Dostalo se mi onehdá čtenářského ohlasu. V reálném světě jsem potkal čtenáře této rubriky, který mi se stopou znechuceného údivu v hlase sdělil, že v ní nachází zprávy ze světa, jemuž ani trochu nerozumí. A já ho úplně chápu. Hladina „bizáru“ ve virtuální sféře stoupá, její pochopení navíc někdy vyžaduje znalost „bizáru“ předcházejícího, obeznámenost s „bizárem“ ve všech jeho vrstvách. Prostě to chce tvrdou práci. A taky tu drobnou, každodenní. Pořád nějakou práci.
Do českých kin přijde brzy film Zpráva, který je považován za nejambicióznější dílo slovenské kinematografie posledního desetiletí. Tematicky i formálně. Peter Bebjak, režisér temných thrillerů a oceňovaného seriálu Herec, se v něm pokusil převést do filmové podoby útěk Rudolfa Vrby a Alfréda Wetzlera z Osvětimi v dubnu 1944. Tedy historickou událost, která je sama o sobě navýsost výjimečná, i kdyby nebyla provázena vznikem tzv. Vrbovy a Wetzlerovy zprávy, prvního uceleného popisu osvětimské genocidy, který oba mladí muži po útěku na Slovensko vypracovali.
Je to již bondovská tradice, podobně jako označení 007, protřepaná vodka Martini nebo krásné ženy na jednu noc. S každým novým filmem, zvláště v Británii, odkud pochází, se objeví nespočet úvah, jestli nenastal čas poslat agenta s povolením zabíjet do důchodu. Tento rok se zdá, že podobných komentářů je více než obvykle. Není čas zemřít je poslední bondovkou, v níž si titulní roli zahrál Daniel Craig.
Představitel legendárního filmového agenta Jamese Bonda Daniel Craig a producentka Barbara Broccoliová si nedovedou představit, že by agenta 007 měla někdy hrát žena. James Bond by měl podle nich být vždycky muž. Informoval o tom server The Independent. Debata o reprezentaci a budoucím přeobsazení této špionážní postavy se táhne již několik let a někteří fanoušci navrhují, aby tuto ikonickou roli převzala žena. Psali jsme o tom například zde.
Patnáct let hraje velké role v Národním divadle, ale až letos si jí všimla i široká veřejnost, když získala Českého lva za nejlepší ženský herecký výkon za hlavní roli ve filmu Krajina ve stínu. Magdaléna Borová nevyhledává popularitu, nerada ukazuje sebe samu a postavy, které hraje, používá jako štít pro svou introvertní povahu. Nyní si napsala na míru monodrama Do tmy podle románu Anny Bolavé.
Známý spisovatel přijíždí do grandhotelu Evropa, aby se zde psaním románu vypořádal se ztroskotáním svého vztahu. Kdysi přepychový hotel pomalu chátrá, stejně jako v autorových očích upadá i mocný a skvostný stejnojmenný kontinent, který se v posledních letech stal skanzenem a lunaparkem pro turisty. Ilja Leonard Pfeijffer: Grandhotel Evropa, přeložila Radka Smejkalová, Host, 640 str.
Někdy v polovině sedmdesátých let zůstal hoch pozdě večer u televize a viděl film, který se mu hned strašně líbil, ale ve kterém se zprvu těžko orientoval. Střídala se tam dvě dějová pásma, jedno bylo exotické a plné dobrodružných a neohrožených kousků, druhé bylo jakoby všední: jeden uválený chlápek, který stále, aby se uživil, něco bušil do psacího stroje, se tam nešikovně ucházel o mladou ženu, studentku, která o něj moc nestála, tedy zprvu.
Americká univerzitní půda je v posledních letech značně horká, pro mnohé pozorovatele zpoza oceánu představuje místo, odkud se šíří ty nejpodivnější a nejnebezpečnější novoty, diktatura afektů, specifická forma nemyšlení. Šestidílná minisérie Netflixu Vedoucí katedry je pokus tohle prostředí nějak přiblížit, dotknout se těch nejaktuálnějších debat. Autorkám Amandě Peetové a Annie Wymanové se to podařilo tak napůl, respektive se jim to podařilo v rámci mezí, jež si stanovily nebo pro ně jsou jaksi inherentní.
Na filmu Zátopek jsou nepochybně nejpřitažlivější a také nejlepší scény, na nichž je předvedeno, jak se z běžce v polovině houfu stane šklebící se lidské torpédo, jež se nezadržitelně řítí vpřed, všechny předbíhá a v nelíčených útrapách vítězí. Jenže aby z toho byl film, je nutné dodat nějaký zbytek, který zaplní zbylé dvě hodiny. Měl by tam být nějaký příběh, nějaká látka a nějaké sdělení. Je?
Několik stovek lidí včetně francouzského prezidenta Emmanuela Macrona ve čtvrtek odpoledne přišly uctít památku francouzského herce Jeana-Paula Belmonda, který v pondělí ve věku 88 let zemřel. Dvouhodinový národní ceremoniál se konal v pařížské Invalidovně. Rakev zahalená do francouzské trikolóry byla na začátku ceremonie vynesena na dvůr pařížské Invalidovny, kde je pochován Napoleon. Později s proslovem vystoupil prezident.
Cesta domů Tomáše Vorla navazuje na jeho filmy Cesta z města a Cesta do lesa a chce vzdát hold soužití s přírodou. V hlavních rolích se vrátí Bolek Polívka a Eva Holubová jako zemědělská rodina Papošů, Tomáš Hanák a Barbora Nimcová jako rodina přistěhovaná z města, Tomáš Vorel jr. a Lucie Šteflová jako revírník Ludva a jeho žena. Cesta domů, režie: Tomáš Vorel, premiéra: 9. 9. 2021.
Někdy se to smutně sejde. V pondělí zemřeli dva herci – Jean-Paul Belmondo a Michael Kenneth Williams. Byli to jistě umělci různého statusu, zvlášť v Česku. Hvězda, k níž generace diváků cítily velmi blízký vztah, a výborný herec, jehož jméno nebylo nějak široce známé, jakkoliv si lidé, kteří ho v něčem viděli (především v klasických seriálech Wire: Špína Baltimoru a Mafie v Atlantic City), jím ztvárněné postavy moc dobře pamatují. Rozdílné byly i ty jejich konce.
Werich žil v nesvobodné zemi, jeho postavení bylo schizofrenní: na jedné straně byl nesporná „celebrita“, jeden z nejslavnějších lidí ve státě, národní „pan Werich“, ke kterému se lísal kdekdo, každý partajní aparátník si považoval za čest podržet mu tašku. Na druhé straně byl snadno vydíratelný: vinou některých vlastností, ke kterým rozhodně nepatřila střídmost a skromnost, ale také tím, že prostě byl především herec, který toužil hrát, předvádět se, líbit se publiku.
Ve věku 88 let zemřel francouzský herec Jean-Paul Belmondo, známý například z dobrodružného snímku z roku 1964 Muž z Ria. „Nějaký čas už byl hrozně unavený. Odešel poklidně,“ uvedl hercův právník Michel Godest. Největší slávy Belmondo dosáhl v šedesátých a sedmdesátých letech, například díky filmům U konce s dechem nebo Muž z Acapulca. Narodil se v roce 1933 v Neuilly-sur-Seine poblíž Paříže do rodiny sochaře.
Film Zátopek režiséra Davida Ondříčka se stal největším hitem kin od začátku minulého roku. Do kinosálů přilákal jen o prvním víkendu přes 108 tisíc diváků a vydělal 17 milionů korun. Zařadil se tím na 10. místo dlouhodobého žebříčku návštěvnosti podle premiérového víkendu, který sestavuje Unie filmových distributorů. Snímek si už stihl odnést také Diváckou cenu deníku Právo na nedávném filmovém festivalu v Karlových Varech.
Nadcházející podzim přinese významné mediální přestupy, které mohou poměrně silně dopadnout na programovou kvalitu České televize. Blíží se totiž odchod výrazného šéfa tvůrčí producentské skupiny Michala Reitlera, který se po téměř deseti letech vrací na Novu. Vzhledem k tomu, že Reitler stál v poslední době za kvalitními a divácky úspěšnými seriály jako Most! nebo Svět pod hlavou či za filmovou minisérií Dukla 61, jeho odchod signalizuje změny, které se v domácí tvorbě ČT projeví.
Skončil filmový festival v Karlových Varech. Konal se v nezvyklém termínu a po covidové pauze, možná o to větší poutal pozornost. Kmital jsem mezi projekčními sály a na našem webu jsem každý den přehlídky publikoval další pokračování svého festivalového deníku. Výběr z těch textů je zde.
V Hlavní soutěži karlovarského filmového festivalu zvítězil koprodukční film Strahinja srbského režiséra Stefana Arsenjeviče. Za svůj příběh dvou afrických migrantů inspirovaný středověkou srbskou legendou dnes převzal Křišťálový glóbus z rukou prezidenta festivalu Jiřího Bartošky. Na závěrečném ceremoniálu ve Velkém sále hotelu Thermal udělil prezident festivalu Jiří Bartoška také cenu americkému herci Ethanu Hawkovi a českému režisérovi Janu Svěrákovi.
Prezident Biden zažívá trpké chvíle. Na jeho obhajobu lze říci, že provádí krok – stažení se z Afghánistánu –, který má podporu veřejnosti, ovšem není na něm nic radostného a nikdo si nemohl představovat, že bude probíhat naprosto hladce. K tíži mu jde to, že akce probíhá dost nekompetentně, a to nejen v posledních dnech.
Americký herec, producent a muzikant Johnny Depp se prošel na červeném koberci u Thermalu v Karlových Varech. Od brzkých ranních hodin, tam na něj čekaly stovky fanoušků. V pátek uvede film Hrnec zlaťáků: Pár drinků s Shanem MacGowanem, který produkoval. Lidé před Thermalem řekli, že raději přišli dříve, protože čekali, že na herce se přijde podívat hodně lidí. Chtěli mít dobré místo.
Pomalu se mi to chýlí, nálada je přiměřeně tomu melancholičtější, snad i znavenější. Taky se nám tu docela ochladilo, podzim natahuje svoje soumračné prsty, už si chystá ty svoje zadumané mlhy, míchá barvy na paletě… Z prázdnin už nezbývá skoro nic, sice jsem letos skoro žádné neměl, ale stejně. Jsou to teda stesky…
Festival Letní Letná podporuje rozvoj nového cirkusu v České republice jako svébytného žánru. Kromě základního programu koprodukuje projekty s mezinárodní účastí, které dávají prostor kreativitě a zapojují i začínající umělce. Opomíjena není ani česká scéna, rozmanitost programu je samozřejmostí. Děti doma nenechávejte, myslí se i na ně.
Finsko, jak se vám možná už doneslo, sousedí s Ruskem. Takové sousedství samozřejmě ledacos přinese, existence toho kolosu za hranicí vyvolává úzkost i fascinaci. Rusko a Rusové se taky ve finských filmech často objevují – v různých rolích. Jako armáda nepřítele ve čtyři roky starém a docela dobrém válečném velkofilmu Neznámý voják.
Profesor Pavel Kolář, známý fyzioterapeut a expert na celostní medicínu ve své nové knize Posilování stresem, cesta k odolnosti popisuje, jak časná péče a dobrá výchova rodičů výrazně rozhoduje o úspěšnosti dětí. Autorce při čtení těchto slov asociativně naskočily nikoli dynastie,ale příběh bratrů, kteří se oba stali špičkami ve svých oborech, jež jsou úplně jiné. Jiří Lábus je jedním z neznámějších českých herců. Jeho bratr, profesor Ladislav Lábus, je přední architekt.
Univerzitní profesor literatury David (výborný Merab Ninidze) je elektronicky střežený v domácím vězení, čeká ho soud za zpronevěru několika židlí. Obvinění je zjevně absurdní, skutečným důvodem je, že David si na netu dost nevybíravým způsobem dělal legraci z místního zkorumpovaného starosty. Scény oscilují mezi slovní groteskou, tísní, až hrůzou, zatímco Davidův byt a jeho tělo v izolaci upadají, on se snaží také o nějakou sebereflexi.
Celovečerní dokument režisérky Eriky Hníkové Každá minuta života, který je v Hlavní soutěži 55. MFF Karlovy Vary, vyvolává diskuse o způsobu výchovy dětí. Jeho protagonisté, mladý pár Lenka a Michal, se věnují svému čtyřletému synovi s nejvyšším možným nasazením. Miško má už od narození naplánovanou každou minutu svého života tak, aby se z něj jednoho dne stal úspěšný vrcholový sportovec a po všech stránkách „kvalitní člověk".
V sekci Na východ od Západu soutěží český film Marťanské lodě režiséra Jana Foukala. A já ho viděl. Někteří kolegové nad ním ohrnovali nos, mě nějak oslovil, i když bych asi nebyl schopný těm kolegům racionálně vyvrátit jejich postoj. Někdy se to tak přihodí. Ten film začíná titulkem, který oznamuje, že byl natočen podle skutečné události, možná si ho tvůrci mohli odpustit, přestože je pravdivý.
Někdy ta pravda na člověka dopadne jako kladivo. Vezme ho po hlavě, až se v ní rozsvítí oslepujícím světlem – a v jeho záři do sebe všechno začne konečně zapadat. Třeba já v neděli ráno. Srkám na terase kávu, koukám po nízko visících mračnech a plánuju si práci. A najednou mi to dojde: kdyby té práce nebylo, nic by se nestalo, dokonce se dá říct, že bez ní by mi na festivalu bylo líp. Nebo aspoň volněji.
V kinech běží film s nenápadným názvem Okupace, kterým by se divák neměl nechat odradit. Je to film, který by možná natočil Quentin Tarantino, kdyby byl Čech a vyrostl v české kotlině s jejími mentálními možnostmi. Je to film ostrý a přitom bizarní, o českém charakteru a velké ruské alkoholické duši, která když si tu malou českou dušičku přitiskne, už ji jen tak nepustí. Režisér Michal Nohejl s tímto filmem debutuje, ale u filmu pracuje už třicet let. Je to těžký profesionál v pobočním filmovém odvětví, reklamním.
Hlavní filmové ceny v Nizozemsku čeká velký novinka. Od letošního roku se budou na festivalu v Utrechtu koncem září udělovat pouze ceny za nejlepší herecký výkon v hlavní a vedlejší roli. Nebudou se tedy udělovat zvlášť mužským a ženským hercům a herečkám a budou genderově neutrální. Informoval o tom server Reuters. Nizozemci si od toho slibují vyšší inkluzivitu cen Golden Calf awards (Zlaté Tele).
