Americká základna u nás je prý úplně špatná myšlenka a nežádoucí návrh. Nikdo nám ji nenabízí, Američané o ničem takovém neuvažují a domácí opozici to jen poskytne mobilizační téma. Tohle teď slýcháme.

Je to příklad toho, jak rozumně mohou znít naprosto nerozumné argumenty. Klíčem je strach myslet sám za sebe.

Třeba americká základna u nás nedává smysl. Třeba je logické, že hlavní americké základny v Evropě mají zůstat v Británii, která je od hlavních směrů ohrožení daleko a oddělena mořem, a v Německu, které rovněž není potřeba chránit a jehož bezpečnostní politika donedávna stála na konsenzu, že armády jsou přežitek. Třeba to tak je a tak to zůstane. Ale než se s tím definitivně smíříme, nestojí za to ohledat možnosti změny?

Nepřeháním, takové diskuse probíhaly. I mezi vzdělanými lidmi, kteří měli zkušenosti ze Západu, což byla tehdy vzácná komodita.

A výsledek? Členy NATO jsem se stali v roce 1999; do EU, kam jsme podali přihlášku v roce 1996, jsme byli přijati v roce 2004. Jako neplnoprávní členové s omezeným právem v Unii pracovat a se sníženým nárokem na zemědělské dotace.

Přímo ohledně té základny může teď hrát roli spousta okolností, které jsou v pohybu. Na jedné straně Američané usilují o svůj mnohokrát ohlašovaný pivot k Asii. Intelektuální argumenty pro to, že Amerika si už nemůže dovolit stejnou úroveň závazků jinde ve světě, jsou silné. Zároveň ovšem Bidenova administrativa po svém nástupu cítila politický imperativ nějak doložit, že „America is back“, poté, co Donald Trump pomalu každý měsíc vyhrožoval odchodem z NATO. Bidenova administrativa taky jevila známky toho, že hodlá dělat evropskou politiku přes Berlín. To byl třeba jediný myslitelný důvod, proč pracovala na neutralizaci kongresových sankcí na plynovod Nord Stream 2. To je dnes všechno v koši. Jistě bychom se měli snažit zmapovat, co bude dál, ale i se snažit to ovlivňovat.

NATO má v současné době na východní hranici vlastně téměř výhradně jednotky fungující na principu „tripwire“. Tento termín – jeden český diplomat pro něj má hezký překlad „drát ke granátu“ – znamená, že ta jednotka není koncipovaná tak, aby mohla opravdu ubránit území před očekávatelným útokem. Jejím smyslem je odstrašení – útokem na ni by byli ohroženi na životě vojáci ze všech zemí Aliance, kteří v jednotce jsou, a ty země by si to nemohly nechat líbit. Není na čase přehodnotit, zda takové odstrašení na Rusy funguje, a uvažovat o umístění plnohodnotných sil schopných odrazit agresi?

Pak se taky v únoru zastavil v Ostravě americký strategický bombardér B-52. Natankoval, posádka provedla inspekci. Startoval z Velké Británie. Nedávalo by smysl vytvořit pro takový servis standardní podmínky včetně personálu NATO?

To je jen pár zlehka nahozených postřehů a návrhů. Vyžadují myslet mimo zajeté koleje, „mimo krabici“, jak říkají konzultanti. Možná mluvme skromněji o myšlení vůbec či myšlení sami za sebe.

Poslední měsíce byly přece obratů, jež předchozí myšlenková schémata vůbec nepředpokládala, plné. Počínaje tím, že v řadě západoevropských hlavních měst předpokládali, že se Ukrajina složí během pár dnů, a příliš neskrývali, že se k Ukrajině podle toho chovají. V následujících týdnech jsme pak mimo jiné byli svědky toho, že kroky, jež byly v předchozích měsících, ale i dlouhých letech mnohokrát odmítnuty jako nesmyslné a nemyslitelné, se uskutečnily. Při dodávkách zbraní na Ukrajinu rostl jejich počet a úplně se smazal dřívější scholasticky diskutovaný rozdíl mezi útočnými a obrannými zbraněmi. Dodávky tanků byly výslovně odmítány snad ještě týden předtím, než jsme se dozvěděli, že jsou na cestě. Chcete se vsadit, že se to nebude vyvíjet s letadly stejně?

Než tři středoevropští premiéři dorazili na návštěvu Kyjeva, nikdo, pokud vím, o ničem takovém nemluvil. V oblasti diplomatických pohybů byla hlavní aktivitou evakuace ambasád z Kyjeva a v případě pár zvlášť troufalých zemí jejich návrat. Dnes je v Kyjevě přímo tlačenice a politici se zřejmě přetlačují o možnost mít společnou fotografii se Zelenským v Kyjevě. A přitom je docela možné, že nebýt odvážného kroku středoevropských premiérů, tak by do Kyjeva stále nikdo nejezdil, tak jako předtím.

Ta tlačenice je dokonce taková, že Zelenskyj si může dovolit odmítat. Odradil od návštěvy německého prezidenta Steinmeiera. Je to na první pohled troufalost. Jen zcela výjimečně nějaký úřadující evropský politik veřejně kritizuje Němce (pouliční davy a bulvární média jsou něco jiného). Nepotřebuje snad Ukrajina mít na své straně každého – a tím spíš nejsilnější evropskou zemi? Ale Zelenskyj a jeho diplomaté a poradci zjevně sledují německou scénu – sami za sebe, svýma očima a všimli si nebývalých změn, jimiž Německo prochází. Mezi něž patří i to, že pokud jde o pomoc Ukrajině, jde politické vedení za vozem. A toho, že kritika německé politiky – dalekosáhlá kritika energetické, bezpečnostní a zahraniční politiky jdoucí desetiletí do minulosti – dnes není v Německu tabu. A jsem přesvědčen, že to nebylo emocionální, ale vykalkulované rozhodnutí, když se rozhodli jednoho z protagonistů této zkrachovalé politiky nepozvat. Že usoudili, že to dosažení jejich cílů v Německu neohrozí, ale naopak jim to pomůže.

Pro nás je příležitostí k myšlení mimo vyjeté koleje hojnost všude, kam se podíváš. Americká základna není nejdůležitější z nich. Už jsme provedli politický obrat ohledně výdajů na obranu. Deklarovaný závazek vydávat dvě procenta HDP na obranu existuje léta. Proč se to léta bralo jako něco, z čeho se nestřílí, zatímco procentní závazky k různým jiným věcem deklarované EU se braly s mnohem větší vážností?

Zbavení se mechanického sledování německých zájmů je zjevně další na řadě. Německá energetická i zahraniční politika byla chybná, měli jsme ji oponovat. Například se stavět na stranu Poláků, když se rozhodli vytvořit infrastrukturu pro skutečnou nezávislost na ruském plynu a ropě. Naše tehdejší vláda od toho uhnula.

To není návod na nějaké nepřátelství. Znamená to přestat jim odezírat ze rtů. Znamená to zbavit se mentální svěrací kazajky, jež velí jako první otázku si vždy snažit představit, co by tomu řekli Němci. Znamená to umně číst tamní scénu a zvažovat, jaká možná spojenectví existují. Co by například řekl německý obranný průmysl na to, že snaha německé vlády blokovat transfer zbraní německého původu z Finska nebo Estonska na Ukrajinu nás nutí považovat německý původ při akvizicích pro Armádu ČR za bezpečnostní riziko?

Stejně tak se v ekonomice nabízí vzít v úvahu, že některé sektory mají výrazný dopad na národní bezpečnost a strategickou autonomii – u energetiky se to dnes prokazuje způsobem každému zřejmým. Co se třeba podívat na to, zda v oborech, kde panuje oligopol a vysoké bariéry vstupu do odvětví, existuje jinak nemyslitelný důvod pro státní zásahy?

V demokracii máme naštěstí tu výhodu, že všechny nápady se musí uskutečňovat demokraticky, musí být podrobeny oponentuře. Mnohé mohou být shledány hloupými a nebezpečnými. Ne vždy si mimořádné problémy žádají mimořádné řešení. Zavádění cenzury například. Jde o to, být ochotný vidět a myslet. Nespokojit se s odpovědí „ale fuj, to se přece nedělá“. Ptejme se, zda za odmítnutím stojí dobré důvody, anebo jen myšlenkové harampádí zralé na provětrání a úklid.