Americký kapitalismus ještě není mrtvý. To není zpráva pro investory, týká se spíš probíhajícího potýkání o to, zda se pracoviště soukromých firem stanou vektorem progresivní revoluce. Čtenáři si možná vzpomenou, že Antonio García Martínez, komentátor a pracovník v informačních technologiích příležitostně citovaný na těchto stránkách, se loni v květnu stal zaměstnancem firmy Apple, aby ho za dva dny firma na nátlak zaměstnanců vyhodila. Názory vyjádřené v jeho knize prý neodpovídaly požadavkům na inkluzivní atmosféru na pracovišti.

Jenže, jak nedávno García Martínez s gustem referoval, impérium vrátilo úder:

„Požadavky aktivistů byly čím dál tím směšnější. Požadovali, aby Apple zaujal stanovisko k izraelsko-palestinskému konfliktu, nárokovali si právo nemuset chodit pracovat do nové zářící centrály firmy za miliardu dolarů… Samé absurdně namyšlené požadavky. S postupujícími týdny a měsíci už tak nepatrná podpora kliky dál klesala, načež se Apple konečně odhodlal táhnout. Pod záminkou vynášení informací – vůdci kliky posílali screenshoty interních konverzací webu The Verge – Apple všechny vůdce vyhodil a aktivismus na Slacku (interní chatovací síti) přiškrtil. Golpe (španělský termín pro pokus o puč) byl konečně potlačen a jeho vůdci nyní jen osaměle tweetují do prázdna.“

Streamovací síť Netflix, jež je nyní i jedním z největších producentů filmů a seriálů, loni v říjnu odvysílala pořad komika jménem Dave Chappelle, jenž se znelíbil transgender aktivistům ve firmě. Ohlásili demonstrativní několikahodinové opuštění pracoviště, jež bylo spřátelenými novináři očekáváno jako událost desetiletí. Nakonec se před centrálou firmy shromáždilo podle prvních zpráv „několik tuctů“ zaměstnanců, což bylo později povýšeno na několik set. Bizarní příchuť protestu dodávalo to, že Chappelle je černoch a většina demonstrantů byla bílých. Šéf firmy tehdy provedl sebekritiku, ale od Chappella se odmítl distancovat. Minulý týden ovšem vydala firma oběžník pro zaměstnance o „kultuře Netflixu“, v němž oznamuje, že nehodlá cenzurovat umělce, a varuje zaměstnance, že „pokud je pro vás obtížné podporovat celou šíři našeho obsahu, tak pro vás možná Netflix není to nejlepší místo“. To zní skoro normálně.

Američané možná až příliš přesvědčili sami sebe, že jde o „konzolu nad narativem“. Server Politico minulý týden popisoval, jak se demokraté snaží přesvědčovat veřejnost, že rozumějí její naštvanosti na inflaci. Kongresmani se prý navzájem vyzývali, aby „užívali sílu svých vlastních emocí a životních zkušeností k probuzení podpory pro kongresovou politiku. V únoru se například členové Kongresu účastnili sezení zaměřeného na ,vyprávění příběhů‘ a ,vytváření autentického spojení s voliči‘ za účasti orálního historika a zakladatele organizace StoryCorps Davida Isaye“. To už normálně nezní. Ale když si osvojíte přesvědčení, že subjektivní příběhy jsou alfou a omegou všeho, postaráte se o to, že ty příběhy začnou znít čím dál vylhaněji.

To u nás v postkomunistické Evropě si vyprávíme příběhy tradičnější. Někteří docela hodně tradiční, jako třeba Viktor Orbán, který v rámci vysvětlování, proč nemůže přistoupit na odříznutí od ruské ropy, objasnil, že přímořské země to mají snazší, ale „my bychom taky měli přístav, kdyby nám ho nesebrali“. Mínil chorvatskou Rijeku.

Evropa léta řeší v Maďarsku tzv. stav demokracie, lidských práv a otázky zajímající lidi posedlé sexem a George Sorose. Bylo by logické nechat je, ať si to tam zařídí, jak chtějí, a soustředit se na základnější otázku, zda je tato země ochotná žít ve svých současných hranicích. V posledních týdnech řešíme důsledky maďarské péče o své menšiny za hranicemi, jež vyústila v to, že údajní ukrajinští Maďaři raději než do Maďarska míří k nám. A teď tohle.

Proč se okamžitě nesešli představitelé zemí sousedících s Maďarskem – jen tak, bez zbytečného vypisování agendy, prostě pro probrání otázek společného zájmu? Nebo se čeká, až si Orbán postěžuje, že by taky měli velehory, kdyby jim je nesebrali?