Lukáš Novosad - Publicista

/

Studoval češtinu na FF UK, lužickou srbštinu na Lipské univerzitě a práva na Policejní akademii. Byl šéfredaktorem měsíčníku pro světovou literaturu Plav, organizoval festival českého jazyka, řeči a literatury Šrámkova Sobotka, pracoval jako vychovatel ve výchovném ústavu Klíčov, koordinátor volnočasových aktivit pro osoby s Aspergerovým syndromem v APLA Praha, redaktor Činohry Národního divadla a redaktor Týdeníku Echo. Z lužické srbštiny přeložil reportážní povídky Jurije Kocha Modrá vrána (2009), z němčiny pohádku Udo Weigelta Mája a ohnivý lišáček (2022). Předsedá Společnosti přátel Lužice, kromě Echa24 spolupracuje s revue pro literaturu a kulturu Souvislosti.

Články autora

Slušní Češi fandí ve finále NHL Kanadě

Začalo finále Stanley Cupu čili nejlepší hokejové soutěže světa: kanadsko-americké Národní hokejové ligy neboli NHL. Pro letošek je to bezesporu jeden ze sportovních vrcholů, a to bez ohledu na to, že nás zanedlouho čeká fotbalové mistrovství Evropy a letní Hry XXXIII. olympiády v Paříži. Důvodů k sebevědomému tvrzení o závažnosti závěru zahraniční ligy je celá řada, však se o tom přesvědčíme. Úvodem podotkněme, že první utkání mezi týmy Florida Panthers a Edmonton Oilers se odehrálo v noci na neděli – vy už tedy výsledek znáte, zato já v okamžiku, kdy své řádky píšu, ne.

Kam s ruským hokejovým nároďákem?

Třebaže hokejové mistrovství světa oficiálně skončilo před týdnem všeobecně známým výsledkem, vlastně jsme v turnaji pořád zabředlí až po uši a ukazuje se, jak moc se proměnila tuzemská mediální mapa od předešlého českého titulu v roce 2010. Vytvářet jakýkoli obsah je jednodušší a levnější, přibylo televizí, podcastů, rozhlasových stanic, především ale sociálních sítí založených na vizuálním obsahu. A tak už týden není nouze o analýzy, dojaté sestřihy z utkání nebo o rozhovory s hráči, trenéry, sportovními komentátory či bývalými reprezentanty.

Ještě se umím překvapit

Fotograf, historik fotografie a zakladatel Institutu tvůrčí fotografie, která je úspěšná po celé střední Evropě, Vladimír Birgus, oslavil sedmdesátiny. Byla to příležitost se sejít a pohovořit o jeho životě, ale protože o věku mluvit nechce, zato vášnivě mluví o své práci, věnovali jsme se třeba jeho dvěma výstavám, které v Praze souběžně měl a které si k narozeninám nadělil. Ale samozřejmě také mnohým jiným tématům. Některá budou pro čtenáře překvapivá.

Kdo vzpomene na Jana Kačera?

„Dobrý den, pane Kačere,“ začal jsem vždycky stejně těch několik telefonátů, které jsme spolu měli a u kterých jsem se pokaždé cítil nepatřičně, protože jsem osloveného prosil o delikátní službu. Chtěl jsem, aby zavzpomínal na některého ze svých kolegů z Činoherního klubu. Buď proto, že slavil vysoké kulatiny, nebo proto, že zesnul, nebo proto, abych na někoho sehnal kontakt. Nebyl jsem sám, kdo tohle dělal – Janu Kačerovi volal s totožnými požadavky kdekdo a on ochotně svým typickým zastřeným chraplákem velmi zvolna odpovídal. Tedy většinou ochotně, když zrovna neměl mizernou náladu.

Literatura jako hobby

Řekněme, že Fušeři jsou novela. Příběh má vypravěče, vedlejší postavy, prostředí i dramatický oblouk – respektive dospěje k jednoznačné pointě a uzavřenému konci, glosujícímu veškeré „vyprávění“, jež mu předchází. Všechny tyto ingredience dohromady vytvářejí ospravedlnění pro to, proč Fušery vydávat: představují literární úsilí, s předvedenými texty se zacházelo zjevně tvůrčím a promyšleným způsobem. To není u sběru facebookových statusů – de facto deníku svého druhu – samozřejmost, naopak Fušeři znovu zpřítomňují otázku, jak ke každodenní produkci sociálních sítí přistupovat.

Stát byl připraven vrátit se k brutálním metodám

Historik Ladislav Kudrna pracuje v Ústavu pro studium totalitních režimů skoro od jeho vzniku. Poslední dva roky je jeho ředitelem a snaží se napravit pověst vědeckého pracoviště, jež o sobě dávalo vědět především veřejnými sváry svých zaměstnanců o ideově vhodný výklad tuzemských normalizačních dějin. V rozhovoru ale nezůstáváme jen u toho.

Země, odkud se neutíká, má nadějnou budoucnost

Tato debata se výjimečně nekonala v redakci Echa, nýbrž na festivalu United Islands of Prague. Zúčastnili jsme se ho podruhé, jeho tématem byla vymírající Evropa. Nejen o ní hovořili přírodovědec, biolog, básník a spisovatel Jiří Sádlo z Botanického ústavu AV ČR, etnolog Leoš Šatava z FF UK, jenž se zabývá především malými evropskými národy a jazyky, a Adam Horálek, rovněž z FF UK, který zkoumá antropologii stárnutí a národy asijské.

Smůla a tajemství Vlastimila Harapese

Středeční úmrtí tanečníka, choreografa a herce Vlastimila Harapese potvrdilo železné pravidlo, že slavný člověk nikdy nezemře tak, aby to médiím bylo po chuti vzhledem k jejich provozu. Nebožtík, o jehož životě se sluší referovat, totiž zpravidla zemře těsně po uzávěrce, takže není možné dostat ho do aktuálního vydání (to nám v Echu vyvedl Josef Abrhám) nebo ještě hůř: zemře těsně před ní, takže je potřeba na poslední chvíli předělat obsah vydání a vměstnat do něj narychlo spíchnutý nekrolog. Zemřít v půli týdne, jako se to povedlo panu Harapesovi, jeví se proto vůči referentům jako kolegiální termín.

Pohled na rusínský pohled na válku

Dění na Ukrajině přináší našinci příležitost konfrontovat se s problémy a otázkami, jež už zná především z historie jako uzavřený příběh, starý osmdesát, sto i více let. Například zda má smysl bojovat za svou řeč a za svůj národ nebo zda můj národ vůbec existuje a zda je má řeč samostatná, anebo jde jenom o nářečí většího kódu. Co je to vlastní identita a nakolik má jedinec být poslušný k státu, ve kterém žije. Tato debata intenzivněji víří vzduchem zase v posledních týdnech, kdy se diskutuje, jak přimět bojovat ukrajinské muže, odešlé do Polska nebo Česka

Vyprávět střídměji

Seriál z produkce HBO nazvaný Režim sází na dvě věci: jednak to má být velké sólo pro Kate Winsletovou a jednak to má být aluze na pověsti, které se porůznu dovídáme o režimu v Rusku a o tom, co všechno se mohlo stát po covidové pandemii a jejích omezeních v mysli prezidenta Vladimira Putina. Série o šesti dílech (každý má délku asi padesát minut) se odehrává v nejmenované evropské zemi, která však má být univerzální, a proto vstřebala mnoho prvků různých evropských krajin. A tak kancléřčin palác připomíná přerostlý rakouský zámek Schönbrunn, ostatně nedaleko za ním se k nebi vypínají zasněžené vrcholky velehor – mohou to být Alpy, ale taky to mohou být Tatry

Je ještě důležité číst Karla Čapka?

V posledních dnech vzbudil na tuzemských sociálních sítích přinejmenším u jejich intelektuálněji založeného publika ohlas citát, jímž propagoval svou nejnovější epizodu podcast Michaelův MASHUP, což je produkt novináře Michaela Rozsypala. Onen citát zní: „Nesouzním s tím, proč by mělo být dneska pro čtrnáctiletého důležité číst Karla Čapka. Zanechá to v něm nechuť číst. V tomhle věku se musíme naučit, že literatura je něco, co budeme aktivně vyhledávat a bude nás to bavit.“ Ta slova patří Lucii Zelinkové, „knižní influencerce“.

Jak vyprávět příběhy

Uvedení očekávaného seriálu Problém tří těles postavilo diváky před mnoho otázek. Je možné spokojit se s těmi, které produkt streamovací platformy Netflix (respektive producentů a scenáristů Davida Benioffa a D. B. Weisse, kteří „se udělali“ na jiné literární adaptaci, fantasy sérii podle stejnojmenného románu George R. R. Martina Hra o trůny) formuluje přímo: jak funguje moderní fyzika, co zvládá kvantová fyzika a co teorie relativity, co řeší teorie chaosu, k jakým poznáním nás přivedly urychlovače částic či zda je zodpovědné pokoušet se cíleně komunikovat s jinými obyvateli nám známého vesmíru.

Deset let od skoku Ivety Bartošové

V pondělí 29. dubna uplyne přesně dekáda od chvíle, kdy zemřela zpěvačka Iveta Bartošová. Kdy nedaleko svého domu skočila pod vlak, a kdy se tak završil jeden zprvu pohádkový, nakonec nešťastný osud tuzemského showbyznysu. Deset let… a pořád nemá ta ženská klid, pořád se kolem ní kdekdo točí, kdekdo v jejím životě šťourá a hledá v něm nové senzace, kdekdo se k ní vyjadřuje.

Nechtěli jsme slyšet, co Kryl říká. A s Havlem si prostě nerozuměli

V březnu jsme si připomněli třicáté výročí úmrtí Karla Kryla, v dubnu osmdesáté výročí jeho narození. Je to ještě autor, který má co říct? Co vlastně zbylo z Karla Kryla a jeho legendy? O tom v Salonu Echa diskutovali novinářka a básníkova dobrá přítelkyně Marta Bystrovová, novinář a autor knižního krylovského rozhovoru Půlkacíř Miloš Čermák, historik a novinář Martin Groman, literární vědec Jiří Zizler a divadelník, muzikant a právník Adam Rut. A protože připomínat výročí písničkáře bez jeho písní by nebylo uctivé, začali jsme právě písní.

Když Babiš místo ANO říká NE

Předseda hnutí Aliance nespokojených občanů neboli ANO Andrej Babiš na sociálních sítích oznámil, že se po třiceti letech soužití pokojně rozchází se svou manželkou Monikou Babišovou a že se oba rozhodli vyjádřit si vzájemné ne. Bylo to překvapivé a zároveň nebylo, protože lidé se už týdny na Babišových profilech ptali, kdy se zase vyfotí s manželkou, vždyť se nechává vidět pouze s dětmi. Tyto otázky zesílily najmě kolem Velikonoc, kdy Babiš tajtrlíkoval na sítích oděn v bílých kraťasech, v ruce s maličkou pomlázkou – a takto vybaven postával sám kdesi na oceánském břehu. Ač se do objektivu smál, působil nezvykle nejistě a v křeči.

Když řeka čaruje

Knižní básnickou prvotinu Aleše Berného (1979) K Helmovskému jezu doprovodil její odpovědný redaktor Petr Onufer větou upřímného vyznání a šikovného marketingu: „Za těch dvacet a něco let, co se potloukám po nakladatelstvích, je tohle přesně podruhé, co jsem s nadšením připravil k vydání rukopis, který mi přišel mailem a o jehož autorovi jsem nikdy předtím neslyšel.“ Je to i kritická výzva. Nejde o sbírku básní, nýbrž básnické pásmo, rozdělené do několika nestejně dlouhých částí

Třicet let od smrti největšího českého herce Rudolfa Hrušínského

V sobotu 13. dubna uplynulo třicet let od úmrtí Rudolfa Hrušínského – tvůrce, jenž posledních deset let svého života psal do titulků za své jméno doplnění „nejst.“, aby se odlišil od syna a vnuka, kteří se oba jmenují stejně a jsou taktéž herci (tedy ten nejmladší část života byl). Ačkoliv někdy ten, o něhož nám jde, používal jen značku „st.“, protože nejstarší herec Rudolf Hrušínský byl jeho otec a původně se jmenoval Böhm, než si po druhé světové válce změnil německé jméno na české. Nám však jde o jeho syna, dodnes jednoho z nejpopulárnějších českých herců – třebaže bychom neměli opomíjet, že byl také divadelním režisérem.

Třicet let od masakru ve Rwandě

Je to vlastně symbolické, jako ostatně kterékoli významné výročí. A stejně jako ke kterémukoli jinému významnému výročí se rovněž k tomuto snadno hledají paralely v současnosti. Ale popořádku, nejdříve informaci o tom, co si připomínáme: nuže dnes je to třicet let, co se rozjela největší genocida na světě ve druhé půli 20. století – masakr ve Rwandě. Ten přívlastek největší lze nahlížet všelijak, i když počty jsou vždycky zavádějící: nejvíce lidí po druhé světové válce zabili Stalin a Mao, ale to byl svět čerstvě rozdělen vedví, sbíral se z nedávného šoku, vlastně hledal svou tvář na několik desetiletí (možná aniž to tušil), a kdyby Stalin nezemřel, možná se rozhořela třetí světová válka (chystal ji).

České Velikonoce: bohatší svátky, než si myslíme

Poslední dům v obci, hřbitov na dohled, jinudy se tam nedá, a tak všici chodí nebo na kolech se valí kolem nás, aby opodál vzpomněli na své zemřelé. Zdravíme se a přejeme si požehnané svátky. Najednou je šest hodin večer, čas klekání. Ulicí, skoro už polňačkou, rozléhá se klapotavý a chřastavý zvuk, to kluci táhnou Babicemi a řehtají a hrkají, aby zastali zvuk kostelních zvonů, které od včerejška mlčí – odletěly do Říma. Krajinu to vždycky změní, když z ní zmizí zvuk.

Vládu lze zbourat tím, že bude zvolen Pellegrini

Je po prvním kole slovenských prezidentských voleb – a druhé bude za dva týdny. S historikem, slovakistou a ředitelem Památníku národního písemnictví Michalem Stehlíkem a právníkem, spisovatelem a někdejším novinářem Tomášem Němečkem jsme hovořili o tom, jak letos volba nejvyššího slovenského ústavního činitele probíhá. Pro čtenáře snad bude zajímavé, že jde záměrně o takřka totožnou sestavu, v jaké jsme se sešli loni v září před slovenskými parlamentními volbami. Měli jsme tehdy řadu prognóz, co se na Slovensku bude dít, takže jsme s odstupem mohli posoudit, v čem jsme se trefili a v čem ne.

Terorismus v evropských metropolích: tak jsme zase v tom

Měl to být poklidný víkend, v němž budeme sledovat nanejvýš průběh prvního kola prezidentských voleb na Slovensku. Leč, jak se říká, pánbůh míní, lidé mění. Slovenské volby zůstaly světem zapomenuty, za což může páteční útok teroristů na obchodní centrum v Krasnogorsku, v podstatě veliké sídliště na kraji Moskvy. Slovenského dění jako by najednou nebylo, respektive volba hlavy státu země ve střední Evropě stala se pro vývoj kontinentu náhle příliš titěrnou a zanedbatelnou v porovnání se zločinem, který se stal v nejvýchodnější evropské metropoli.

Rodina, nebo život

V průběhu uplynulých dvou týdnů se česká média i sociální sítě zaplnily vyjádřeními k přerušení projevu režisérky Darji Kaščejevové při předávání filmových cen Český lev. Nemá smysl vracet se k televiznímu přenosu, tento text ostatně nechce ani hodnotit nic z toho, co se kolem oněch několika nešťastných, nepovedených a tvůrci relace nedobře vyřešených vteřin strhlo. Jednak už éra největšího vzrušení zaplaťbůh přešla a jednak se už vyjádřil skutečně snad každý a zaznělo patrně všechno, co zaznít mohlo. Objevily se reakce příčetné i nepříčetné, takže se patří dodatečně poznamenat leda to, že v úhrnu šlo o ukázkovou debatu posledních let.

Panwerichovský osud Karla Kryla

Neštěstí kulatých výročí spočívá v tom, že je v nich přítomen všeobecně srozumitelný kýč, a že se k nim proto touží vztáhnout kdekdo, jelikož je to snadné. Obzvlášť velké pokušení k patetickému vyjádření nabízejí dvojitá kulatá výročí. Přesně to letos znovu potkalo básníka a písničkáře Karla Kryla. Třicáté výročí jeho úmrtí a okolnosti, jež ho doprovázely, už na začátku března připomněl kolega Marian Kechlibar.

Radost nad škvárem

Včelař (The Beekeeper) je vyprávění o osamoceném muži, jenž se po tragickém iniciačním zážitku vydává na cestu nekompromisní pomsty a nechává za sebou hromady mrtvých a ruiny zdevastovaných nemovitostí – přičemž lidi, stavby, vozidla likviduje vynalézavě a nápaditě pomocí čehokoli, co mu přijde pod ruku. Podstatné také je, že se nemstí pouze za útrapy někoho blízkého, nýbrž zároveň devastuje odporný zločinecký systém, který léta bobtnal, až neudržitelně začal zasahovat do života mnoha nevinných. Hrdina, trénovaný zabiják, byl přitom již na odpočinku a netoužil po ničem jiném než klidně dožít.

Mezinárodní den žen – je ještě k něčemu?

Ačkoli je Mezinárodní den žen událost letos již odbytá, protože proběhla před dvěma dny, rád bych se k ní výjimečně vrátil i po expiraci. Pátek byl pro mě totiž dlouho běžný den, řešil jsem pracovní neduhy i duhy, spoustu dalších povinností a nakonec se snažil nakoupit na víkend v nějakou rozumnou odpolední dobu. Zkrátka standardní program. Avizovaný svátek začal mě dohánět až v podvečer, po návratu domů, kdy na mě žena vážně pohlédla a seriózně se mě zeptala, zda ještě otálím, anebo zda už jsem zavolal své mamince a popřál jí k svátku.

Moje hudba je lepší, než jsem si dřív myslel

Kapela Laura a její tygři koncertuje už třicet devět let. A právě vydává své nové album: jmenuje se Zoo Zoo! a je to druhá dětská deska, kterou Laura za dobu své existence nahrála. Zároveň kapela vystoupí na narozeninovém večírku redakce Echa, a tak jsme měli už dva dobré důvody, proč si pohovořit s kapelníkem Karlem Šůchou. Nakonec ovšem témat hovoru bylo mnohem víc…

Když rozhlas vysílá horor pro děti

Americký prezident Joe Biden je omezený vůdce, který není schopný vést Spojené státy, uvedla v republikánské reakci na projev hlavy státu v Kongresu senátorka Katie Brittová z Alabamy. Exprezident Donald Trump, který bude s největší pravděpodobností Bidenův vyzyvatel v podzimních volbách, projev o stavu unie označil za zostuzení země. „Náš vrchní velitel nevelí. (...) Svobodný svět si zaslouží něco víc, než váhavého a omezeného vůdce,“ uvedla Brittová, která přednesla oficiální republikánskou reakci.

Markovič je seriál, jakých přibývá, a přece je pořád málo

Uveřejněním šestého dílu na streamovací platformě Voyo skončil seriál Metoda Markovič: Hojer – a skončil úspěšně, jako vyprávění promyšlené, silné, vyzrálé. Což je dobře, protože zpočátku se totéž vyprávění jevilo matoucí. Tvářilo se jako dílo jednoduché, opírající se pouze o prostředí několika interiérů, známých z jiných produkcí, a prostředí spoléhající se na zjevné rámování: vpředu si herci povídají a vzadu za nimi jsou nápadně vystavené dobové rekvizity, které mají vyvolat dojem, že jsme se skutečně ocitli v časech, o nichž se vypráví.

Hra s očekáváním diváků

Následující řádky jsou míněny jako dodatek k zamyšlení nad seriály režiséra, scenáristy a producenta Jana Prušinovského, jež tady vyšlo před rokem po odvysílání seriálu Dobré ráno, Brno!, kdy ještě nebylo veřejně známo, že dojde na pokračování série (viz Cesty hrdinů a vyprávění, č. 8/2023). Prušinovský jako jeden z mála zdejších tvůrců odmítá pořizovat druhé a další díly svých děl, což je postoj sympatický, protože pokračování obvykle původní dílo nerozvíjí, ale spíš ho rozmělňuje.

Každý přece někoho známe…

Při dvouletém výročí ruské invaze na Ukrajinu mnozí z nás vzpomínají, co dělali, když to začalo. Třeba já se náhle probral uprostřed noci s nejasným zlým pocitem, okamžitě jsem popadl telefon, otevřel zprávy a pochopil, že některé informace se napřed předávají jakousi energetickou vlnou – jinak bych se přece nevzbudil. Jiní třeba po takové době přehodnocují své někdejší názory a dumají, jaký boj to vlastně vedeme. A další, patřím k nim, se naopak ve svých názorech upevnili: skutečně nemáme na práci mnoho podstatnějšího než Rusy v jejich nehorázném chování zastavit.

Novější články Starší články