Nedávno uvažovala Lenka Zlámalová o tom, proč „si hledáme vzory stále víc v cizině a v historii“. Její článek Kdo nás nejvíc ovlivňuje (viz Týdeník Echo č. 5/2021) vyzněl poněkud skepticky: vzorů ubývá, přinejmenším těch současných. Nyní vydaná Encyklopedie olympioniků / Čeští a českoslovenští sportovci na olympijských hrách, kolektivní dílo vzniklé pod vedením zkušeného Františka Koláře (69), může posloužit jako vhodná pomůcka pro hledače vzorů: formou biografických hesel, výběrově ilustrovaných černobílými i barevnými fotografiemi, přináší příběhy sedmi stovek „sportovců, kteří reprezentovali nejprve Čechy, později Československo a v posledním čtvrtstoletí Českou republiku“ na letních či zimních olympiádách a buď tam získali medaili v kolektivních sportech, nebo se umístili „do šesté příčky“ v individuálních disciplínách („příčka“ patří k oblíbeným slovům autorů tohoto slovníku; z publicistických klišé jsou ta sportovní asi nejzábavnější, ještě o nich bude řeč).

Mohl to být „telefonní seznam“, čistá faktografie, ale takový je jen závěrečný soupis, do něhož byl zahrnut každý, kdo se zúčastnil „některé z olympijských soutěží“; úsporně je tam zachyceno, jak si vedl, zda byl vyřazen v rozběhu, rozplavbě, rozjížďce, v osmifinále, čtvrtfinále atd. I tady se za strohými údaji skrývají rozmanité osudy, tak třeba o Jiřím Ptákovi, jehož disciplínou bylo veslování (dodejme, že byl kormidelníkem), se dočítáme, že závodil na šesti olympiádách (1968–1992), začal ve 22 letech a skončil ve 46, mezi sedm stovek medailonů se však nedostal, protože na „placku“ nikdy, jak rádi říkají i psávají sportovní žurnalisté, „nedosáhl“. Pro pořádek tu najdeme i výčet českých a československých umělců, účastníků uměleckých soutěží, jež bývaly v letech 1912–1948 součástí her; není jich mnoho, zato jsou mezi nimi velká jména: Josef Mařatka, Josef Suk, Otakar Španiel, Max Švabinský…

Úvodní studie Sto dvacet let českého olympijského hnutí je právě tak dlouhá, aby nebyla únavná: na patnácti stránkách zachycuje slovem a obrazem vše podstatné od Gutha-Jarkovského do současnosti, připomíná, že Češi a Čechoslováci získali na OH celkem „263 medailí, z toho 75 zlatých“. Autor věří, „že i v budoucnu budou čeští sportovci zářit na olympijských kolbištích“. Jak jinak, když zářit, tak na kolbištích, a když přihrávky, tak takové, které mají oči, viz POSPÍŠIL František. Další kapitola je chronologická: Česká a československá účast na olympijských hrách, tedy od Bedřicha Šupčíka (první zlatá medaile pro ČSR, a to v Paříži roku 1924) po Ester Ledeckou (dvě zlaté medaile v Pchjongčchangu roku 2018). A pak už je tu hlavní, nejrozsáhlejší oddíl, nazvaný shodně s celou knihou.

Slovníky, ani biografické, nečteme od první do poslední stránky jako romány, tento není výjimečný, i do něj budeme chodit za konkrétními osobnostmi, abychom si připomněli jejich úspěchy, dosažené i v jiných soutěžích než olympijských. Styl víc publicistický než suše lexikografický je tu namístě, zhusta užitá forma reportáže má sílu přiblížit atmosféru utkání a závodů, tak třeba heslo SVOBODA Petr začíná takto: „Ve 49. minutě finálového utkání Česká republika – Rusko na XVIII. zimních olympijských hrách 1998 v Naganu vyhrál Patera v pásmu soupeře buly, Procházka posunul puk na modrou čáru, Hejduk odstavil protihráče a Svoboda se napřáhl a vystřelil. Za okamžik zapadl puk do horního růžku ruské branky. Byl to nejen jeho jediný gól na hokejovém ‚turnaji století‘, ale zároveň jediný gól finálového utkání...“ Ale není to jen kronika olympijských triumfů, dočteme se tu také o sportovních začátcích a také o koncích kariér, někdy hořkých, o „životě po životě“, tedy po tom reprezentačním, vrcholovém, „v reflektorech“.

Historie cti a slávy v sedmi stovkách zdánlivě si podobných, přitom jedinečných případů je tu pro ty, kteří se snad po vzorech teprve rozhlížejí, i pro ty, kteří je už dávno mají – třeba právě mezi sportovci, jejichž jména nebudou zapomenuta.

František Kolář a kolektiv: Encyklopedie olympioniků. Čeští a českoslovenští sportovci na olympijských hrách, Euromedia Group, Praha 2021, 440 str.