Odpouštíme někdy jen jako? A nestálo by za to, naučit se odpouštět autenticky? Odpustit těm, kteří nás zranili, znamená pochopit, že dotyčný ublížil především sám sobě tím, že se nás dotkl. Prožitá krize nám dává příležitost osvobodit se ze škodlivého vztahu, nebo naopak šanci ho proměnit.
Nedávno uvažovala Lenka Zlámalová o tom, proč „si hledáme vzory stále víc v cizině a v historii“. Její článek Kdo nás nejvíc ovlivňuje (viz Týdeník Echo č. 5/2021) vyzněl poněkud skepticky: vzorů ubývá, přinejmenším těch současných. Nyní vydaná Encyklopedie olympioniků / Čeští a českoslovenští sportovci na olympijských hrách, kolektivní dílo vzniklé pod vedením zkušeného Františka Koláře (69), může posloužit jako vhodná pomůcka pro hledače vzorů: formou biografických hesel, výběrově ilustrovaných černobílými i barevnými fotografiemi, přináší příběhy sedmi stovek „sportovců".
Co si Václava Klaus poznamenával v roce 1970, co viděl, slyšel a četl. U příležitosti 80. narozenin druhého českého prezidenta vyšla kniha Podtrženo - Výpisky z četby 1970-2020. Jde o osobitou formu memoárů, která přináší původně privátní výpisky z četby většinou ekonomické literatury z let 1970–2020, komentované nyní s nadhledem časového odstupu. Do autorova duchovního světa patří – ve škále postojů od akceptace po negaci – dlouhá řada osobností od Marxe přes Misese a Samuelsona až po naše současníky.
Televizní meteoroložka Alena Zárybnická je také velmi zdatnou turistkou. Na kole podnikla výlety po Alpách a zaznamenala nejen inspirativní trasy, ale podává též informace o lokálních zajímavostech, tradicích či jídle. Popsala třicet pět tras Rakouskem, Švýcarskem, Itálií a Slovinskem. Vše doprovázejí fotografie.
Jedním z témat minulého týdne byl ochuzený pohled na minulost, jakého jsou současná média schopna. A to nejen u nás. V Británii zemřel ve věku 81 let Max Mosley, jehož jeden novinový nekrolog charakterizoval jako dlouholetého funkcionáře mezinárodní automobilové federace FAI a „zastánce ochrany soukromí“. Mosley zastánce ochrany soukromí byl, vedl o to soudní spory s jedním časopisem a pak ve Štrasburku. A o co vedl spor?
Autorka monografie Karel Čapek na Strži (2014) přichází s další čapkovskou prací, tentokrát věnovanou jedné ze spisovatelových zálib. Shromáždila snad všechno, co Čapek v beletrii, publicistice i korespondenci napsal o kaktusech a kaktusářích (ti se podle něho „v naprosté většině rekrutují z lidí méně zámožných“), a vyložila i historii tuzemského organizovaného kaktusářství mezi válkami.
Pražské divadlo Minor, které se zaměřuje svou tvorbou na děti a mládež, se rozhodlo v době uzavření divadel spustit vlastní on-line platformu – Televizi Minor. V ní nabízí filmotéku s výběrem animovaných filmů studentů uměleckých škol i nezávislých produkcí. Programovou nabídku doplní také vlastní audiovizuální tvorba Minoru.
Spisovatelka Radka Denemarková přirovnává čtení k meditaci – díky němu máme možnost být sami se sebou, osvobodit se od problémů, jež nám vnucují druzí, protože naše skutečné problémy jsou jiného rázu, a nepodlehnout okolnímu světu – pragmatickému, konzumnímu, byrokratickému. „Číst by měli hlavně politici,“ říká autorka, která se nebojí otvírat tabuizovaná témata, jichž prý existuje v naší společnosti víc, než je zdrávo.
V románu Už zase skáču přes kaluže zachytil Alan Marshall své dětství. V šesti letech onemocněl obrnou a v knize popisuje prožitky spojené s ochrnutím pohledem dítěte, které není ovlivněno předsudky a strachem dospělých. Alan svůj úděl přijímá, jak je, a nepochybuje, že bude znovu dělat všechno jako ostatní kluci.
Knihu cestovatele Jana Hocka o putování Severní stezkou (od západu k východu) mohou pěší i cyklisté využít mnoha způsoby – jako obrazovou a informační publikaci z českých, moravských a slezských hor, jako průvodce pro absolvování celé trasy či její části nebo prostě jen jako motivační a inspirativní dílo.
Děj celé bestsellerové série Smrtka (Zvon, jenž právě vychází, je závěrečný díl trilogie) se odehrává v budoucnosti, kdy lidstvo našlo způsob, jak obejít smrt. Onemocníte – na vše je lék. Skočíte ze střechy – přivedou vás zpět k životu. Stárnete? Nevadí. Jednoduše se neumírá. Lidstvu kvůli tomu ale hrozí přelidnění. A proto jsou tu tzv. smrtky.
Představte si, že se vaše klíče od domu, sklepa a zahrady domluví a uspořádají půlnoční shromáždění. Tušíte, jakou radost může udělat malému mravenečníkovi nový jazyk a kolik zavařovaček bude potřeba na všechny jeho poklady z mucholapky? Zaposlouchejte se do pohádek Miloše Macourka, které čte Otakar Brousek.
Knihtisk. Rotačka. Rozhlas. Televize. Každý z těchto vynálezů přinesl razantní změnu socioekonomických pravidel na globální šachovnici. S každou technologickou novinkou a jejím komunikačním kanálem se musela nejen média, ale také politická scéna i běžní lidé přizpůsobit transformovanému společenskému řádu. Pak přišly počítače, poté internet. A rozkopaly všem hračky.
Jáchym Topol, který vždycky najde výstižná slova, o svém bratru Filipovi řekl, že nejdřív mu šlo o to, zaznamenat to tady a přežít, pak už jen to přežít, a nakonec to nepřežil. V červnu to bylo sedm let. Z časů, kdy „to tady zaznamenával“, pochází řada textů, které Filip Topol psal především pro své Psí vojáky, tedy hudební skupinu, která neměla v českém, ale možná ani evropském prostředí obdobu, neboť obdobu neměl moc ani Filip Topol.
Pozorný čtenář Karla Čapka si dřív nebo později musí všimnout, že ve spisovatelově díle se docela často vyskytuje slovo bůh (celkem 1642x), boží (440x) či pánbůh (184x), zatímco na jiná slova tam narazíme všehovšudy třeba jen třikrát (marxismus), dvakrát (zrůdnost), ba dokonce jen jednou (srát). Mimochodem, bez jména Stalin se Čapek ve své slovesné tvorbě zcela obešel. To všechno už bylo spočítáno, utříděno a zaznamenáno (F. Čermák a kol.: Slovník Karla Čapka, 2007). O Čapkově vztahu k Bohu a náboženství (název důkladné studie Jiřího Opelíka z roku 2016) už bylo leccos řečeno i napsáno, Martin C. Putna se rozhodl pro formu čítanky s výkladem jednotlivých ukázek.
Daňa Horáková (73) byla dlouho asi nejzáhadnější žena českého disentu. Ve Vaculíkově Českém snáři se jako Ella Horáková objeví v několika zápisech, vzbudí čtenářovu pozornost a pak mizí do Německa, jak tehdy lidé mizeli. Vaculík jí jde předtím z nějakého důvodu na svatbu (ona ho o to prý požádá), která se koná 22. února 1979.
Lidská existence je podivuhodná svou schopností činit si ze života peklo. Lidé si ho činí nejen navzájem, ale mnozí mu vycházejí vstříc a provozují ho dobrovolně na sobě samém. Masochisticky vstupují do situací, které jim budou nepříjemné, budou v nich trpět, litovat, že tak učinili, a přitom se z toho nepoučí a sjedou si to při nejbližší příležitosti zase znovu. Toto cyklické utrpení je látkou nového románu Michala Viewegha Příliš zdvořilý Leopold, který vzbuzuje dojem, že snad půjde o román humoristický, jak to bylo u autora obvyklé, ve skutečnosti jde o temný obraz infernálního lidství, obraz tak bolestivý a hrozivý, že se z jeho působení čtenář musí dlouho vzpamatovávat.
Psát dnes o knize Krásná a slavná (1961, reedice 1973 a 1986), kaleidoskopu z dějin Prahy, by nemělo valný smysl, nebýt jedné kapitoly, která si naopak o poznámku říká velmi naléhavě. Tento popularizační výklad „pro čtenáře od 9 let“, jeden z plodů autorské spolupráce manželů Zdeňka a Věry Adlových, je skrznaskrz tendenční (však také první vydání bylo připsáno jakémusi kulatému výročí „založení Komunistické strany Československa“ a druhé zas půlkulatému jubileu „Vítězného února“, šlo o skromný dar „rodné straně“ těchto „dělníků pera“, nositele medaile Za obětavou práci pro socialismus a zasloužilé umělkyně, laureátky státní ceny Klementa Gottwalda) a teď už pouze k smíchu.
Řada knih o Janu Masarykovi, především o dosud neobjasněných okolnostech jeho smrti, je bohatší o důležitý svazek. Péčí slezského učitele Pavla Carbola dostaly knižní podobu vzpomínky Jaromíra Smutného, napsané v britském exilu a nazvané Poslední dny Jana Masaryka. Editor tomuto rukopisu z roku 1959 jeho titul ponechal i neponechal. Dílo přejmenoval na Poslední dny Jana Masaryka ve vzpomínkách Jaromíra Smutného, na obálce i v tiráži umístil (či dovolil umístit) své jméno na prvním místě, hřbet svazku se dokonce obešel bez skutečného autora, takže tam čteme jen šest slov: Pavel Carbol Poslední dny Jana Masaryka. To je pošetilé, editor má sloužit textu, ne naopak.
Nastala správná doba znovu si přečíst román Mor Alberta Camuse, zaznívalo v době počátku pandemie od nejrůznějších autorit. V anglosaských čtenářských klubech na internetu je to probíraný titul – jde taky o známé dílo a už ten jeho název čpí značně nepříjemnou aktuálností. Ale nemá význam číst knihu jako nějakým způsobem prorockou – literatura vskutku není závod v jasnovidectví. Přesto ale dnešní čtenář při konfrontaci s Camusovým textem naráží na ledacos povědomého, popis hnutí mysli, jež někdy zažil, líčení kolektivního stavu ducha, který kolem sebe vnímal. Tento román ale není kniha „pro dnešek“ v tom smyslu, že by odhalovala pravdy platné především v takové historické konstelaci, jakou dnes svět zažívá. Spíš ukazuje, že masová nákaza nebo nějaká jiná pohroma obnažuje podstatu života, který je ale v očích autora stejný jako století před napsáním Moru i jako dnes, kdy román poutá kvůli aktuálnímu dění velkou pozornost.
Před sedmi lety debutovala Veronika Bendová novelou Nonstop Eufrat, jejímž hrdinou byl bývalý kněz, jenž zběhl ze služby Bohu, aby mohl vést „normální život“, čímž se jeho život ocitl v těžké krizi, která je ovšem obecnějšího rázu. Byla to dobře napsaná kratší próza, za jejíž přehledností se dalo poznat autorčino scenáristické školení (vystudovala DAMU), což nebylo ke škodě věci. Střízlivost a jakási strohost byla funkční a vedla k tomu, že čtenář knihu neodložil, dokud ji nepřečetl.
S více než desetiletým posečkáním vychází česky studie britsko-americké historičky Mary Heimannové nazvaná Československo - stát, který zklamal. Nakladatelství Petrkov knihu uvozuje reklamní kampaní představující Heimannovou jako hlas moderní západní vědy a korektiv k českým historickým mýtům a sebezahleděnosti. A zatímco u nakladatele se to ještě dá pochopit, má ostatně komerční zájmy, méně pochopitelná jsou vyjádření některých českých a slovenských intelektuálů – nadšenou předmluvu dodal Jan Urban, knihu doporučují Magda Vášáryová nebo Petr Pithart, vesměs lidé, kteří se spolu s mnoha dalšími publicisty a ve stejném duchu jako Heimannová vyjadřují už léta. Těžko tu mluvit o prolomení nějakých tabu, tabu lze snad prolomit jenom jednou, pak už není.
Rozhodující moment pro vznik Československa se odehrál v podvečer 20. května 2018 na vojenském sjezdu československých legií v Rusku. „V Čeljabinsku se již nacházela požadovaná většina 123 delegátů z obou střeleckých divizí a sborových jednotek. Sjezd se prohlásil za nejvyšší autoritu, které jsou odpovědni všichni Čechoslováci v Rusku, a to včetně členů Odbočky Československé národní rady,“ připomíná se v dosud nejobsáhlejší publikaci o legiích za první světové války, kterou sepsal vojenský historik Jiří Fidler. Jak sám připomíná, splácí tím dlouhodobý dluh památným událostem roku 1918, ale také svému dědovi Rudolfu Fidlerovi, který byl v Rusku dobrovolníkem.
Letná je kopec nebo spíš návrší uprostřed Prahy, na němž žije zvláštní druh Pražanů. Ten se z nejasných důvodů cítí privilegován svou příslušností k tomuto okrsku, jenž geograficky zabírá kus Holešovic, Sparty a Bubenče a sociologicky představuje klasickou městskou třídu lepšího prekariátu, tedy něco mezi zahálce propadlou bohémou a hyperaktivní lumpenburžoazií. Je jich odhadem asi deset tisíc (v Praze 7, jíž je Letná součástí, je nuceno žít asi 36 tisíc nešťastníků) a téměř se nevyskytují v jiných částech města, neboť tvrdí, že na Letné je všechno a navíc nejlepší. To vede k jejich degeneraci a úpadku, který oni ovšem považují za přednost a svéráz. Zbytek Prahy i republiky je má za arogantní a namyšlenou sebranku, parazitující na společenském produktu. Analýzou odpadních vod se navíc zjistilo, že jde o oblast s největší spotřebou kokainu a antidepresantů, což by nikoho při bližším pohledu do tváří typických obyvatel Letné nemělo překvapit.
Skoro půl století čekal na zveřejnění rukopis Josefa Klimenta (1901–1978), vzpomínky zaměřené na osobnost Emila Háchy a jeho nejbližší okolí v době druhé republiky a německého protektorátu. Právník Kliment pracoval s Háchou na Nejvyšším správním soudu, svého nedávného šéfa následoval krátce po jeho zvolení do čela státu (30. 11. 1938) i na nové pracoviště. V Kanceláři prezidenta republiky měl – mezitím docent Karlovy univerzity – sice „plat menší než dřívější soudcovský“, přesto na Hrad nastoupil. To se mu stalo osudným. V květnu 1945 byl zatčen a následně odsouzen za kolaboraci. V kriminálech strávil patnáct let – až do amnestie v roce 1960.
Uběhly tři roky od zavedení poslední vlny inkluze, a byť to dnes mediálně už není téma, mezi učiteli a v odborné veřejnosti se o ni dál vede ostrý spor. Autor dvou knih Miroslav Kudláček, Ph.D., je od narození postižen mozkovou obrnou, jen s největší námahou může chodit a mluvit. V 90. letech byl jedním z prvních, kdo se cestou inkluze vydali, fakticky si ji tehdy musel vyvzdorovat. Ze své zkušenosti může srovnávat školy pro postižené a pro zdravé děti. Je velkým kritikem této reformy a některých dalších trendů v sociální politice. Za svou nejnovější knihu dostal loni v listopadu vládní cenu.
Pavla Kalinu, profesora na Fakultě architektury ČVUT, znají čtenáři zajímající se o dějiny architektury, ale i dějiny obecně. Koncem loňského roku mu vyšla kniha Hluboké město. Je to kniha o historii měst, ale, jak napovídá podtitul Moderní metropole jako Druhý Řím, je to kniha s určitým partikulárním pohledem. České knihy občas mívají jaksi středoškolský charakter – jsou vedeny snahou dát najevo zvládnutí momentálního stavu bádání ve světě, ale na vlastní myšlenku si nejen netroufají, ale ani nejeví povědomí o tom, že by něco takového mohlo existovat. To není případ Kalinovy knihy. Ačkoli má náležitosti učebnice, zároveň slibuje být dotažením myšlenek, jež Kalina nastiňuje ve svých publicistických textech.
Třinácti slovy usiluje český vydavatel románové prvotiny Australana Trenta Daltona upoutat čtenářskou (kupeckou) pozornost: „Světový bestseller inspirovaný vlastním dětstvím / Senzace newyorského knižního veletrhu / Přeloženo do 34 jazyků!“ Skoro nezbývá nic jiného než učinit z takové knihy společnici na několik zimních večerů.
Kdo v čerstvém Žižkově životopisu od historika Petra Čorneje čeká nějaké zásadní novinky ze života jednookého válečníka, ať knihu raději hned odloží. Kdo je ale zvědavý na stav historického poznání devadesát let po zásadní studii Žižky z pera Josefa Pekaře, ten by si měl novou monografii bezpodmínečně pořídit.
Marie Rottrová, Hana Zagorová, Věra Špinarová a mnoho dalších se vystřídalo ve slavné ostravské kapele Flamingo, která se později musela pod vlivem normalizace přejmenovat na Plameňáci. O kapele, kterou proslavila především Rottrová, vzniká momentálně kniha „Od Flaminga k Plameňákům“, kterou píše publicista Jan Horák. „Pro spoustu lidí z ostravského regionu byla Marie vždy zárukou kvality,“ řekl v rozhovoru pro Echo24. Knihu je možné podpořit na serveru HitHit.
