděl, že na dané adrese sídlí restaurace. „Tohle budu říkat doma.“

Samozřejmě se objevovaly i pokusy celou tu frašku nějak seriózně interpretovat, vidět v ní součást důmyslné politické hry, jejíž smysl přesahuje obzory běžného smrtelníka, tah v dlouze připravované strategii, často jsou tyto úvahy korunovány vrcholným stvrzením pisatelovy erudice, otázkou Cui bono?. A ano, okolnosti skandálu kolem Romana Prymuly a Jana Faltýnka skutečně vykazují znaky „habaďúry“, nějaký záměr v tom asi byl. Zároveň ale je tu jeden faktor, který je racionální analýze podobných jevů vždycky na překážku, činí plány aktérů, považujících se za racionální, méně čitelnými a může je vést i k důsledkům pro ně nečekaným – lidská blbost. Ten vždy přítomný „faktor X“, který komplikuje úvahy brilantních analytiků, činí naše životy nepředvídatelnějšími a obtížněji postižitelnými, staví smělé zákulisní plány na hlavu (ale zase ne vždycky). Ach, blbosti, jak by byl život bez tebe úmorný a mechanický… Ale někdy je to s tou nepředvídatelností, potměšilostí osudu, nebo jak to říct, trochu moc okaté.

Za oběť nespravedlivého ústrku ze strany vyšší moci se může považovat Jeffrey Toobin. Americká mediální celebrita, mimo jiné vystupoval jako komentátor právních otázek na CNN. Stala se mu ale taková nemilá věc. S kolegy z časopisu The New Yorker se účastnil on-line debaty – simulace debaty po prezidentských volbách. Byla vyhlášená pauza, když se novináři po ní znovu připojili, měl se jim naskytnout pohled na Toobina uprostřed procesu, jemuž pubertální chlapci za mých mladých časů říkali honitba. Po chvilce se Toobin k radícím se kolegům vrátil, tvářil se jakoby nic. Samozřejmě se věc stala předmětem drbů, pak o ní informoval časopis Vice (jak kolegiální), Toobin je v současnosti suspendovaný jak z The New Yorker, tak ze CNN. Říká, že se dopustil hloupé chyby, prý konal v přesvědčení, že je od společného hovoru odpojen. A jeden by mu skoro věřil, protože předvést v atmosféře, která v současnosti v amerických médiích panuje, něco takového záměrně, to by byla varianta „sebevraždy policií“. A navíc, co si budeme povídat. Pracovní porady bývají hodně úmorné a ta simulace v New Yorkeru musela být úporná tuplem, a taky dlouhá, když si dělali přestávku. On-line schůze pak znuděnému účastníkovi dávají trochu větší možnosti zabavit se než porady probíhající naživo. A mentálně ubitý muž vystavený proudu on-line bere zavděk tím, co má zrovna po ruce. A jednu věc má muž – bez ohledu na míru mentální ubitosti – po ruce prostě vždycky (jasně, najdou se asi výjimky, ale rozumíme si). Já si redakční on-line porady sice vždy odsedím ve stavu až jogínské koncentrace na probíranou problematiku, mám ale jisté pochopení pro lidi, kteří se v průběhu porad stávají poněkud rozhozenými, dospějí k pocitu, že krajní situace vyžaduje krajní prostředky. Toobinovi šéfové se k němu zachovali nehezky – nepochybně se před kolegy ztrapnil a sám je postavil do trapné situace, s pravděpodobností hraničící s jistotou ale nikoho neobtěžoval, k nikomu se nechoval zle, nebo dokonce protiprávně. Dělal cosi, co – jak nás odborníci průběžně ujišťují – dělají všichni. Akorát mu to tak nějak nevyšlo. Kdyby ho nesuspendovali, asi by si v práci čas od času vyslechl nějaký ten vtípek. Ale když se ten „skandál“ dostal na veřejnost, stal se z něj pária. Mezi reakcemi zaujalo krátké video se starším mužem, který pobaveně a překvapeně vykřikuje: „Jeffffreyyy Tooobin!“ Tím mužem je O. J. Simpson, nepotrestaný vrah dvou lidí. Paradoxní doba, teda fakt.