K čemu je dobrá OSN? Když minulou sobotu agentura OSN pro rovnoprávnost, známá jako UN Women, konečně po sedmi týdnech odsoudila sexuální násilí spáchané Hamásem 7. října, byla to spíše známka zoufalství. Organizace, jejímž hlavním posláním je bojovat proti násilí na ženách, odsoudila jeho nejhorší projev v tomto roce až po silném tlaku. Logicky se tak lidé začali ptát, k čemu taková organizace vlastně je.
Napříč Evropou posiluje populistická pravice. Takové jsou komentáře v tisku napříč kontinentem po vítězství Geerta Wilderse v Nizozemsku. Wilders se proslavil hlavně svou protiimigrační a protiislamistickou rétorikou. O propojení migrace a růstu populismu diskutovali europoslanec za Piráty Mikuláš Peksa, nezávislý senátor zasedající v klubu ODS Zdeněk Hraba a profesor Vít Hloušek z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.
Situace na Ukrajině nevypadá dobře. V posledních dnech a týdnech se množí veřejná prohlášení čelných představitelů naznačující, že Ukrajina nutně nevyhrává. „Chtěli jsme rychlejší výsledky. Z tohoto pohledu jsme bohužel nedosáhli požadovaných výsledků. To je fakt,“ přiznal neúspěch protiofenzivy ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj. Starosta Kyjeva Vitalij Kličko řekl, že válka se dostala do patové situace. Podobně mluví generál ve výslužbě a bývalý šéf CIA David Petraeus. Uznal neúspěch ofenzivy a prohlásil, že „obě země se nachází v patové situaci“. Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg přímo řekl, že je třeba se připravit na „špatné zprávy“.
V Británii tradice velí, že jména ministrů se nezveřejňují před oficiálním jmenováním. Když premiér Rishi Sunak vyhodil ministryni vnitra Suellu Bravermanovou a na její místo přesunul ministra zahraničí Jamese Cleverlyho, novináři nedočkaví nového šéfa diplomacie sledovali Downing Street, aby ihned věděli, kdo se dostavil k předsedovi vlády pro nominaci. A byli nesmírně překvapení. Obzvlášť vtipný je komentář televize Sky News. „Auto přijíždí do Downing Street, nejsem si jista, kdo by to mohl být...,“ popisuje reportérka dění na ulici. „Ochranka otvírá dveře pro... Davida Camerona!?“ vykřikne překvapením.
Po sedmidenním příměří se izraelské operace proti teroristickému hnutí Hamás v Pásmu Gazy znovu rozběhly naplno. Výměnou za klid zbraní, povolení vjezdu humanitární pomoci a propuštění palestinských vězňů Hamás propustil 78 izraelských žen a dětí. Další tři rukojmí s ruským občanstvím Hamás nechal jít jako poděkování Vladimiru Putinovi. Dvacet tři Thajců a jeden Filipínec, kteří v Izraeli pracovali jako nájemní dělníci, bylo propuštěno v rámci separátní dohody mezi thajskou vládou a Hamásem. Celkově se za dobu příměří dostalo ven 105 lidí. Předpokládá se, že 137 dalších zůstává v zajetí.
„Henry Kissinger, válečný zločinec, kterého zbožňovala americká vládnoucí třída, konečně zemřel.“ Tímto titulkem magazín Rolling Stone přivítal smrt tohoto stoletého bývalého amerického poradce pro národní bezpečnost a ministra zahraničí. Je to exemplární případ, jak zprávu o Kissingerově skonu přijala americká levice. Huffington Post, kdysi mainstreamový web, jenž se také posunul doleva, se zachoval podobně. „Henry Kissinger, nejznámější americký válečný zločinec, zemřel ve věku 100 let,“ je jeho titulek.
Minulou středu Nizozemsko, a s ním i Evropa, zažilo šok. Strana pro svobodu (PVV) Geerta Wilderse vyhrála parlamentní volby s 23,6 % hlasů. V dolní komoře parlamentu obsadí 37 křesel ze 150. Je to poprvé v EU, co se v důležitých volbách (Marine Le Penová vyhrála ve Francii ty evropské) umístila na prvním místě strana z pravicově populistického tábora, obehnaného sanitárním kordonem, se kterým politický mainstream odmítá spolupracovat. Wildersův úspěch slouží jako varování ostatním. Je svým způsobem dlouhodobou stálicí nizozemské politické scény. Je nejdéle sloužícím poslancem, v parlamentu zasedá již 25 let.
„Hospodin řekl Samuelovi: Jak dlouho ještě budeš nad Saulem truchlit? Já jsem ho zavrhl, aby nad Izraelem nekraloval.“ Tak ve Starém zákoně (1S 16,1) Bůh informuje proroka Samuela, že první král Izraele Saul přišel o jeho přízeň. V moderním Izraeli se nyní situace opakuje. Premiér Benjamin Netanjahu, přezdívaný díky své dominanci v izraelské politice „král Bibi“, je na odchodu. Jestli přišel o přízeň boží, můžeme jen spekulovat, ale z průzkumů vyplývá, že rozhodně přišel o přízeň voličů.
John Fitzgerald Kennedy je nejmytologizovanější americký prezident. Mladý a energií nabitý politik se stal ikonou a nenaplněnou nadějí Spojených států. Šanci na změnu ukončila před šedesáti lety kulka v Dallasu. V Kennedyho legendě tím tak začal úpadek USA. Jeho nástupce Lyndon Johnson zatáhl Ameriku do války ve Vietnamu. Rasové napětí narůstalo. Studená válka se vytočila do nových obrátek. Se smrtí Kennedyho skončil zlatý americký věk dříve, než vůbec začal.
Pokud se nic nepokazilo, dnes v devět ráno našeho času začalo příměří mezi Izraelem a Hamásem. Podmínky jsou následující: Hamás propustí 50 rukojmí, 30 dětí a 20 žen. Na oplátku Izrael propustí 150 Palestinců držených ve vězení a vpustí do Gazy palivo a humanitární pomoc. Příměří má trvat čtyři dny, Izrael souhlasil s jeho prodloužením o den za každých dalších deset rukojmí. Navíc se zavázal nelítat drony po dobu příměří nad jihem pásma a omezit lety nad severem.
Americké komando sice dostalo Usámu bin Ládina v roce 2011, ale tento arciterorista ještě zdaleka neřekl poslední slovo, alespoň mezi americkou mládeží. Progresivističtí závisláci na TikToku objevili bin Ládinův „Dopis Americe“ z roku 2002, ve kterém vysvětluje, proč rozkázal provést útok z 11. září. A mnoho z nich se vyznává z osvícení, procitnutí, existenčního momentu a úplné změny světonázoru. Po přečtení bin Ládinovy epištoly totiž došli k prozření, že měl pravdu. V době, kdy si trendu všimla média, tak na TikToku obíhalo 274 těchto videí, jež vidělo nějakých 14 milionů lidí. Je to hodně?
Od polských voleb uplynul již měsíc. S 36 % je sice vyhrála konzervativní strana Právo a spravedlnost, ale nikdo s ní nechce vytvořit koalici. Ujednání o spolupráci již podepsala liberální Občanská koalice vedená Donaldem Tuskem, středopravicová Třetí cesta a Levice. Přesto polský prezident Andrzej Duda přiřkl první pokus o sestavené vlády Právu a spravedlnosti. Poláci si na novou vládu tudíž musejí ještě nějakou dobu počkat, nicméně její nástup se zdá neodvratný. O jejích plánech v domácí i zahraniční politice hovoří Paweł Zalewski, staronový poslanec za Třetí cestu a jeden z čelných představitelů tohoto hnutí.
Boj v hustě obydlené zástavbě je jeden z nejtěžších, jaké armáda může absolvovat. Tuto poučku dnes zná snad i malé dítě. Neustále se opakuje v souvislosti s izraelskou operací v Gaze. Očekávalo se, že jakmile Izraelské obranné síly (IDF) vkročí do pásma, čeká je peklo městského konfliktu, kdy každý dům, každá ulice je ideálním místem k přepadu ze zálohy, navíc celé čtvrti jsou podkopány soustavou tunelů, která umožňuje bojovníkům Hamásu vynořit se neočekávaně odkudkoli. Přesto se černý scénář nevyplnil. IDF se podařilo relativně rychle obklíčit Gaza City a nyní pomalu postupují do středu města.
Politická zombie chodí po Londýně! David Cameron je zpět! Bývalý britský premiér a strůjce brexitového referenda se vrací do frontové politiky. Nynější předseda vlády Rishi Sunak Camerona jmenoval ministrem zahraničí. Zalepil tím tak díru ve vládě, která vznikla vyhazovem ministryně vnitra Suelly Bravermanové a přesunem dosavadního šéfa diplomacie Jamese Cleverlyho na její místo. Vykopání politické mrtvoly Sunakem se mezi britskými komentátory nesetkalo s přílišným nadšením. Je to vnímáno jako důkaz, že Konzervativní strana dospěla do terminální fáze své choroby.
Nic nemůže porazit něco, tak by se dalo shrnout poselství článku známé intelektuálky Ayaan Hirsi Aliové. Tato známá kritička islámu a členka okruhu radikálních bezvěrců známých jako Noví ateisté na webu Unherd oznámila, že se považuje za křesťanku. Není to jen popis její osobní konverze, ale také výzva, aby Západ znovunalezl své židovsko-křesťanské kořeny.
Dnes před sto pěti lety skončil jeden z nejstrašnějších konfliktů dějin. V jedenáct hodin 11. listopadu 1918 utichly výstřely na západní frontě první světové války. Vyčerpané Německo stálo na pokraji zhroucení a souhlasilo s příměřím, o kterém dobře vědělo, že se jedná o uznání porážky. V Česku je 11. listopad přebit oslavami získání nezávislosti 28. října, i když i u nás existují spolky, jež se ho snaží připomínat. Konec první světové války je spíše čas radosti z vytvoření vlastního státu. Na západ od nás, zvláště v anglosaském světě, tomu tak není. Je to čas rozjímání, vzpomínání na padlé a připomínání válečných hrůz.
Arabská ulice je termín dobře známý geopolitickým myslitelům. Označuje projevy veřejného mínění na Blízkém východě. Upozorňuje se tak na skutečnost, že tamější vlády, i když z velké části autokratické, jsou nuceny brát zřetel na názory svých občanů. Ti sice neprojevují svoji vůli ve volbách, ale občasnými protesty a nepokoji, kterým autokrati pak musejí vyhovět, aby si udrželi moc. Letošní novinkou je, že síla arabské ulice dorazila i do Evropy. Města s velkou muslimskou menšinou, jako je Berlín, Paříž nebo Londýn, zažila velké demonstrace proti izraelským operacím v Pásmu Gazy, které jsou odpovědí na teroristické řádění Hamásu.
„Jsme připraveni obětovat miliony životů, abychom zajistili, že nikdo nenaruší naše území,“ prohlásil egyptský premiér Mustafa Madbúlí. Neměl tím však na mysli možný izraelský vpád, ten stejně nikdo neplánuje, ale oznamoval tím, že Káhira nehodlá vpustit do země palestinské uprchlíky z Pásma Gazy. Egypt s Gazou přímo sdílí hranici, je tedy logickým cílem pro Palestince prchající před válkou rozpoutanou Hamásem. K přijetí Palestinců se však příliš nemají ani ostatní arabské země. Pokud známe historii působení Palestinců v regionu, nelze se příliš divit.
Když 7. října barbarské hordy Hamásu vpadly do izraelských vesnic a brutálně zavraždily na 1400 lidí, očekávala se rychlá a zničující reakce Jeruzaléma. I když letecké bombardování začalo v podstatě okamžitě, k minulému čtvrtku Izraelci hlásili na 7000 úderů, na pozemní operaci se do jisté míry stále čeká. V pátek Izraelci sice oznámili jejich rozšíření, stále zřejmě nejde o plnohodnotnou invazi. Té se ze dne na den nejspíš ani nedočkáme. Izraelské obranné síly postupně navyšují počet průniků do Gazy a počet vojáků tam operujících. Za pár dnů či týdnů tam již může působit velká část izraelské armády.
Třetím nejvyšším představitelem Spojených států je předseda Sněmovny reprezentantů. Pokud by zemřeli jak prezident, tak viceprezident, je to právě předseda sněmovny, kdo by zasedl v Bílém domě. Co se týká reálné moci, stojí ale nad viceprezidentem. Viceprezident má jen tolik moci, kolik mu prezident přepustí, jinak je pouze kladečem věnců, který čeká na to, jestli to s obyvatelem Bílého domu náhodnou nesekne. To předseda sněmovny je šéfem majoritní strany a kontroluje agendu dolní komory Kongresu. Může tak zablokovat přijetí jakéhokoli zákona prostě tím, že ho nepředloží.
Státní úředník není zrovna slovní spojení, které by člověka naplňovalo bezbřehým vzrušením. Od státního byrokratického aparátu se očekává beznázorovost a bezzájmovost. Má vykonávat pokyny volených zástupců, ať jsou již z levice, či pravice, se stejnou výkonností. Sice má radit, slouží jako rezervoár zkušeností, ale bez jakýchkoli předsudků. Rozhodně nemá veřejně kritizovat kroky politiků. Přesto se to nyní stalo ve dvou případech. Proti proizraelské politice Evropské komise se vzbouřili eurobyrokraté. V americkém ministerstvu zahraničí prý proti témuž doutná rebelie.
V Polsku proběhly volby. Dosud vládnoucí konzervativní strana utrpěla nevýhru. Sice získala největší počet hlasů, 35,4 %, ale zdánlivě nemá žádné partnery do koalice. Vládu proto bude s velkou pravděpodobností sestavovat druhá liberální Občanská koalice, kterou tvoří Občanská platforma a několik menších stran. Ta získala 30,7 %. Do vlády s ní je ochotna jít středopravicová Třetí cesta a progresivistická Levice. Do Sejmu se ještě dostala antisystémová Konfederace.
Je velice pravděpodobné, že britského premiéra Rishiho Sunaka ve snech straší duch kanadských voleb z roku 1993. Tehdy kanadská Progresivní konzervativní strana, hlavní pravicová síla v zemi a vládnoucí partaj, spadla z 156 poslanců na dva. Byl to konec této strany jako politické síly. V zombie podobě existovala do roku 2003, nikdy však již nedosáhla významných výsledků. Nakonec se spojila s ostatními pravicovými stranami, čímž vznikla dnešní Konzervativní strana Kanady. Britští konzervativci nyní hledí do podobné propasti.
Světové univerzity si rády myslí, že nejsou jen institucemi k předávání expertizy v úzké oblasti, ať jde o lékařství, právo, fyziku, nebo třeba historii. Jejich ambice je mnohem širší. Chtějí formovat názory a myšlenky nastupující elity a tím celou společnost. Není tedy divu, že konzervativci tak naříkají nad ideovým zabarvením vysokých škol. Bojí se indoktrinace svých dětí. Součástí této prezentace je tak vydávání prohlášení k všemožným kauzám, od klimatické změny přes otázky ohledně dostupnosti potratů až po práva LGBT.
V poslední době se v Česku rozšířil žánr obdivování Polska. Poláci stavějí dálnice jako diví, zatímco my stagnujeme. Varšava dynamicky vzkvétá. Polská armáda zbrojí a rychle se stává nejsilnější v regionu. V jedné oblasti však stále Poláky překonáváme. Jejich organizace voleb za tou českou pokulhává. Přestože se volební místnosti uzavíraly v devět večer, v některých okrscích se volilo až do tří ráno, jelikož před nimi stály dlouhé fronty. Taktéž Poláci nepočítají nejrychleji. Zatímco v Česku je tak čtyři hodiny po uzavření místností jasno, polské finální výsledky byly až v úterý ráno. Trend ale byl jasný od uzavření volebních místností a vydání exit pollu.
V neděli 15. října se polská vládnoucí strana Právo a spravedlnost (Prawo i Sprawiedliwość neboli PiS) pokusí o něco, co se zatím žádné straně od pádu komunismu nepodařilo. Totiž potřetí za sebou vyhrát volby a sestavit novou vládu. Předvídat, zda se to podaří, by bylo bláhové. Šanci dostat se do Sejmu má pět uskupení. Pravidla pro vstup do polské dolní komory jsou podobná jako v České republice. Strany potřebují dostat přes 5 % hlasů, v případě volebních koalic 8 %. Všechna uskupení jsou koalice, platí pro ně tudíž větší číslo. Jisté místo v novém parlamentu mají pouze dvě koalice.
Pozemní část operace Izraele proti teroristickému hnutí Hamás je zřejmě na spadnutí. Ve chvíli, kdy čtete tyto řádky, možná již začala. Krátce před páteční půlnocí tamějšího času Jeruzalém oznámil, že obyvatelé Gazy se mají co nejrychleji přesunout do jižní části území, jasný signál, že se začne o sever bojovat. Je to tažení, do kterého se Izraeli zřejmě vůbec nechce. Boj v hustě zastavěné oblasti je nesmírně složitý a nebezpečný.
„S válkami je to jako s londýnskými autobusy, můžete čekat věky a pak jich přijede několik najednou,“ napsal na Twitter známý britský historik Niall Ferguson. Měl tím na mysli rostoucí počet válek v posledních letech. Druhou válku o Náhorní Karabach, ruskou invazi na Ukrajinu, znovu Náhorní Karabach a nyní děsivý teroristický útok Hamásu na Izrael.
Jomkipurská válka z roku 1973 je považována za nejhorší zpravodajské selhání izraelských tajných služeb. Tehdy koalice arabských států v čele s Egyptem a Sýrií napadla neočekávaně stát Izrael. Včera, téměř na den přesně 50 let po začátku této války, začala další. A znovu bezprecedentním izraelským selháním. Palestinští teroristé z hnutí Hamás zaútočili na izraelská města a vesnice a začali masakrovat civilisty. Tomu předcházela salva snad až 5000 tisíc raket. Raněných jsou stovky, mrtvých minimálně 150, ale nejspíše mnohem více. Desítky lidí byly odvlečeny do Pásma Gazy jako rukojmí. Teroristé na sítě vysílali záběry orgií vraždění a mučení.
„Zvládneme to,“ prohlásila německá kancléřka Angela Merkelová během vrcholící migrační krize v září 2015. Věta se stala symbolem německé – a tím pádem i evropské – politiky de facto otevřených hranic. Byl to signál do celého světa, že o toho, kdo dorazí do Evropy, bude postaráno. Výsledkem bylo, že jen do Německa dorazilo přes 1,4 milionu lidí. Ne všichni s Merkelovou souhlasili. Státy na balkánské cestě začaly ve velkém budovat hraniční ploty, aby přílivu migrantů zabránily. Nakonec EU v březnu 2016 vyjednala dohodu s tureckým prezidentem Erdoğanem, slíbila mu platit za zadržování migrantů.
