Ondřej Štindl

/

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Články autora

Máma hledá Putina. Hledá Putin mámu?

Jistě má smysl na síti vyjadřovat podporu věcem, jež za to stojí. I kdyby ale člověk mlátil do klávesnice, až by se mu z prstů kouřilo, nemusí to znamenat, že z kategorie svědka či komentátora přešel mezi lidi aktivně činné. A pokud ti aktivní věnují příliš velkou pozornost ohlasu svých činů mezi virtuálními svědky, nemusí to s nimi dopadnout dobře. Jeden z mých twitterových oblíbenců, v Polsku žijící Angličan Ben Sixsmith, v té souvislosti upozornil na pozoruhodný článek Tannera Greera o aktivismu v internetové době. Autor v něm upozorňuje na způsob, jímž internet neblaze ovlivnil protesty hongkongských studentů v roce 2019.

Mladá žena utíká Oslem

Norský film Nejhorší člověk na světě měl velké úspěchy loni v Cannes, kde představitelka hlavní role získala cenu pro nejlepší herečku, je nominován na Oscara. Může to působit logicky – severská kinematografie docela „frčí“ a režisér Joachim Trier patří mezi její uznávané představitele. Příběh ambiciózní mladé ženy, která hledá svoje místo v životě v kulisách současného západoevropského města, taky odpovídá požadavkům soudobého festivalového a vůbec filmového provozu na žádoucí formu aktuálnosti.

Nervózní Lavrov a morální satisfakce

Sledovat čtvrteční tiskovou konferenci ruského ministra zahraničí Lavrova v Turecku po setkání se šéfem ukrajinské diplomacie Dmytrem Kulebou bylo pro silnější povahy. Se zachmuřenou suverenitou aparátčíka vyšší šarže vyslovoval absurdní tvrzení typu Rusko Ukrajinu nenapadlo, rozbombardovaná nemocnice v Mariupolu už dávno sloužila neonacistům z praporu Azov, Rusko muselo zasáhnout, protože v Ukrajině se vyráběly biologické zbraně, a tak dále a tak podobně.

Moskva v úzkých?

Mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov v pondělí popsal podmínky, za nichž je Rusko ochotno zastavit válku na Ukrajině, již rozpoutalo. Má mezi ně patřit uznání ruské anexe Krymu, uznání separatistických republik na východě Ukrajiny a také ústavní závazek napadené země nevstoupit do žádného vojenského bloku. Jeho slova se jistě nedají brát jako neměnná pravda ohledně smýšlení ruské vládnoucí garnitury a především prezidenta Putina, která bude stejně platit zítra, jako platí dnes (platí-li vůbec).

Muž a jeho hlas

V pohnutých dnech může člověk cítit mezi událostmi nesouvisejícími a nesouměřitelnými jakousi osudovou shodu. V úterý večer jsem otřesený u monitoru vstřebával projev Vladimira Putina, do toho se objevila zpráva, podle níž ráno toho dne ve svém domě v Irsku zemřel americký zpěvák a písničkář Mark Lanegan (57).

Probuzený Západ?

Slova „svět se změnil“ znějí jako hodně omletá fráze, ale přesně to se v posledních dnech stalo. Dějiny se rozběhly, jako kdyby potřebovaly dohnat všechny ty roky (možná zdánlivého) postávání. A to, co ta jejich nová energie přinesla, považují někteří analytici za také – jistěže ne výhradně – povzbudivé. Nejenom ve vztahu k Ukrajině, která pod ruskou palbou našla v dnešní Evropě nevídané odvahu a odhodlání. Ale především k Západu, který je konfliktem nečekaně proměněný, chová se jinak, než jsou jeho obyvatelé i protivníci zvyklí.

Sociální sítě ve válce. Lítá to

Válka zuří i na sociálních sítích, z mé „pozorovatelny“ to vypadá, že na virtuálním bojišti probíhá zničující ofenziva sympatizantů Ukrajiny, zatímco stoupenci Ruska – na českých sítích nepočetní, ale viditelní, v některých případech i z hodně velké dálky – volí, řekněme, odmlku, někdy jakési zdrženlivé „vyvažování“ nebo jinou formu ústupu do předem připravených pozic. Zároveň asi proběhlo to, čemu někteří lidé říkají „změna paradigmatu“

Ruská propaganda mlčící

Dosavadní průběh vpádu na Ukrajinu představuje obrovskou ránu pro reputaci Ruska nejenom v morálním, ale také jaksi praktickém smyslu. Ruská armáda se v prvních dnech války nepředvádí jako hrozivě efektivní síla, ale jako nemotivovaný, chaoticky jednající sbor se špatným velením. Podobná situace je i na „propagandistické frontě“. I ta je přitom velice důležitá, bojuje se v ní o „srdce a mysl“ nejenom světové veřejnosti, ale především vlastních lidí. Zvláštní.

Naše „apokalypsa“

Během jednání o sankcích proti Rusku od evropských politiků i v médiích zaznívala povzbudivá slova o nově nalezené jednotě, o tom, jak Putin přiměl státy Unie, aby se konečně semkly. Kromě těch povinných optimistických, povzbudivých, navenek akčních prohlášení totiž zaznívají i jiné hlasy. V něčem až apokalyptické. Bývalá německá ministryně obrany Annegret Kramp-Karrenbauerová mluví tom, že Západ, Evropa „historicky selhaly“. Významný novinář a znalec Ruska Edward Lucas v rozhovoru pro Deník N připouští možnost „konce Západu“.

Marta Semelová tančící

Větší část internetového diskurzu se v uplynulých dnech točila kolem možné invaze ruské armády na Ukrajinu, při takových příležitostech jsou legrácky spíše nemístné. Jedna se ale našla a ujala se docela široce. Screenshot neexistující zprávy z Novinek, podle níž chce známá komunistická funkcionářka zastavit Českem projíždějící americký vojenský konvoj tím, že si před něj vysvlečená stoupne. Ne úplně málo uživatelů na ten hoax skočilo, já na pár vteřin taky. Pak mi hlas rozumu začal našeptávat, že je zpráva typu „příliš dobrá na to, aby byla pravdivá“. A já ho nevolky uposlechl.

Putin a racionalita

Na ruského prezidenta Putina není možné pohlížet jako na racionálního člověka, končí svůj dnešní komentář kolega Ondřej Šmigol. A jistě – kdo sledoval jeho pondělní projev, ten výčet křivd a jemu předcházející divadlo, během nějž moudrý vůdce vyvolává členy bezpečnostní rady, aby přednesli svoje příspěvky k otázce uznání separatistických „republik“, mu dá snadno za pravdu. Racionality v tom moc nebylo. Nebo přesněji racionality v tom smyslu, jak ji lidé na Západě chápou. A možná byli v době, jež nastavší krizi předcházela, tím omezeným pojetím racionality omezeni.

Co jsme to za lidi?

Internetový jazyk je plný akronymů – všechny ty LOL, BTW, WTF a spousta jiných, jejichž význam je mi často utajený. Mezi mé naopak oblíbené patří AITA, zkrácenina vpravdě existenciální otázky Am I the asshole?, volně přeloženo: Jsem debil? Pochází z twitterového účtu a redditového fóra, které publikují příběhy anonymních přispěvatelů. Jsou v nich popsány nějaké jejich příhody, které v nich retrospektivně vzbudily pochybnost, zda vypravěč nesehrál právě roli debila.

Naše devadesátkové debaty

Málokdy se stane, aby se nějaké umělecké dílo stalo předmětem širší společenské diskuse. Stalo se tak v případě krimiseriálu Devadesátky z produkce ČT, v němž jsou zpracovány některé známé případy té doby. Nestalo se tak jen díky kvalitám toho díla, které ani nemělo ambici ukázat nějaký široce koncipovaný obraz té doby (název Devadesátky může být v tom ohledu malinko zavádějící).

Mají ceny cenu?

Začátkem roku ve světě umění a zábavního průmyslu prší ceny a nominace na ně – Oscaři, Lvi, Litery a ledacos dalšího. Těch oznámení a slavnostních večerů neubývá, velký zájem publika ale nepoutají. Oscaři jsou toho křiklavým příkladem – snahou cenu pro diváky nějak zatraktivnit (třeba ne zrovna uvážené zvýšení počtu nominovaných na cenu pro nejlepší film na deset). Velké tajemství letošních Oscarů není ani v tom, kdo vyhraje, ale kdo bude letošní slavnost uvádět a kolik těch moderátorů bude.

Nenápadný půvab Vladimira Putina (pro část západních konzervativců)

Část amerických a evropských konzervativních intelektuálů (jistě ne většina) a veřejných osobností má značnou slabost pro režim Vladimira Putina – třeba vlivný Tucker Carlson z Fox News, Sohrab Ahmari a další lidé z končin bližších i nejbližších včetně třeba Václava Klause, jehož včerejší dopis premiéru Fialovi ovšem nelze přiřadit k textům intelektuálně či argumentačně významným, nebo aspoň koherentním.

České duše po dvou letech

Psychologické dopady pandemie se staly hojně debatovaným tématem, mluví a píše se o jejich vážnosti, prudkém nárůstu psychických onemocnění, především depresí a úzkostí, vážných dopadech uzavírek na psychický stav dětí a dospívajících, sebevraždách, násilí. Před víc než rokem na to téma redaktor Týdeníku Echo diskutoval s Janem Veverou a Lenkou Zajícovou Po necelých dvou letech pandemie se jich zeptal, jak se jejich názory na psychický stav české populace za tu dobu vyvinuly. Přidal se k nim Jiří Podlipný.

Budoucnost patří streamingu. Bohudík? Bohužel?

Výhody, které streaming přináší publiku, se při bližším ohledání mohou ukázat jako spornější, vliv streamingových gigantů na filmový průmysl a filmové umění je také – přinejlepším – sporný. Začátkem týdne byly teprve vyhlášeny nominace na Oscary, už teď ale mnozí pozorovatelé vyhlašují faktického vítěze – streamovací služby. Do značné míry právem. Kinům tahle dominance streamingu nevěstí zrovna skvělou budoucnost.

Třeste se o své sperma, neočkovaní!

Hlavní postavou internetu se v mé bublině minulý týden stala jedna paní, kterou na antivaxerské demonstraci na pražském Malostranském náměstí zachytil fotograf Petr Vrabec. Je to dáma zralejšího věku, tváří se velmi vážně, snad až urputně. A třímá transparent: „Sperma neočkovaných mužů bude nový BITCOIN.“ Snímek se rozletěl po sociálních sítích, z pochopitelných důvodů. A taky existuje kryptoměna, vyvinutá v antivaxerských kruzích, která se jmenuje Sperma neočkovaných (to jistě neznamená, že je tou „surovinou“ krytá).

Hry v zemi, kde zítra již znamená včera

Zimní olympiáda v Číně není tou globální událostí, kterou se dle plánů organizátorů asi stát měla – z mnoha důvodů. Časový posun sledování přenosů zrovna nepřeje, turnaj v ledním hokeji není kvůli neúčasti hráčů NHL moc atraktivní a především je světové publikum po dvou letech pandemie dost znavené, aby se vybičovalo k zájmu o to, jak zrovna kdo válí v curlingu v atmosféře, jež ani v televizi nepůsobí moc olympijsky – tedy radostně a družně.

Spřízněni hysterií

Společnost – zdaleka nejenom česká – je rozdělená. Těžko dnes formulovat banálnější výrok, Ameriku tímhle konstatováním člověk vskutku neobjeví. To rozdělení může být ale jenom povrchové, přinejmenším v těch vyhrocenějších projevech současné veřejné nedebaty. Je pro ni charakteristická hysterie, absurdní přehánění, snaha vydobýt pro sebe status té největší a nejutiskovanější oběti.

Fanoušci, složme se!

K té nejdůležitější internetové kauze uplynulých dní jenom stručně. Ovšemže mám na mysli zjištění, že někdejší ministryně financí Alena Schillerová platila ze státního nějaké ty miliony za svoje fotky, které pak zveřejňovala na sociálních sítích (jde o ty pověstné portréty typu dáma s pávem, dáma v sadu, vždy zasněná a přetékající radostí). Našli se lidé, kterým těch peněz na tento účel přišlo trochu moc. Divím se jim.

Osamělý prezident a jeho nástupce

Čínská ambasáda zveřejnila video se zdravicí k novému roku, které jí a „svému příteli“ – prezidentu Si Ťin-pchingovi – zaslal Miloš Zeman. Vzbudilo to předvídatelné a ve značné míře oprávněné reakce, prezidentova slova skutečně působí poněkud servilně.Především ale to video vskutku nevypadá jako projev státníka na vrcholu schopností, člověk by skoro řekl, že jeho zveřejněním čínský zastupitelský úřad svému oddanému spojenci neudělal zrovna nejlepší službu. S takovými přáteli nepřátel netřeba.

Koho ochrání „trigger warning“?

Univerzita v britském Northamptonu opatřila slavný dystopický román George Orwella 1984 tzv. trigger warningem, varováním v tomto konkrétním případě před tím, že se próza "týká náročných témat ve vztahu k násilí, genderu, sexualitě, rase, třídě, zneužívání moci, sexuálnímu zneužívání, politickým myšlenkám a uráživému jazyku". Může proto na některé čtenáře působit "urážlivým a zneklidňujícím způsobem".

Tabu, konvence a Temná dcera

Každá doba má své oblíbené floskule, prefabrikovaná spojení, jimiž člověk může vyvolat dojem, že něco říká, aniž by něco řekl či se obtěžoval myšlením, případně dá najevo, že je v kontaktu s „duchem doby“. Floskule také pomáhá udělat prefabrikát z jevu, který se její pomocí popisuje – z člověka, z díla, z čehokoli. Učiní ho přístupným a srozumitelným vnímání člověka uvyklého se ve floskulích vyjadřovat, dá mu ujištění, že nebude konfrontován se zneklidňující osobitostí, napomůže, aby popisované strávil bez větších zádrhelů.

Debaty, v nichž se rezignuje na snahu přesvědčit

České sociální sítě v minulých dnech žily velmi smutným příběhem. Zpěvačka Hana Horká nečekaně zemřela po nakažení se covidem, nebyla očkovaná, těšila se, že po prodělání nemoci zase povede normální život… Její syn do jedné facebookové debaty napsal zdrcený a naštvaný komentář, ve kterém připsal odpovědnost za matčinu smrt antivaxerským celebritám jako Daniel Landa nebo Jaroslav Dušek. Rychle se to po sítích rozšířilo, zprávy o tom přinášela i zpravodajská média.

Ty naše šibenice...

Mezi účastníky demonstrace odpůrců opatření proti pandemii včera u sněmovny stála šibenice, doplněná vysvětlujícím nápisem, podle něhož „vlastizrádce a jejich přisluhovače“ čeká oprátka. Pochopitelně to vyvolalo pobouření a odsudky, taky kritiku policie, že nezakročila (pode Deníku N „provozovateli“ šibenice vysvětlila, že se dopouští nedovoleného záboru, a on pak svůj výtvor rozmontoval).

Nejdrsnější premiér

Oblíbená na sociálních sítích jsou videa, v nichž mluví známí lidé ve chvíli, kdy jsou nahráváni nebo se vyskytují v blízkosti mikrofonu, a neuvědomují si to. Užívat takové nahrávky ve zpravodajství je eticky sporné, někdy ale mohou mít nějakou zpravodajskou hodnotu, třeba když na nich nějaký politik potvrzuje, co na tiskové konferenci vehementně popřel. Častěji ale na takových videích a audiozáznamech nebývá řečeno nic, co by mohlo kohokoli zajímat. Jejich kouzlo spočívá… těžko říct v čem.

Utopické představy Vojtěcha Pikala

Hlavní postavou zdejší veřejné debaty se v uplynulém týdnu stal bývalý pirátský poslanec a místopředseda sněmovny Vojtěch Pikal. Na Facebooku vyjádřil nadšení z výsledků sčítání lidu, z nichž vyčetl prudký pokles počtu věřících v Česku. „Věřím, že až nebudou v novinách horoskopy, s odvoláním na boží slovo vypalovány olivové háje a většina občanů státu s největší armádou věřit na anděly, bude lépe.“ Později se za ta slova omluvil, nechtěl prý věřící urážet.

Tragédie malého člověka

Tragédie je velké slovo. A výraz „tragický hrdina“ asociuje nějakou velikost – není to jen člověk, který dopadne špatně. Příběh chlapíka, kterého cestou do práce zabije padající balkon, je jistě smutný, ale ne nutně tragický, tedy jednotlivce nějakým způsobem přesahující, na osudu jednotlivce odhalující nějaký neměnný rys lidského údělu obecně, jeho potenciální tragičnost, která je lidským bytostem souzena.

Jan Farský doposlancoval

První místopředseda STAN Jan Farský se vzdal poslaneckého mandátu. To by bylo. Aféra nemohla dopadnout jinak, ale člověku zhusta trvá, než podobnou nevyhnutelnost dokáže přijmout. Nechá se bludičkou naděje ve vybroušení z toho, več zabrousil, svést do bažin trapnosti. Ehm. Jan Farský a spolu s ním i jeho hnutí i jeho vláda se v tom bahně vymáchali docela důkladně.

Novější články Starší články