Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).
V USA je nejvyšší inflace od roku 1981. To znamená, že až donedávna platilo, že pořádnou inflaci už řada lidí vůbec nepamatuje. Inflace zřejmě patří k těm jevům, které sice známe teoreticky, ale člověk si ji musí pořádně „osahat“, aby ji pochopil. Když není, podmíněné reflexy s ní spojené časem zaniknou (něco podobného prý platí i pro kolektivní paměť na finančních trzích, když dlouho nezažily pořádný krach).
Kdo ještě pamatuje dobu, kdy básníci bývali mluvčími národa? Kdyby básník Shelley prohlásil, že „básníci jsou nepřiznanými legislativci lidstva“ dnes, asi bychom si o něm řekli, že si trochu fandí (správný překlad anglického „legislators“ je zákonodárci, ale legislativci je komičtější). Ale přece byla doba, kdy měl každý národ svého „národního barda“, který ve svých skladbách „vyzpíval“ to či ono.
Americký kapitalismus ještě není mrtvý. To není zpráva pro investory, týká se spíš probíhajícího potýkání o to, zda se pracoviště soukromých firem stanou vektorem progresivní revoluce. Čtenáři si možná vzpomenou, že Antonio García Martínez, komentátor a pracovník v informačních technologiích příležitostně citovaný na těchto stránkách, se loni v květnu stal zaměstnancem firmy Apple, aby ho za dva dny firma na nátlak zaměstnanců vyhodila. Názory vyjádřené v jeho knize prý neodpovídaly požadavkům na inkluzivní atmosféru na pracovišti.
Pax Americana není termín, který by dnes někde zazníval na náměstích. Pro angažovanou veřejnost ve velké části světa nepochybně patří mezi „špinavá“ slova, nenáviděná úplně stejně už po desítky let, kdy v určitých částech světa něco jako Pax Americana existovalo. Jenže teď se poprvé dostává ke slovu něco, co lze považovat za antitezi těch ošklivých slov: multipolární svět. Jak se vám líbí? Veřejná diplomacie někdejšího hegemona je zcela v zajetí progresivních aktivistů. Biden je musel nějak uspokojit.
Jeden z inteligentnějších článků, které si v současnosti můžete přečíst o všudypřítomném tématu sociálních sítí, dezinformací, společenské polarizaci a věcech souvisejících, napsal minulý měsíc psycholog Jonathan Haidt. Lze jej doporučit každému, kdo ještě věří, že problém sociálních sítí se vyřeší, jen co se naučíme z nich odstraňovat závadný obsah a závadné lidi. I když je i on, tak jako většina podobných textů, lepší v deskripci než v preskripci – tedy v návrzích, co by se mělo dělat –, i tak si zaslouží ocenit.
Pokud jde o politiku v širokém smyslu slova, Elon Musk nikdy nebyl extrémní postavou. Na poměry Silicon Valley, jež je plné lidí s vysokým IQ a sebevědomím, nešířil Elon Musk nijak extrémní politické názory. Dělal si třeba někdy legraci ze socialistů, ale takovým tím způsobem, jakým to dělá každý druhý podnikatel. A mluvil velmi výmluvně o nutnosti boje se změnou klimatu. Do kulturních válek se nezapojoval.
Pokud se snažíte z mezinárodních zdrojů sledovat válku na Ukrajině, možná jste zaznamenali jméno Trent Telenko. Není to žádný stratég ani ideolog, historik či znalec východní Evropy, profesionální komentátor či influencer. Je to vojenský veterán, který na Twitteru zaujal výkladem na téma, o němž desetitisíce lidí před půlrokem netušily, jak je bude zajímat: význam údržby pneumatik pro bojeschopnost armády.
Oznámení, že Elon Musk kupuje Twitter, rozdělilo publikum, které to sleduje, na dvě vzájemně neprostupné poloviny: jedna to v zásadě vítá a je tím příjemně vzrušena. Druhá je tím zděšena. Ta druhá skupina interpretuje radost té první jako potvrzení svých obav. Ta první interpretuje zděšení té druhé jako potvrzení svého pocitu, že Twitter je mocenský nástroj dosud držený a používaný tou druhou stranou. Ta první skupina se pravděpodobně těší moc a bude zklamána. Ta druhá skupina se naprosto zbláznila.
K úternímu úniku informací z amerického Nejvyššího soudu by se dala napsat řada komentářů. Z hlediska americké politiky umělého přerušení těhotenství. Z hlediska vztahu soudnictví a zákonodárství v USA. O tom už bylo a ještě bude napsáno mnohé. Ale ten únik samotný je taky velmi neblahou událostí z hlediska demokratických norem. Téma potratů je z rodu těch, kolem kterých se organizují soupeřící americké politické síly. Pro konzervativce je potrat vražda, a když jde o vraždu, nesluší se dělat kompromisy.
Posílání vzkazů mimozemšťanům bylo vždy v médiích tématem pohříchu vědeckým, ne na první stránky ani pro politiku. Můžeme se dohadovat, zda by vzkazy, jež byly odvysílány či odeslány na sondách Voyager a Pioneer do vesmíru v 70. letech, byly dnes hodnoceny jako příliš bílé a patriarchální, fakt ovšem je, že se na ně vzpomíná málokdy. Když ale na počátku března přišla mezinárodní skupina vědců s projektem nového vysílání do vesmíru, vzbudilo to reakci, jež dosáhla i na sociální sítě. A rezonoval v ní i názor, že by se něco takového z principu dělat nemělo.
Emmanuel Macron byl zvolen nejnižším procentem francouzských voličů od roku 1969 – 38,1. Marine Le Penová se mu přiblížila víc než minule. To nebránilo generování oslavných komentářů, v nichž se Macronovo upachtěné vítězství proměnilo v bezmála historický triumf. „Porážka Marine Le Penové je důkazem, že populismus lze porazit, přestože bojuje bez rukavic a bez pravidel,“ napsal třeba Vít Rakušan.
Týdeník Echo míval rubriku Přeceňovaný a podceňovaný. Zkusme ji projednou oživit a podívat se, jak dopadla válka na Ukrajině na reputaci některých vlivných zemí, názorů či myšlenkových proudů. Je myslím jasné, že přeceňované bylo Německo a ruské ozbrojené síly a podceňovaná byla Ukrajina. Proto k nim jen stručně.
Válka na Ukrajině nastolila zcela vážně otázku, co by znamenalo se hned teď odříznout od ruského plynu a ropy, a vidíme, že to není tak jednoduché. Natož vyhovět požadavkům hnutí Extinction Rebellion, které je proti jakémukoli plynu a ropě. Není divu, že u nás nemá velký ohlas. V Británii však sekta pokračuje v činnosti. Nedávno byla velmi spokojena se svou akcí, kdy se její aktivista přilepil lepidlem k cisternovému autu a policie se ho bezradně snažila sundat. To hnutí není ani tak pozoruhodné svým cílem jako svými metodami.
Nový průzkum STEM ukazuje, že ochota poskytnout útočiště uprchlíkům z Ukrajiny trvá. Je to ovšem ochota „normativní“ – lidé deklarují, že přijmout uprchlíky v této situaci je správné. Vedle toho ovšem logicky vzrůstají obavy, co to všechno může znamenat. Veřejnost vnímá situaci opravdu intenzivně, výzkumníci zaznamenali u dlouhodobě měřených postojů několik rekordních hodnot: rekordní nedůvěru vůči Rusku (od roku 2000), rekordní pocit, že ve střední Evropě nemusí být bezpečno (od počátku datové řady v roce 1994 nikdy tak vysoký nebyl).
Když v půli března vyrazili premiéři tří středoevropských zemí do Kyjeva, připojil se k polskému a českému premiérovi slovinský Janez Janša. Premiér Slovenska, jehož vztahy s oběma zeměmi jsou dlouhodobě mnohem intenzivnější, chyběl. Poté, co návštěva udělala velký dojem, litoval Eduard Heger, že by se dnes už rozhodl jinak. A jak se tehdy rozhodl? Poradil se s bezpečnostními složkami. Ty mu cestu nedoporučily. A on je poslechl.
Americká základna u nás je prý úplně špatná myšlenka a nežádoucí návrh. Nikdo nám ji nenabízí, Američané o ničem takovém neuvažují a domácí opozici to jen poskytne mobilizační téma. Tohle teď slýcháme. Je to příklad toho, jak rozumně mohou znít naprosto nerozumné argumenty. Klíčem je strach myslet sám za sebe. Třeba americká základna u nás nedává smysl. Třeba je logické, že hlavní americké základny v Evropě mají zůstat v Británii,
Je válka na Ukrajině konflikt dobra se zlem? Ayaan Hirsi Aliová zveřejnila článek, kde přímo v titulku tvrdí, že ne. Tedy – je to taky boj se zlem, ale jsou s tím problémy. Jednak Putin tvrdí totéž. Což nás svádí k tomu, abychom tvrdili, že na Ukrajině existuje jen čisté dobro, a to prostě není pravda. Aliová uvádí příklady extrémně pravicových a antisemitských živlů.
Pamatujete na Gerasimovovu doktrínu? To byl projev náčelníka ruských ozbrojených sil generála Gerasimova z roku 2013, který založil věhlas pojmu hybridní válka. Mark Galeotti, který projevu dal to jméno, se za to pak omluvil, protože Gerasimov ve skutečnosti neprezentoval novou ruskou doktrínu, ale naopak popisoval tu západní. Jenže teď britský institut vojenských studií RUSI vydal práci dvou výzkumníků, kteří popisují, že něco jako Gerasimovova doktrína v ruském vojenském myšlení skutečně vládne, a ukazují to na víc textech než na tom jednom projevu.
Jedním z oblíbených motivů ruského nacionalistického, ale i oficiálního diskurzu o Ukrajině je, že tento nepřirozený stát by si mohlo rozdělit Rusko, Maďarsko a Polsko. Když to minulý týden zmínil Sergej Karaganov v rozhovoru s Brunem Maçãesem, nebylo to nic nového. „Myslel bych si, že z části Ukrajiny by se mohl stát spřátelený stát s Ruskem, další části by se mohly rozdělit. Polsko si rádo vezme nazpět nějaké části na západě, Rumuni a Maďaři možná taky, protože maďarská menšina na Ukrajině byla utlačována stejně jako jiné menšiny.“
Americký novinář Fred Kaplan vydal v roce 2020 knihu o historii americké jaderné strategie. Popisuje v ní epizodu z posledních let Obamovy administrativy, jež dnes nabývá nečekané zajímavosti. Národněbezpečnostní kruhy tehdy byly obeznámeny s novou ruskou doktrínou „eskalace k deeskalaci“, jež počítala s použitím taktických jaderných zbraní i s rozvědnými informacemi, že Rusko tyto zbraně inovuje.
Poznatek, který dnes musíme připomenout, není originální, ale doba si to bohužel žádá. V souvislosti se zájmem o boj proti dezinformacím u nás lze zaznamenat vlnu oprašování známého citátu, že svoboda slova nikomu nedává právo „volat ‚hoří‘ v plném divadle“. A to i od osob právnicky vzdělaných a vlivných. Neprokazují nám ani sobě dobrou službu.
Minulý týden se opět ocitl na scéně nezvedený syn amerického prezidenta Hunter Biden. Deník New York Times přinesl zpravodajství shrnující postup probíhajícího federálního vyšetřování mladého Bidena pro možné daňové úniky, podvody a neregistrovaný lobbing. Ale tím, co zaujalo mediální scénu nejvíc, nebyl sám Hunter, ale pár slov ve zprávě: to, že využívala e-mailů, „jež New York Times získaly z cache laptopu, který Biden nechal v opravně ve státě Delaware“. Autenticitu e-mailů „dosvědčili lidé se znalostí vyšetřování a oněch e-mailů“.
Madeleine Albrightové patří naše vděčnost. Za to, že nám pomohla stát se členy NATO. Za to, že se jako Američanka, která dosáhla nebývalých životních úspěchů, po celý život hlásila k tomu, že pochází z naší země. To první by možná našinec měl před americkými posluchači vyslovovat opatrně. Jako ministryně zahraničí Spojených států má koneckonců hájit zájmy Spojených států. A jestliže by její rozhodování bylo ovlivněno loajalitou ještě k nějaké jiné zemi, bylo by to rozhodování správné? Tak se nějaký Američan může ptát.
Ve středu 16. března, den po setkání s polským, českým a slovinským premiérem v Kyjevě, poznamenal ukrajinský prezident Zelenskyj ve svém videoprojevu k národu: „Je těžké, ale důležité, aby válka skončila dohodou. Setkání pokračují a, jak jsem informován, pozice na jednáních jsou už realističtější. Ale ještě potřebujeme čas k tomu, aby rozhodnutí byla v zájmu Ukrajiny.“Lze to číst tak, že ten čas je potřeba k tomu, aby se obě strany dopracovaly k vzájemně přijatelným formulacím. Anebo to lze chápat tak, že čas pracuje pro Ukrajinu. Sebevědomí jejího vedení je dnes takové, že je docela možný druhý výklad.
Jak vypadal svět před vynálezem boje proti dezinformacím? Když se na to zkusíme rozpomenout, zjistíme, že to bylo velmi matoucí, nám dnes obtížně pochopitelné místo. Americký pravicový ekonom Oren Cass v časopise American Compass popsal svou cestu od neoliberální ortodoxie k názoru, že tržní ekonomika musí být dobře regulovaná a je neslučitelná se současným pojetím globalizace. V rámci tohoto popisu upozorňuje na málo známý – ač již v roce 1998 odhalený – fakt, že jeden z nejslavnějších citátů uváděných na podporu volného trhu je, jak bychom dnes řekli, dezinformace.
Západní proukrajinská veřejnost se občas až fetišisticky upne k nějakým požadavkům, na nichž měří, jestli to politici myslí vážně, nebo ne. Odstřihnout Rusko od SWIFT! bylo jedno takové heslo. Bezletovou zónu NATO nad Ukrajinou! znělo další. Veřejnost pochopitelně těmto věcem do detailu nerozumí a může se snadno stát, že se sjednotí špatně. Sankce na ruskou centrální banku, po nichž Západ v čele s USA sáhl, jsou nakonec možná účinnější než SWIFT. Ale co bezletová zóna?
Ukrajinská válka je první konflikt multipolární doby. Jistěže útok Ruska na Ukrajinu, která má podporu zemí NATO, vyvolává reminiscence na studenou válku. Ale jistě jste si všimli, jak bedlivě je sledována čínská reakce. Byli Číňané s invazí předem srozuměni, nevěděli o ní, anebo je dokonce Putin podvedl? Čínský byznys v situaci, kdy ještě evidentně nedostal pokyn zdola, funguje zatím jako normální soukromý byznys v nám známém světě globálního kapitalismu. Do pomoci Rusku se nehrne.
To, zda je Volodymyr Zelenskyj ještě naživu, dnes sledují stamiliony lidí. Jak se ocitl v této roli muž, který byl do začátku války znám nanejvýš tím, jak se prezidentem stal? To, za co člověk stojí, se často naplno projeví ne v tom, co si pečlivě naplánuje, ale v tom, jak se vypořádá se zkouškami, které mu osud nachystá. A Zelenskyj v krizi, aspoň zatím to lze říci, obstál. A stala se z něho mezinárodní ikona.
Ve válce o Ukrajinu každá informace rychle zastarává, a tak raději upozorníme na některé starší texty, které nám k tomu, co se děje, mohou něco říct. Experti se od počátku přeli, jak říkat tomu, co se v roce 1990 stalo ve východní Evropě. Podle klasických kritérií to revoluce nebyly. Nenásilné kontrarevoluce? „Refoluce“, spíš reformy než revoluce? Ekonom srbského původu Branko Milanović, proslulý svým grafem globální nerovnosti známým jako Milanovićův slon, načrtl v roce 2017 radikální výklad toho, o čem ty revoluce byly. Primárně o národní emancipaci.
Influencery západního světa teď hodně zaměstnává problém ukrajinských uprchlíků. Konkrétně problém jejich přijetí v Polsku. Jak to, že je Poláci a ostatní země střední a východní Evropy přijímají? Na jedné straně to sice vítají, ale na druhé straně jim to přináší jistou kognitivní disonanci a mentální nepohodlí. Svět byl jednoduše rozdělený, ve východní Evropě převládali ti špatní, kteří uprchlíky odmítají. To bylo poučení z migrační krize v roce 2015.
