Ve válce o Ukrajinu každá informace rychle zastarává, a tak raději upozorníme na některé starší texty, které nám k tomu, co se děje, mohou něco říct.

Experti se od počátku přeli, jak říkat tomu, co se v roce 1990 stalo ve východní Evropě. Podle klasických kritérií to revoluce nebyly. Nenásilné kontrarevoluce? „Refoluce“, spíš reformy než revoluce? Ekonom srbského původu Branko Milanović, proslulý svým grafem globální nerovnosti známým jako Milanovićův slon, načrtl v roce 2017 radikální výklad toho, o čem ty revoluce byly. Primárně o národní emancipaci. Šlo o to, zbavit se nadvlády impérií – habsburského, ruského, tureckého a teď sovětského – a dosáhnout podmínek moderního národního státu, jaké země na Západě už měly. Tedy státu obývaného pokud možno výhradně vlastním národem. Demokracie se k tomu připletla, protože byla po ruce.

Proto, vyvozoval Milanović, tyto země odmítají arabské migranty – nechtějí obětovat hlavní výdobytek roku 1990 nějakému abstraktnímu principu. Proto se okamžitě osamostatnilo Slovensko. Proto byly nejhorší války na Balkáně.

A proto Ukrajina, jež rovněž zakusila v minulosti národní obrození, ale neuspěla, usiluje o své místo na slunci dnes. S vervou, která lidi žijící v tom, že národní státy jsou přežitek, překvapila.

Ale co je to za národ, vždyť tam spousta lidí mluví a cítí rusky? slýcháme. Christo Grozev v roce 2014 zkusil najít odpověď v dlouhodobé studii European Values Survey, která pokrývá i Rusy a Ukrajince. U těch zaznamenává i primární jazyk. Grozev zkusil porovnat jejich postoje k řadě hodnotových, ale ne politických otázek. Kolik času věnujete zprávám v televizi? Svěřujete se s intimnostmi i přátelům mimo rodinu? Má se vláda postarat o ty nejchudší? A podobný typ otázek.

Pak spočítal koeficient blízkosti mezi různými skupinami. Čím nižší, tím jsou obě skupiny stejnější. U rusky a ukrajinsky mluvících Ukrajinců mu vyšel 10,5 – ne o moc větší než mezi francouzsky a holandsky mluvícími Belgičany (7,1) a rozhodně menší než mezi Estonci a Rusy žijícími v Estonsku (22,8). A rozdíl mezi Ukrajinci obou jazyků a Rusy? 27.

Na datovém souboru z roku 2008 zkusil trochu jiné, ale taky nepolitické otázky. I tady mu vyšel koeficient pro Ukrajince 4,5, zatímco mezi Ukrajinci a Rusy 20,3. Zkusil porovnat taky dvě „virtuální Německa“ – Němce východní a západní. A vyšla mu u nich přesně stejná vzdálenost jako mezi dvěma lingvistickými komunitami Ukrajinců (bylo by zajímavé vědět, jaký index by vyšel pro Čechy a Slováky).

To nevyznívá slibně pro kremelskou tezi, že Ukrajinci neexistují, ti na západě jsou vlastně Poláci a ti na východě patří k „novoruskému etniku“.

Nejstarší z textů je esej Wells, Hitler a světový stát, který napsal George Orwell v roce 1941.

Upozornil v něm, že pro Hitlera „byl velký národ ochoten se šest let dřít a pak další dva roky válčit, kdežto pro rozumný, v zásadě hédonistický světonázor předkládaný Wellsem snad žádná lidská bytost není ochotna prolít ani kapku krve. Než můžete mluvit o rekonstrukci světa nebo i jen o míru, musíte odstranit Hitlera, což znamená uvést v život dynamiku ne nutně stejnou jako u nacistů, ale nejspíš podobně nepřijatelnou pro ,osvícené‘ a hédonistické lidi. Co drželo loňský rok Anglii na nohou? Bezpochyby částečně nějaká vágní představa o lepším příštím, ale hlavně atavistická emoce vlastenectví, zakořeněný pocit anglicky mluvících národů, že jsou lepší než cizinci. Hlavním cílem anglických levicových intelektuálů posledních dvacet let bylo tento pocit zničit, a kdyby se jim to povedlo, tak by možná teď v londýnských ulicích hlídkovali vojáci SS. A podobně, proč Rusové bojují proti německé invazi jako tygři? Částečně možná pro zpola zapomenutý ideál utopického socialismu, ale hlavně na obranu matky Rusi (,posvátné půdy otčiny‘ atd.), kterou Stalin v minimálně pozměněné formě oživil. Energie, která skutečně utváří svět, pochází z emocí – rasové hrdosti, uctívání vůdců, náboženské víry, obliby války –, které liberální intelektuálové mechanicky odepisují jako anachronismy a v sobě samých je umrtvili tak úplně, že jsou neschopni jakéhokoli činu“.