Pozorný čtenář Karla Čapka si dřív nebo později musí všimnout, že ve spisovatelově díle se docela často vyskytuje slovo bůh (celkem 1642x), boží (440x) či pánbůh (184x), zatímco na jiná slova tam narazíme všehovšudy třeba jen třikrát (marxismus), dvakrát (zrůdnost), ba dokonce jen jednou (srát). Mimochodem, bez jména Stalin se Čapek ve své slovesné tvorbě zcela obešel. To všechno už bylo spočítáno, utříděno a zaznamenáno (F. Čermák a kol.: Slovník Karla Čapka, 2007). O Čapkově vztahu k Bohu a náboženství (název důkladné studie Jiřího Opelíka z roku 2016) už bylo leccos řečeno i napsáno, Martin C. Putna se rozhodl pro formu čítanky s výkladem jednotlivých ukázek.

Zalistoval v Čapkových prózách, dramatech, publicistice i korespondenci a své nálezy uspořádal do patnácti tematicky vymezených oddílů (Člověk modlící se, Stvoření, Řád, Zázrak, Víra, Pravda, Bohové, Bůh, Ježíš, Bible, Církve, Společenství svatých, Světci a svědci, Tvoření, Čapek modlící se); k nim přihodil vysvětlení nazvané Proč tu není studie „Čapek a náboženství“ (prý v knížce schází i proto, že „takových studií už jsou tři mandele“, což má nejspíš být žertovná nadsázka; z připomenutých textů stojí za řeč pouze výše jmenovaná studie Opelíkova, ale to MCP jistě dobře ví, i když to verbis expressis neříká).

„Některé hlasy se v Čapkovi modlí,“ všiml si autor chrestomatie, „některé rouhají, některé řeší věci jakoby zcela neduchovní. Některé jsou hlasy postav, některé vypravěčů. Někdy mluví autor mladě bouřlivý, někdy dozrále usazený, někdy tragicky prohloubený před vědomě-nevědomě blízkým koncem. Bylo by jistě možné sebrat z těch mnoha hlasů mnoho jiných knížek. Tato ,modlicí‘ knížka je sebrána napříč hlasy, žánry i vývojovými etapami tak, aby se s ní nemodliči mohli modlit a kostelní nechodiči si k ní chodit pro útěchu. Je jí totiž zapotřebí. Proto Čapek.“ Ale snad ji smějí vzít do ruky i modliči a chodiči, máme-li se vyjádřit putnovsky.

MCP čte a vykládá Karla Čapka s biblí v ruce, konkrétně s Flekovým „překladem 21. století“ (2009), jak zní poněkud smělá součást oficiálního názvu, snad proto, že byl vydán rovněž nakladatelstvím BIBLION. V Čapkovi i Písmu se orientuje bezpečně, z Čapka ovšem vybírá jen to, co se mu hodí do krámu, takže třeba poznámku teprve budoucího spisovatele, jenž jako patnáctiletý chlapec píše své platonické lásce, že je ateista, pomíjí. Přesto tento pohled teologickými brýlemi na klasikovo dílo není marný. Komentáře už sice podruhé číst nebudeme, natolik pronikavé nejsou, k Čapkovi se však budeme rádi vracet - po Putnových ochutnávkách si dopřejeme rozkoš opakované četby úplných textů; u publicistiky to možná není nutné, zato v případě beletrie ano.

O ukázkách z Čapkova díla nám MCP říká, kde k nim přišel („s přihlédnutím k dalším edicím“ prý ve Spisech Karla Čapka, údajně „Československý spisovatel 1981-1993, Český spisovatel 1995“, správně Československý spisovatel 1980-1992, Český spisovatel 1993-1995), o původu závěrečného kalendária mlčí, nejspíš oprávněně, protože pokud čerpal z Halíkovy příručky Karel Čapek / Život a dílo v datech (1983), činil tak poněkud roztěkaně. Těžko říct, k čemu vlastně byli dva „odborní recenzenti“, v tiráži jmenovaní, po nichž rukopis dostala na stůl ještě redaktorka, když tam všichni tři ponechali Putnovo tvrzení, že v Krakatitu se „hrdinovi zjevuje Bůh v podobě utěšujícího dědečka - která je současně podobou zesnulého otce“ (Krakatit vyšel roku 1924, Čapkův otec zemřel roku 1929), špatnou dataci seznámení Čapka s Masarykem (podle MCP 1925, správně 22. 3. 1922, první návštěva na Hradě 19. 1. 1923) nebo lapsus týkající se vydání třetího dílu Hovorů s T. G. Masarykem (podle MCP vyšel roku 1935, to je náhodou správně, avšak poznámku, že „až v kompletu díla“, nelze obhájit, nejprve byl uveden na trh samostatně, vše v jednom svazku se objevilo až rok nato). Budeme tomu říkat profesorská roztržitost? Asi ne.

Karel Čapek: Skoro modlitby. Sestavil a glosoval Martin C. Putna. Nakladatelství BIBLION, Praha, 197 str.