Pax Americana není termín, který by dnes někde zazníval na náměstích. Pro angažovanou veřejnost ve velké části světa nepochybně patří mezi „špinavá“ slova, nenáviděná úplně stejně už po desítky let, kdy v určitých částech světa něco jako Pax Americana existovalo. Jenže teď se poprvé dostává ke slovu něco, co lze považovat za antitezi těch ošklivých slov: multipolární svět. Jak se vám líbí?

Veřejná diplomacie někdejšího hegemona je zcela v zajetí progresivních aktivistů. Biden je musel nějak uspokojit, neboť si nárokovali podíl na jeho volebním vítězství, a odnesla to mimo jiné diplomacie. Takže například loni 20. října tweetoval účet amerického ministerstva zahraničí: „Dnes je Mezinárodní den zájmen, podělíme se s vámi o to, proč tolik lidí uvádí na svých profilech na sociálních sítích a v e-mailech svá osobní zájmena.“ Kdybyste den předtím někde napsali, že snad začne State Department tweetovat o pronouns, lidi by vás okřikli, že jste trapní. Ale lidé, kteří praktikovali neúspěšné předělávání Afghánistánu na woke demokracii, se zřejmě už vzpamatovali z evakuace Kábulu a dál jedou to svoje.

Jak by mohl vypadat neidiotský „messaging“ americké stále ještě supervelmoci?

Oklepal by se z iráckého debaklu. Využil by toho, že už si nikdo nepamatuje, že demokratičtí politici byli většinou na počátku pro intervenci do Iráku a Afghánistánu, a na citátech z pozdější doby by ukazoval, že ti, kdo dnes reprezentují Ameriku, byli proti. Efektivně by využil – ne skrz své hlavní mluvčí samozřejmě, ale šikovně, skrz nějaké třetí strany – citátu Joea Bidena z Holbrookových pamětí „na afghánské dívky seru“. Takhle mluvil ke svým vojákům generál Patton, naznačovali by pseudonymní blogeři hledící uklidnit publikum, že recidiva exportu demokracie nehrozí. Taktně by přecházeli, že Biden o koalici demokracií opět mluví, a zdůrazňovali by to, co dělá: že v Asii buduje diplomatickou i bezpečnostní koalici zemí vylekaných Čínou, ať jsou to demokracie, nebo nejsou. Všimli jste si, že při Bidenově návštěvě Polska se žádné kárání ohledně vlády práva v zemi tohoto náhle veledůležitého spojence nekonalo?, upozorňovali by.

Ale to už by přecházeli k tomu, z čeho by udělali výkladní skříň navrhovaného multipolárního světa – ruské agresi vůči Ukrajině. Nejenže zemí, které se dostaly do ukrajinské situace – tlaku mocného souseda, který jim upírá suverenitu, – je potenciálně na světě mnohem víc než těch, které se cítí být Ruskem svého koutu světa. Využívali by taky srovnání, jak bojuje Amerika a jak bojuje Rusko. Jak řečeno, byli by to nezávislí influenceři, takže by nebyli vázaní nějakou odpovědností za minulost. Jasně že invaze do Iráku byla idiotská, mohli by v klidu psát, ale počínali si při ní Američané tak jako Rusové na Ukrajině? Stěhovali snad nepohodlné obyvatelstvo z dobytého území jako Rusové? Ne, to nenajdete. Tvrdili by, že každé americké selhání bylo vždy vyšetřeno, potrestáno a donekonečna omíláno a odsuzováno. Poté, co vyšly najevo masakry v Buče, Putin velitele jednotek, které tam působily, vyznamenal. Umíte si představit, že by americký prezident vyznamenal velitele věznice Abú Ghrajb? V Rusku se prodávají trička s nápisem „Buča – můžeme přijít znovu“ a kresbou vojáka kuchajícího svini. Víte o něčem jen zdánlivě srovnatelném i mezi těmi nejpokleslejšími vrstvami amerického obyvatelstva?

A co rabování, znásilňování, cílené ničení kulturních památek? Opět, každý případ amerického selhání je reportován a vystavován světu k pranýřování. V Rusku je to doktrína, nad jejímiž každodenními případy se svět už nemá kapacitu pozastavovat. Kdy jste naposledy viděli amerického vojáka krást pračku? Naopak máme zaznamenáno z úst nejpovolanějších, že Američané při svých válkách v shromažďování kořisti selhávali – což si nestěžoval Donald Trump, že si hloupá americká vláda „nevzala jejich (iráckou) ropu“?

Shodou okolností máme snadno dostupné analýzy čerstvého data o tom, že americký způsob války je doktrinálně jiný. V roce 2015 si republikánský senátor Ted Cruz stěžoval, že americké jednotky bojují proti Islámskému státu v rukavičkách a že je potřeba „kobercové bombardování“. Řada expertů poukázala na to, že USA naposledy kobercově bombardovaly ve vietnamské válce, že je to neefektivní a dnes to nedělají. Podle velitele CENTCOMu, pod něhož spadají oblasti, kde se reálně válčilo, používají jednotky pod jeho velením z 90 procent přesnou munici. Ta byla širšímu světu představena již v první válce v Zálivu v roce 1991, odkdy se taky datují první kritiky, že válka v americkém pojetí je antiseptická, že vojáci střílejí od obrazovek jako při počítačové hře. Kritika, kterou vůči Rusku rozhodně vznést nelze.

Rusko „chytré“ munice mnoho nemá. Jeden výstavní zásah hypersonickou střelou nemůže zakrýt, že většina ruského bombardování se koná „hloupou“ municí a decimování civilních budov je tu záměrem. Děje se ovšem dělostřelectvem, ne letecky jako v Sýrii, protože vzdušnou nadvládu nad Ukrajinou Rusko stále ještě nemá. Pokud se nějaké záběry z ukrajinských měst podobají záběrům dobytých iráckých měst jako Falúdža nebo Mosul, pak jen zdánlivě, protože to byly výsledky ne bombardování, ale boje zblízka, městského pěchotního boje o každý blok. Boje, k němuž se Rusové v žádném větším ukrajinském městě nedostali.

Jak to s tím multipolarismem Rusko myslí, ukazuje dál třeba tím, že blokuje ukrajinský vývoz po moři. Díky čemuž řadě zemí, jež byly zvyklé dovážet ukrajinské obilí, hrozí hlad. Že Rusko uniká celosvětovému odsouzení za toto brutálně nezodpovědné chování, to je zřejmě jednou z vlastností multipolárního světa. Dřív se krátkým procesem vždy všechno svedlo na kapitalismus a USA. Z vyjetých kolejí se obtížně vyjíždí. Šlo si toho všimnout, už když Čína zcela unikla celosvětové kritice za dárek světu v podobě nového koronaviru. Kdyby se nějaký takový virus rozšířil z USA, reakce by nepochybně vypadala jinak.

Ale na určité specializované publikum by měla mířit i komunikace prostá humanitárních ohledů. Indie si udržuje svou pozici stejné vzdálenosti ke všem velmocem částečně z tradice, částečně z pragmatických ohledů – velká část její výzbroje je z Ruska a roztržku s tímto dodavatelem, jež by znamenala konec servisu této techniky, si nemůže dovolit. Ale právě těmto kruhům lze adresovat otázku: Sledujete výkony té techniky na bojišti? Jste si jistí, že vaše tanky T-90 jsou chráněny proti střelám lépe než ty ve výzbroji Rusů? Sháníte už pletivo z kovových postelí, anebo máte vlastní indické řešení na ochranu tankových věží před protitankovými střelami?

Indie sleduje dění u svého rivala Pákistánu, takže jim neuniklo, že si v dubnu vrchní velitel tamních ozbrojených sil postěžoval, že by se potřeboval vrátit k americkým vojenským dodávkám, protože s čínskými zbraněmi, na něž se Pákistán v posledních letech orientoval, jsou samé problémy.

Ale mohli bychom pokračovat. Jistě, americké potýkání se s covidovou pandemií bylo šílené, ale jak se vám líbí čínská zero covid? A jak se vám osvědčily čínské a ruské vakcíny?

Taková komunikace by nebyla jednoduchá, protože by musela počítat s překonáváním příkrých překážek. Musela by ubrat z amerického mesianismu a spokojit se spíš s tím, že jako hegemon nevypadá tak špatně, vezmeme-li v úvahu nabízející se alternativy. Zejména dědictví irácké války a letitých myšlenkových schémat z doby studené války. Šlo by to? Těžko říct, nikdo to nezkusil. Místo toho máme pronouns. Tam je garantováno, že nenarazí na překážky, ale přímo na zeď.