Válka na Ukrajině nastolila zcela vážně otázku, co by znamenalo se hned teď odříznout od ruského plynu a ropy, a vidíme, že to není tak jednoduché. Natož vyhovět požadavkům hnutí Extinction Rebellion, které je proti jakémukoli plynu a ropě. Není divu, že u nás nemá velký ohlas. V Británii však sekta pokračuje v činnosti. Nedávno byla velmi spokojena se svou akcí, kdy se její aktivista přilepil lepidlem k cisternovému autu a policie se ho bezradně snažila sundat.

To hnutí není ani tak pozoruhodné svým cílem jako svými metodami. George Orwell kdysi v článku o Mahátmovi Gándhím poznamenal, že jeho taktika občanské neposlušnosti je myslitelná jen v západní liberální společnosti s jejími občanskými svobodami a svobodnými médii. V zemi, kde oponenti režimu prostě jedné noci zmizí a nikdo už o nich neuslyší, je bláhová.

Na aktivistech jako Extinction Rebellion je protivné to, že chtějí dosáhnout neliberálního cíle – vnutit svou energetickou politiku většině proti její vůli – vyděračskými metodami, které jsou možné jen v liberální společnosti. Nejpravděpodobnější samozřejmě je, že Extinction Rebellion nedosáhne ničeho. Ale kdyby otázka zněla, čeho dosáhne spíš – vzdání se fosilních paliv, anebo zhrubnutí společenských norem, takže třeba řidiči, který přejede demonstranta blokujícího provoz, bude veřejnost tleskat –, je pravděpodobnější to druhé.

Tchaj-wan hraje v mezinárodní politice čím dál důležitější roli a vedle strategických důvodů se další důvod jmenuje TSMC. To je nejdůležitější výrobce čipů na světě. Jeho zakladatel Morris Chang předtím pracoval léta v USA. Minulý týden na diskusi ve Washingtonu promluvil o tom, že konkurenční výhody, které Tchaj-wan ve výrobě čipů má, spočívají v lidském talentu. „USA v padesátých, šedesátých a počátkem sedmdesátých let měly tyto výhody taky,“ pokračoval, „ale pak talenty migrovaly do profesí přinášejících vyšší příjmy. Nejdřív výrobní talent migroval do designové části sektoru. Kdyby tam ty talenty zůstaly – ale větší část začala přecházet do finančnictví. Zlomovým momentem byl rok 1980, kdy došlo k deregulaci bankovního sektoru.“

A uvedl, že se to dá doložit na tom, kam jdou pracovat absolventi byznysových škol – tedy ti s tituly MBA. „Dřív šli obvykle do průmyslových firem – GE, IBM atd. Ale dnes je takové firmy nedokážou přitáhnout. Jdou buďto do konzultantských firem, anebo na Wall Street.“

A skutečně jeho slova lze ověřit. Podle údajů Harvard Business School v šedesátých letech šlo dělat kariéru ve financích šest procent absolventů této elitní postgraduální školy. V letech 2014 až 2018 to bylo přes třicet procent a dalších čtyřiadvacet procent držitelů titulu MBA z Harvardu šlo do konzultačních firem. Data z jiných škol ukazují identický trend.

Jedním z pamětihodných citátů knihy Petera Thiela Zero plus One je, že „Finance jsou jediný způsob, jak vydělat peníze, když nemáte ponětí, jak vytvářet bohatství“. Thielova verze kritiky zní, že tito lidé jen umisťují kapitál, aniž vlastně vědí, co s ním. Dnes Američané cítí, že je třeba mít cíle, že „je čas budovat“, jak zněl titul virálního eseje investora Marca Andreessena z doby počátku covidové krize. Snažil se toho chytit i prezident Joe Biden, když svůj velký výdajový balík nazval Stavět znova lépe, „Build Back Better“.

Jenže Americe vládnou lidé, kteří jsou ve věku, kdy už nebudují. Vedle pohledu do Bílého domu to připomněl taky článek v San Francisco Chronicle o tom, že řada demokratů je znepokojena upadajícím duševním stavem jedné z nejmocnějších senátorek, osmaosmdesátileté Dianne Feinsteinové z Kalifornie. Zapomíná, nepoznává lidi, opakuje, co řekla před chvílí. Vedle řady útrpných výjevů autoři zaznamenali, že senátorka je tak senilní, že jednou poděkovala republikánům. Při konfirmačním slyšení nové soudkyně Nejvyššího soudu, kterému předsedali většinoví republikáni, prý Feinsteinová zničehonic řekla: „Toto bylo jedno z nejlepších slyšení, jakých jsem se kdy zúčastnila. Chtěla bych vám poděkovat za férové jednání.“

„Od té doby se situace dál zhoršovala,“ pokračuje text. Tak takhle vážné to s ní je.