Každá doba má své oblíbené floskule, prefabrikovaná spojení, jimiž člověk může vyvolat dojem, že něco říká, aniž by něco řekl či se obtěžoval myšlením, případně dá najevo, že je v kontaktu s „duchem doby“. Floskule také pomáhá udělat prefabrikát z jevu, který se její pomocí popisuje – z člověka, z díla, z čehokoli. Učiní ho přístupným a srozumitelným vnímání člověka uvyklého se ve floskulích vyjadřovat, dá mu ujištění, že nebude konfrontován se zneklidňující osobitostí, napomůže, aby popisované strávil bez větších zádrhelů. Může se stát, že se umělecké dílo „podaří“ nánosem floskulí zakrýt, vytvořit takový jeho obraz, který se s jeho skutečnou podobou prakticky nepotkává. Něco takového se stalo s režijním debutem známé americké herečky Maggie Gyllenhaalové Temná dcera, který je v nabídce streamovací společnosti Netflix. Je to výrazně zajímavější snímek, než by člověk na základě jeho mediálního ohlasu řekl.

Temná dcera je adaptace prózy slavné italské pseudonymní autorky (autora, autorského páru) Eleny Ferrante. Pro ty lepší z režírujících herců bývá charakteristická schopnost vytáhnout z představitelů před kamerou velmi dobré výkony, což se při natáčení Temné dcery potvrdilo. Olivia Colmanová i Jessie Buckleyová, které hrají starší a mladší verzi hlavní postavy, jsou skvělé. Režisérka je zároveň dokázala zasadit do světa působivě zobrazeného s jakousi intimně působící bezprostředností, která zároveň ponechává místo pro ambivalenci jednotlivých figur i jejich tajemství. Temná dcera ovšem není typický příběh s tajemstvím, jehož vyjevení všechno vysvětlí, dodá příběhu pointu a s ní i katarzi, nebo aspoň umožní divákovi vynést nad postavami a jejich příběhem nějaký soud. Hrdinka filmu ho s sebou táhne jako kouli na noze. V jejím životě se cosi stalo a ona o tom mlčí, ne nutně ze strachu, spíš jako kdyby neměla s kým o něm mluvit, a stejně by třeba nevěděla jak. Podobně jako u jiných literárních adaptací je i Temná dcera ve vztahu k předloze reduktivní a ledacos se také mohlo ztratit v překladu. Jeden velmi důležitý motiv filmu (krádež panenky) se může zdát neukotvený, snad až chtěný, podobně i nejednoznačnost konce umožňující dvojí výklad vychází spíš z autorské potřeby udělat dojem než z příběhu, jeho tématu, postav.

Úvodní záběr ukazuje hlavní hrdinku, jak se zmateně a vysíleně potácí po pláži, zhroutí se, těžko říct, zda je živá. Leda (Olivia Colmanová, v retrospektivách Jessie Buckleyová) je úspěšná literární vědkyně a profesorka, trochu snobka, ráda o sobě s nenápadným důrazem sděluje, že žije „v Cambridgi nedaleko Bostonu“ (způsob, jak oznámit, že učím na Harvardu, aniž to působí jako chlubení). Tráví dovolenou na řeckém ostrově, je sama, snaží se pracovat, působí ale nervózně a znejistěle. Na pláži vídá rodinnou výpravu řeckých Američanů, vulgárně působících a snad i nebezpečných lidí. Přitahuje ji Nina (Dakota Johnsonová), mladá matka asi sedmileté dcerky Eleny, která dost důrazně vyžaduje neustálou pozornost. Leda v Nině vidí obdobu sebe kdysi dávno, ženu, pro kterou je mateřství a vůbec rodinný život také vězení a ona si pohrává s možností z něj utéct. Zatímco se Leda – náhodou i záměrně – zaplétá do života Niny a poznává její tajemství, vzpomíná na dobu, kdy byla doma s manželem a dcerkami plus minus Elenina věku. Ani ona nebyla „ideální matka“, mateřství ji často vysilovalo také kvůli tomu, že její dcery, především starší Bianca, chtěly maminku jen pro sebe. Leda neměla žádný čas pro sebe a na práci už vůbec ne, cítila se uštvaná a nenaplněná. Pak ale dostala šanci účastnit se prestižní literární konference, kde jí velice vemlouvavě lichotil profesor Hardy (Peter Sarsgaard), rocková hvězda literární vědy. Začali si spolu, Leda nějakou dobu žila dvojím životem. Pak se rozhodla rodinu opustit, ani ne tolik kvůli milenci (s Hardym se brzo rozešla), spíš byla rozhodnutá žít jinak, nedokázala si představit, že by se vrátila k rodinné rutině. Nenechá se přesvědčit manželem ani dětmi, v trýznivé scéně za sebou zavře dveře (po letech se Leda k rodině zřejmě vrátila). Po mnoha letech může působit jako žena, která dosáhla svého, přinejmenším kariérně dosáhla víc, než mohla doufat, navíc dělá práci, jež ji naplňuje. Ta stará vina je na ni ale dál přilepená a Leda se jí nemůže zbavit, pořád se jí také připomíná, tím spíš, že žije sama. V kontaktu s Ninou a jejím příběhem navíc ochabuje Ledina obrana, sebekontrola, nutně to vede ke konfrontaci.

Film byl kritikou nadšeně přijat, leitmotivem snad všech těch pozitivních recenzí bylo tvrzení, že Gyllenhaalová snímkem (a Elena Ferrante v předloze) „prolamuje tabu“. A tím se dostáváme zpátky k floskulím, tahle je totiž velice oblíbená, zní dramaticky a zároveň vůbec nic neříká – ideální kombinace. To „prolamování tabu“ bývá chápáno jako velice odvážný a společensky záslužný čin – někdo se odváží vypravit do zapovězených končin, jejichž existenci si společnost zakázala vnímat a překročení jejich hranice tvrdě trestá. Ten, kdo tabu „prolomí“, riskuje sankci, zároveň se ale dopouští prométheovského činu, zbavuje lidi tmářských omezení, otvírá cestu pravdě a s ní i svobodnější, méně sešněrované existenci. Tohle vnímání je založeno na předpokladu, že tabu je vždycky špatné, a je proto vždycky potřeba ho překonávat a prolamovat (v případě tabuizace incestu bych se třeba hádal). Aplaudovat někomu za prolomení toho či onoho tabu zároveň znamená tvrdit, že takové tabu skutečně existuje a že jeho prolomení je projevem odvahy a odhodlání překonat odpor společnosti.

Na Temné dceři kritika s až zarážející uniformitou oceňuje odvahu prolomit tabu týkající se mateřství a vnímání postavy a role matky. Konečně se někdo odvážil ukázat matku, která svoje poslání vnímá rozporně, v mateřském údělu se nenašla. Za všechny zahraniční i domácí recenzenty cituji Martina Šrajera z internetového Alarmu. Pod titulkem „I matky mohou být sobecké. Film Temná dcera prolamuje tabu“ se mimo jiné dočteme. „... v mainstreamovém diskurzu moc nezaznívá, že mateřství není – jak nám sugerují reklamy, romantické komedie, lifestylové časopisy nebo influencerky na sociálních sítích – několikaleté období štěstí, zalité hřejivým sluncem, dětským smíchem a vůní lenoru. Italská spisovatelka Elena Ferrante se toto tabu odvážila prolomit v roce 2006. V její novele Temná dcera je mateřství vyčerpávajícím celoživotním závazkem, který na ženu vytváří enormní tlak, připravuje ji o soukromí, znesvobodňuje ji a psychicky i fyzicky ji ohrožuje.“ Představa, že bylo nutno čekat až do roku 2006, než se někdo odvážil ukázat matku, která svoje mateřství vnímá rozporně, je vskutku pozoruhodná. Takové mateřské figury jsou ve světovém umění s různou měrou sympatie zobrazovány po staletí, stačí si vzpomenout na Annu Kareninovou, Emmu Bovaryovou, třeba i Gertrudu z Hamleta, rozpolcenou mezi láskou k synovi a partnerovi, nakonec i těch prvních pár slok Erbenovy Polednice docela evokativně ukazuje, že být matkou je také vyčerpávající a nevděčná fuška. Především ale takové prefabrikované hodnocení Temné dcery podstatným způsobem redukuje a zplošťuje ten film, který je tímhle sporným způsobem vyzdvihován. Dělá se z něj součást diskurzu, obdoba novinového komentáře na téma „vnímání matky“.

Na filmu Maggie Gyllenhaalové je ale cenné, že právě tohle nedělá, nepoužívá svoje postavy k tomu, aby jimi ilustroval nějakou tezi. Režisérka i pseudonymní autorka předlohy nepochybně jsou feministky, to ale nutně neznamená, že jejich dílo je především ilustrací společenských jevů a zákonitostí. Postava Ledy není ukazována jako formovaná společenským tlakem nebo se proti němu bouřící. V mládí i středním věku je portrétována zblízka v něčem stroze, snad nedořečeně, způsobem, který nesoudí. Tedy nedělá z Ledy krkavčí matku hodnou odsouzení ani emancipovanou hrdinku, jež se dokázala vzepřít omezením a očekáváním a šla si vlastní cestou. Může v ní být něco z obou, protože její příběh je zasazen do reálného světa, ne do nějaké společenskovědní prezentace. Šla svou cestou, vyrazila na ni z důvodů, které film líčí s empatií a přesvědčivě. A také cítí vinu, snad jí je až definována, niterně ji prožívá, není jí vnucena společenskou konvencí. Svoje rozhodnutí člověk nedělá jenom za sebe, i kdyby byl radši, kdyby to tak nebylo, nežije ve vzduchoprázdnu, nese s sebou i to, co udělal druhým. Tu jednoduchou pravdu Temná dcera působivě ilustruje. V tom filmu plném zámlk nakonec nejsilněji zní mlčení Lediných dcer, jejich hlas zazní jen v momentu, který možná není reálný. Ta jednoduchá pravda jako kdyby pro soudobý „diskurz“ byla těžko stravitelná, vymykala se mu. A proto je nutné to „nepasující“ dílo osekat, aby se vešlo do příslušné šablony, zredukovat ho na floskuli, připsat mu iluzorní odvahu (prolamování tabu) a tím ho udělat konvenčním.