Mají Spojené státy vůbec nějakou zahraniční politiku? To je momentálně naprosto legitimní otázka. Pokud totiž začneme zkoumat zahraniční kroky Joea Bidena pod drobnohledem, přestanou dávat smysl. Vyplyne z toho zmatečná a protichůdná politika, bez jasného plánu, jak řešit mnohé světové krize. Jediné pojítko je snaha zabránit, aby bylo ohroženo Bidenovo znovuzvolení v listopadu. Jenže kvůli neschopnosti jeho administrativy je dost možné, že jeho šance se jenom zhoršují.

Stojí si za to připomenout čtyři tradice americké zahraniční politiky, jak je definoval akademik Walter Russell Mead. Pojmenoval je podle tří prezidentů a jednoho ministra financí, jež považuje za zakladatele těchto tradic. První je hamiltonovská tradice, podle Alexandra Hamiltona, ministra financí George Washingtona. Hamiltonovci vidí svět hlavně jako trh a jejich hlavním cílem je zlepšit americké postavení na tomto trhu. Věří, že růst obchodu je sám o sobě dobrý, a podporují instituce, jež toho mají dosáhnout. Věří, že cílem zahraniční politiky je obchod, jehož důsledkem je mír a stabilita.

Proti nim stoji jeffersonovci. Jejich hlavním zájmem je domácí rozvoj a demokracie. Zahraničním angažmá a obchodu nedůvěřují. Raději se chtějí zabývat pěstováním demokracie doma než se pouštět do zahraničních dobrodružství. Jsou to izolacionisté, i když Mead je označuje za nacionalisty.

Třetí tradicí jsou jacksonovci. Podobně jako jeffersonovci se zajímají hlavně o Ameriku. Na rozdíl od nich se ale nebojí zapojení v zahraničí. Podporují výdaje na zbrojení a nebojí se zbraně použít. Mají starost o americkou čest. Jsou ochotni jít do války, avšak nezajímají je nějaké vznosné ideály, pouze americké zájmy.

Poslední tradicí jsou wilsonovci, „kteří věří, že svět může být zachráněn a že Amerika je povolána k jeho záchraně“. Cílem jejich politiky je vývoz demokracie a ideálů do světa. „Aby Amerika zachránila sebe, musí zachránit svět.“

Od konce druhé světové války převažovali wilsonovci. Zadržování komunismu a boj proti němu se nesl přesně v těchto tradicích. Podobně první válka v Perském zálivu, intervence na Balkáně a invaze do Afghánistánu a v Iráku byly doprovázené wilsonovským idealismem. Nicméně neustále se do americké politiky vkrádá jeffersonovská tradice. George Bush sliboval stažení ze světa, než tento slib narušilo 11. září, které vedlo k úplnému přehodnocení zahraniční politiky. Podobně Barack Obama se snažil, přinejmenším rétoricky, vymanit ze zahraničních dobrodružství.

Žádné ideály

Velký přelom je Donald Trump. Je to totiž jasný moderní jacksonovec. Nezajímají ho ideály, zajímá ho pouze Amerika. Proto například jeho hlavní starost ohledně NATO je, co z toho mají Spojené státy. Trump se neštítil spektakulárních vojenských zásahů, pokud věřil, že jsou ohroženy americké zájmy či americká image. Jeho rozkaz k zabití íránského generála Kásima Sulejmáního je takovým krokem.

Základní problém Bidenovy zahraniční politiky je, že se nemůže rozhodnout, jestli má být jeffersonovská, nebo wilsonovská. Stažení z Afghánistánu bylo typickým projevem jeffersonovské tradice. Nicméně ke dvěma největším zahraničněpolitickým krizím se Biden zpočátku stavěl velmi wilsonovsky.

První je samozřejmě válka na Ukrajině. Kyjev je závislý na západní pomoci, obzvlášť na té americké. Bidenova administrativa neváhala s dodávkami zbraní, včetně raketových systémů HIMARS, děl, obrněnců Bradley a tak podobně. Problém je, že tato pomoc je podivně a pomalu dávkována. Na začátku války, když se objevil nápad darovat Ukrajině staré sovětské stíhačky ze skladů zemí NATO, to americký tlak zastavil, avšak s ročním zpožděním se to opravdu stalo. A nejen to, Ukrajina má obdržet letouny F-16. Američané také dlouho odmítali dodat rakety do HIMARS s dostřelem přes 300 km, nechtěli Ukrajincům umožnit zasahovat cíle uvnitř Ruska. Nakonec tyto rakety dodali pouze v omezeném počtu. Když Ukrajinci vymysleli, jak útočit na cíle hluboko v Rusku i bez amerických projektilů, Washington jim vzkázal, ať přestanou s bombardováním ruských rafinerií.

Obava z ruské reakce

Občas se objeví spekulace, že Američané se snaží válku na Ukrajině řídit tak, aby Kyjevu nedali prostředky k definitivnímu vítězství, cílem je vykrvácet Rusy. Pravda je, že Američané se bojí ruské reakce. „Jake je příliš opatrný. Je velmi bázlivý. A uvěřil názoru, že když jim dodáme příliš mnoho, Rusko proti nám použije taktické jaderné zbraně. Většina zpravodajských informací, které jsem viděl, naznačuje, že to neudělají,“ zkritizoval začátkem dubna republikánský předseda sněmovního výboru pro zahraniční věci Michael McCaul Bidenova poradce pro národní bezpečnost Jakea Sullivana. Prezident prý uvažuje stejně. Ministr zahraničí Anthony Blinken na začátku války prý byl pro předání migů Ukrajině, ale Sullivanův tlak to zastavil. Jak správně upozorňuje McCaul, vedlo to k nejednoznačné politice, jejímž výsledkem je opotřebovací válka. „Líbí se mi doktrína Colina Powella. Buď jdeš do toho, nebo ne. Nezastavuj se v půli cesty,“ dodal McCaul.

Nicméně na půl cesty se zastavila i Bidenova politika na Blízkém východě. Po 7. říjnu následovala rezolutní podpora USA, byla to americká přítomnost, která nejspíš zabránila zapojení Hizballáhu. Americké letectvo se zapojilo do obrany Izraele před íránským raketovým útokem. Zároveň ale Washington tlačí na Izraelce, aby nevstupovali do Rafahu a dokončili zničení Hamásu. Jasně signalizují, že jsou proti izraelské odplatě za íránskou akci. I to válku zbytečně prodlužuje. Kdyby Izrael již zaútočil na Rafah, mohlo být po všem a začala by rekonstrukce Gazy. Takto se prodlužuje utrpení všech.

Neochota zasáhnout proti Íránu má hlubší kořeny sahající do Obamovy administrativy. Jeho zahraničněpolitický tým tehdy přišel s nápadem zařídit stabilitu na Blízkém východě ukončením izolace Íránu. Výměnou za zrušení sankcí Teherán slíbil, že se deset let nebude snažit o sestrojení atomové bomby. Washington doufal, že se z Íránu stane jakýsi partner a svým vlivem vyváží ostatní země v regionu, například Saúdskou Arábii i Izrael. Plán žalostně selhal. Írán využil odblokované peníze k financování svých záškodnických akcí v Sýrii, Libanonu a v Perském zálivu. Jadernou bombu může podle odhadů sestrojit během šesti měsíců až roku. Plán měl ovšem neočekávaný pozitivní výsledek, vedl ke sblížení arabských sunnitských států s židovským státem, a to podle hesla Nepřítel mého nepřítele je můj přítel.

Trump od smlouvy s Íránem odstoupil, uvalil na Teherán nové sankce, prohlásil Islámské revoluční gardy za teroristickou organizaci, stejně tak Íránem podporované Hútíe, a dal zabít Sulejmáního.

Sen o normalizaci vztahů s Íránem ale přetrvával, s Bidenem se do Bílého domu vrátil Obamův zahraničněpolitický tým. Pokusil se obnovit dohodu s Íránem o jaderné bombě, neúspěšně, zrušil klasifikaci Hútíů jako teroristů, odvolal některé protiíránské sankce a poslal Teheránu šest miliard dolarů výměnou za zadržované Američany. Výsledkem byl posílený Írán.

Po íránských raketách vypálených na Izrael Bidenova administrativa reklasifikovala Hútíe jako teroristy a začala uvalovat na Teherán sankce. Co se týče Íránu, měl Trump možná celou dobu pravdu.

Kromě teorií o mezinárodních vztazích hraje velkou roli v Bidenově rozhodování i domácí politika. Prezident nechce ohrozit své šance na znovuzvolení například zhoršenou ekonomickou situací. Proto tlačí na Ukrajinu, aby neútočila na ruské rafinerie. Bojí se růstu cen ropy a energií. Také ho velmi trápí situace ve státě Michigan. Souboj s Trumpem je tam velmi vyrovnaný a jazýčkem na vahách může být tamější muslimská menšina, které se nelíbí podpora Izraele. Pokud by na protest nepřišla k volbám, mohlo by to zaručit Trumpovo vítězství. Paradox je, že kdyby Biden nezdržoval operaci v Rafahu, mohla již proběhnout a v listopadu by to byla jen vzdálená vzpomínka.

Starý muž

Nakonec je tu poslední důvod, proč je Bidenova zahraniční politika naprosto nekoherentní. Tím je prezidentovo stáří. „A Izraelcům jsem dal jasně najevo, aby neútočili na Haifu,“ prohlásil nedávno Biden. Vzhledem k tomu, že Haifa je třetí největší izraelské město, je velmi nepravděpodobné, že Izraelci by proti ní podnikali útoky. Biden si nejspíš spletl Haifu s Rafahem. To znovu ukazuje na nejednoznačnost Bidenovy politiky. Hlavně ale Biden na videu působí naprosto strašně. Přesněji řečeno: jako jednaosmdesátiletý stařec. Na tom není nic špatného, stáří čeká většinu z nás. Ovšem nepovedeme světovou velmoc v období dvou geopolitických krizí.

Biden se tedy snaží omezit americkou přítomnost ve světě, zároveň se ale snaží bránit americké zájmy a hodnoty. Chce pomoci Ukrajině, ale ne příliš, aby nevyprovokoval Putina. Pomáhá Izraeli, avšak hází mu klacky pod nohy v jeho snažení vypořádat se s dlouhodobými bezpečnostními hrozbami. Bojí se, že tvrdý postup proti protivníkům v zahraničí vyvolá následky v domácí politice. A nikdo netuší, nakolik je prezident duchem přítomný.

Výsledkem je protichůdná a nejednoznačná zahraniční politika, která se Bidenovu týmu pomalu rozpadá pod rukama. Ve chvíli, kdy se má Biden rozhodnout, zda tedy do toho jde, nebo ne, zda se zachová jako jeffersonovec, nebo wilsonovec, se neomylně pokaždé zastaví v půli cesty.