Mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov v pondělí popsal podmínky, za nichž je Rusko ochotno zastavit válku na Ukrajině, již rozpoutalo. Má mezi ně patřit uznání ruské anexe Krymu, uznání separatistických republik na východě Ukrajiny a také ústavní závazek napadené země nevstoupit do žádného vojenského bloku.

Jeho slova se jistě nedají brát jako neměnná pravda ohledně smýšlení ruské vládnoucí garnitury a především prezidenta Putina, která bude stejně platit zítra, jako platí dnes (platí-li vůbec). A ze strany ruského vedení a ruských médií bylo během posledních dnů slyšet ledacos. Že Ukrajinci mohou přijít o svou státnost, pokud budou dál klást odpor, že pracovali na jaderné zbrani, a proto musela přijít invaze, že ruské jednotky zneškodnily laboratoř, kde se vyráběly biologické zbraně, že ruská invaze byla preventivní útok před vpádem z opačné strany… Ty Peskovem jmenované podmínky ale podle šéfa vlivné a informované organizace Bellingcat Christa Grozeva vznesla ruská strana během včerejších jednání. Dokonce připouštěla i setrvání Volodymyra Zelenského v prezidentské funkci, pokud by předseda vlády byl člověk Kremlem schválený. Ukrajinci pochopitelně odmítli.

Jejich naplněním by nedošlo ke sjednocení Ruska, které by do svého lůna konečně přijalo Bělorusy a Malorusy (Ukrajince) a napravilo by tím tu nejstrašnější dějinnou katastrofu – rozpad Sovětského svazu. V kontextu toho, co z Moskvy znělo dříve, jsou to podmínky až minimální. Anexe Krymu byla protiprávní, byl to akt agrese. Málokdo se ale ještě dnes domnívá, že by ji bylo možné zvrátit.

A separatistické republiky na východě? Stojí o ně Ukrajina vůbec? Průběh konfliktu navíc ukázal, že Ukrajina v NATO ani být nepotřebuje, stačí, když bude dostatečně vyzbrojená. Pesimista ve vyjádření kremelského mluvčího může vidět součást nějaké hry, snahy „ukolébat“ nepřítele, aby pak mohl být o to překvapenější. Anebo prostě jenom slova, vyřčená, aby řeč nestála, každý den je možné říkat nějaká jiná, jen ať z toho má protivník zamotanou hlavu.

Optimističtěji založený pozorovatel je ale může mít za výraz zoufalství mocnosti, která něco začala a krutě na to doplácí, rozhodně hůř, než její vedení čekalo (pokud to vůbec s výjimkou prezidenta dopředu vědělo). Zároveň ale nutně potřebuje z konfliktu vyjít vítězně, nebo aspoň způsobem, který by se před domácí veřejností dal jako vítězství prezentovat. A to může vyžadovat nějakou novou definici vítězství, vytvoření nových důvodů pro zahájení konfliktu. Nastolení požadavků, o nichž se dá předpokládat, že budou z větší části splněny, a tak bude možné doma tvrdit, že se Rusové stáhli, protože dosáhli svého, nikdy přece nechtěli víc. (Nějakou podobnou úlohu nakonec mohou hrát i ty báchorky o jaderných a dalších zbraních hromadného ničení. Ukrajina nemá atomovku. Vyhráli jsme.)

Konstruuje důvod, proč mělo všechno to zabíjení a destrukce smysl – alespoň z jejich strany, narychlo konstruuje „narativ“, podle něhož se na Ukrajině umíralo jen kvůli uznání Krymu, Doněcka, Luhanska. Je veliká otázka, jestli to tak skutečně je, jestli tu nepracuje přání otcem myšlenky na západní straně. Pokud ale kremelský mluvčí vyjádřil skutečný současný ruský postoj, vyplývá z toho jediné – Moskva je v úzkých, mírně řečeno.