K té nejdůležitější internetové kauze uplynulých dní jenom stručně. Ovšemže mám na mysli zjištění, že někdejší ministryně financí Alena Schillerová platila ze státního nějaké ty miliony za svoje fotky, které pak zveřejňovala na sociálních sítích (jde o ty pověstné portréty typu dáma s pávem, dáma v sadu, vždy zasněná a přetékající radostí). Našli se lidé, kterým těch peněz na tento účel přišlo trochu moc. Divím se jim. Nenapadá mě totiž příklad jiného státního výdaje, který by nejenom přinesl, co přinést měl, ale daňový poplatník za něj získal nesrovnatelně víc, než měl právo očekávat.

Moje prvotní reakce na to diskutované zjištění tedy byla: „Cože? Tak málo milionů? Tomu říkám skutečná úspora!“ Mezi neblahé důsledky podzimních voleb patří i to, že paní Schillerová o ten fond na sebeprezentaci přišla. Přichází chvíle pro nás, fanoušky do nepohody, abychom se tu zející rozpočtovou díru pokusili nějak zalepit. Složme se! Míněno nikoli ve smyslu padněme na zem, rozumíme si. Byla by to přece taková škoda. Zvlášť v situaci, kdy tu máme ještě množství živočišných a rostlinných druhů, které zatím k propagaci Aleny Schillerové nebyly využity.

Ze světa. Hudba kanadských písničkářských klasiků Neila Younga a Joni Mitchellové nadále nebude dostupná na hojně užívané streamovací službě Spotify. Dali jí totiž na výběr – buď my, anebo velice populární podcast Joea Rogana, který podle nich šíří dezinformace o pandemii nemoci covid-19. Spotify si vybrala jeho, Rogan zveřejni krátké vysvětlující video, v němž mimo jiné slíbil, že si bude dávat větší pozor, aby ty vyhraněnější názory byly na jeho podcastu vyvažovány nějakými jinými. Do sporu o Joea Rogana se pouštět nebudu, neznám jeho podcasty dost dobře. Mám dojem, že je v on-line světě v něčem démonizovaný a jeho kritika přepjatá, v jejím jádru je často potřeba deklarovat skupinovou příslušnost spíš než reflexe nějaké reality, pro některé lidi je Rogan osobnost, již je správné nenávidět.

Neila Younga mám rád. A je svým způsobem úctyhodné, když se někdo z principiálních důvodů vzdá docela velkého příjmu. Debata kolem Roganova podcastu je ale také pěkným příkladem „myšlení pozpátku“. Na straně těch, kdo by to vnímali jako svoje velké vítězství, je totiž pěkným příkladem „myšlení pozpátku“. Vychází z vícero mylných předpokladů. Předně – Joe Rogan není masově populární, protože je na Spotify. Naopak. Je na Spotify, protože je masově populární a ta služba byla ochotná zaplatit sto milionů dolarů, aby ho získala. Kdyby Rogan ze Spotify zmizel, o publikum nepřijde, fanoušci ho jenom budou poslouchat jinde, nepřeorientují se kvůli tomu na obsah z hlediska protestujících umělců přijatelnější. Rogan patří k těm celebritám, které není možné „cancelovat“, deplatformovat a podobně, protože mocenský vliv těch, kdo by se o to třeba snažili, ho nemůže ohrozit (což mezi nimi může vést k frustraci projevující se opakovanými marnými pokusy toho dosáhnout).

Mylná je i představa, že zmizením Joea Rogana z veřejného prostoru by se něco zásadního změnilo, protože tenhle podcaster je nadaný jakousi nadlidskou mocí – když něco řekne, lidé to bez dalších otázek udělají (a pokud k nim nebude promlouvat Joe Rogan, budou podobně slepě následovat jiný has, který jim bude předložen). Mělo by potom platit, že všichni posluchači Joea Rogana nejsou očkovaní, protože jim to řekl Joe Rogan. Takhle jednoduše to ale nefunguje, troufám si říct, jakkoli věřím, že třeba internet a sociální sítě napomáhají šíření všelijakých nepravd, včetně těch nebezpečných, radikalizují se tam lidé (třeba víc způsoby, než by bojovníci proti dezinformacím byli ochotni připustit). V internetových debatách často a z více stran zaznívá termín „stádo“ – myslí se jím bezmyšlenkovitě následující dav, jímž lidé jsou i nejsou. Představa, že odstranění jednoho poslouchaného hlasu přinese nějaké žádoucí výsledky, vychází z víry, že tím stádem jsou. Že stačí vyměnit pištce, krysaře, a všechno půjde jako na drátkách. A taky z naděje, že půjde-li všechno, jak má, mohl bych se tím pištcem stát právě já.