Nestává se často, aby se radikální feministky spojily s konzervativci. Společně je však vyděsilo představení nové hry londýnského divadla Globe. Jedná se o repliku stejnojmenného alžbětinského divadla, které proslulo především jako domácí scéna Williama Shakespeara.
Britský konzervativní historik Robert Conquest formuloval tři zákony politiky. První zní: „Každý je konzervativní ohledně toho, čemu rozumí nejlépe.“ Druhý: „Každá organizace, která není vysloveně pravicová, se dříve nebo později stane levicovou.“ A třetí: „Nejlepším způsobem, jak vysvětlit chování jakékoli byrokratické organizace, je předpokládat, že je ovládána klikou svých nepřátel.“ Jako příklady druhého zákona výslovně uvedl anglikánskou církev a Amnesty International.
„Je to horší než zločin, je to chyba.“ Tato slova, připisována Talleyrandovi, člověka napadnou při sledování dění okolo bezprecedentní razie FBI ve floridském sídle bývalého prezidenta USA Donalda Trumpa. Všeobecný předpoklad v prvních hodinách po domovní prohlídce byl, že federální policie by se do něčeho takového nepustila, kdyby neměla slušně „nabito“.
O víkendu proběhla mimořádně úspěšná vojenská operace Izraele proti teroristickému hnutí Islámský džihád. Během tří dnů bojů izraelské síly zlikvidovaly velení Islámského džihádu, narušily jeho vojenskou infrastrukturu, to vše bez ztráty jediného života na izraelské straně. To, že ke střetu došlo, by téměř nestálo za zmínku. Konflikt mezi Izraelem a Pásmem Gazy propuká s železnou pravidelností.
Před dvěma týdny papež František navštívil Kanadu. Šlo o šestidenní cestu za pokáním. Hlava katolické církve se přijela omluvil za útrapy, mučení a zabití, jež musely vytrpět děti kanadských indiánů v takzvaných rezidenčních školách. To byly internátní školy zřízené vládou a provozované církvemi, zhruba polovinu z nich měli na starost právě katolíci. Děti do těchto škol byly odvlékány násilím, aby tam byly násilně asimilovány do většinové bílé společnosti. Metody byly velmi drastické. Problém je, že téměř nic z výše popsaného není pravda.
Je jasné, že Čína se snaží stát světovým hráčem číslo jedna. Prvním krokem k tomuto bude obsazení Tchaj-wanu, de facto nezávislého státu, který však Čína považuje za svou vzbouřeneckou provincii. Zdá se nevyhnutelné, že hlavním konfliktem 21. století bude soupeření Číny a Spojených států. Jestli se bude jednat o druhou studenou válku, nebo tento střet přeroste v plnohodnotný ozbrojený konflikt, je ve hvězdách.
Esej Vladimira Putina O historické jednotě Rusů a Ukrajinců z loňského července je zřejmě jedním ze základních dokumentů k pochopení ruské invaze na Ukrajinu. Jde o položení ideologických základů k válce. V článku Putin (tedy pokud to opravdu psal on, a ne nějaký jeho poskok) podává svoji interpretaci ruských dějin, aby dospěl k závěru, že Rusové, Ukrajinci a Bělorusové vždy tvořili jeden národ.
Až na pár islamistů asi nikdo nebude oplakávat smrt Ajmana az-Zavahrího, pravé ruky Usámy bin Ládina a jeho nástupce v čele teroristické organizace al-Káida. V pondělí večer americký prezident Joe Biden oznámil, že o víkendu Zavahrího zabila americká raketa Hellfire v Kábulu bez jakýchkoli dalších obětí. Američané nejspíše použili variantu R9X Hellfire, která místo výbuchu vystřeluje dlouhá ostří, právě aby minimalizovala další škody.
Jedna z podivných pověr moderní levice je, že vše je jen o narativu a terminologii. Víra, že stačí změnit definici slova – případně slovo samotné – a nějak se tím změní i realita. Nejnápadnější je samozřejmě boj o definici slov „muž“ a „žena“. Ale například v angličtině se také neustále mění politicky korektní označení pro bezdomovce. Doslovný překlad „homeless“ již nyní nestačí, politicky korektnější je „roughsleepers“ (volně přeloženo spáči na hrubém), a dokonce „people experiencing homelessness“, tedy „lidé zažívající bezdomovectví“.
Co je to žena? Z této po staletí nekontroverzní otázky se stala překvapivě jedna z hlavních kontroverzí na Západě. Dobře to ilustruje nedávné video ze slyšení amerického Kongresu o dopadech rozhodnutí Nejvyššího soudu, že právo na potrat není zakotvené v ústavě. V něm se republikánský senátor Josh Hawley ptal Khiary Bridgesové, profesorky práva z Berkeley, zda když používá termín „osoby s kapacitou otěhotnět“, má na mysli „ženy“. Bridgesová odpověděla, že kapacitu otěhotnět mají i transmuži a nebinární osoby.
Politickou událostí léta je výběr nového britského premiéra. Stávající předseda vlády Boris Johnson rezignoval, když se už jeho skandály a vytáčky staly pro vládnoucí Konzervativní stranu neúnosné. Nezdá se ale, že by nový premiér měl její problémy vyřešit. Konzervativci, známí také jako toryové, jsou u moci již dvanáct let, vyhráli čtvery volby za sebou, poslední v roce 2019 s historickou většinou. Přesto je řada jejich voličů zklamaná. Mají pocit, že konzervativci své období u moci promarnili, země se nikam neposunula a nejrůznější krize se jen zhoršují. Jedním z nich je i Ed West, konzervativní komentátor a historik.
Stalo se již tradicí, že přijde horké léto a zpravodajství nás zásobuje požáry z celého světa. Tentokrát však oheň dorazil i do samotného Česka. V Českém Švýcarsku vzplálo několik hektarů lesa. Vyjelo k němu přes 400 hasičů, kouř byl cítit až v Praze. To zase vyšponovalo diskusi o globálním oteplování a klimatické změně do hysterických výšin. Odložme na chvíli stranou spory o to, zda se otepluje, o kolik se otepluje, zda je na vině člověk a jestli se jedná o existenční katastrofu, nebo spíše drobnou nepříjemnost.
Plastiková brčka pomáhají nepolít se při řízení, pít koktejly ve velkém stylu nebo hrát si na indiánské lovce s foukačkami. S jejich zákazem něco zmizí. Ve středu došlo ke katastrofě. Sněmovna zakázala plastová brčka. Přesněji zakázala celou řadu plastů na jedno použití, ale zatímco plastové příbory jsou úplně k ničemu a plastové talíře se hodí maximálně k tomu, aby na sebe člověk převrátil kečup s hořčicí, plastová brčka jsou neobyčejný výdobytek civilizace, znak Západu a ušlechtilé kultury. Kampaň proti nim je postavená na polopravdách a lžích.
V pátek 22. července má skončit technická odstávka plynovodu Nord Stream 1, panují však obavy, že Rusové odstávku z politických důvodů protáhnou. Jisté je, že Kreml používá evropskou závislost na jeho plynu jako zbraň a snaží se kontinent přimět k ústupkům ohledně ukrajinské krize. Je to opravdu hektické období, zřejmě proto nikdo z představitelů státní správy neměl čas.
Nápad německého kancléře Olafa Scholze, aby se o zahraničních otázkách v EU hlasovalo kvalifikovanou většinou, je neuvěřitelné chucpe. Jak napsal kolega Kechlibar, kvalifikovaná většina by znamenala v reálu více moci pro osu Berlín–Paříž. Vzhledem k tomu, že Němci patří mezi hlavní viníky tragické zahraničněpolitické situace, kdy velká část Evropy je energeticky závislá na Rusku, je naopak záhodno je držet od rozhodování o zahraniční a bezpečnostní politice co nejdál.
Česká pravice, zvláště ODS, vždy hleděla k anglosaskému konzervatismu jako ke svému modelu. Václav Klaus si byl s Margaret Thatcherovou blízký. Proto stojí za to sledovat volbu nového lídra britské Konzervativní strany a zároveň nového premiéra Spojeného království. Není to jen souboj o vedení jedné z nejmocnějších zemí na světě, ale také jelikož naznačují možnou trajektorii evropské, tedy i české pravice. První, co člověka zarazí při pohledu na kandidáty, je jejich rozmanitost.
Evropská unie se snaží dekarbonizovat kontinent. Plánuje, že pomocí svého Green New Dealu do roku 2050 dosáhne klimatické neutrality, tedy konečný počet vypuštěných emisí bude nula. Za tímto účelem zavádí dost drastické regulace a omezení, které podle kritiků prodražují Evropanům život a ničí domácí průmysl. Právě situaci v těžkém průmyslu popsal analytik Karel Voldřich z think-tanku International Sustainable Finance Centre.
Že politická kariéra britského premiéra Borise Johnsona je na kapačkách, bylo jasné minimálně od pondělí 6. června, kdy s odřenýma ušima přežil hlasování o důvěře v lídra Konzervativní strany. Nyní tedy konzervativci budou vybírat nového předsedu. Hotovo chtějí mít do září, aby nový lídr mohl představit svou vizi na stranické konferenci v říjnu. Nejdřív z kandidátů vybírají poslanci. Zatím veřejně ohlásilo svoji kandidaturu jedenáct konzervativců a o několika dalších se spekuluje. Ať vyhraje kdokoli, má před sebou těžký úkol.
Joe Biden je starý. Vědí to všichni. Letos v listopadu mu bude 80 let. O tom, že Bidenův věk je problém, se mluví již celkem dlouho, ale pouze na pravé straně amerického politického spektra. Vysoký věk byl tématem i v minulosti. Když Ronald Reagan vyhrál volby, byl v 69 letech nejstarším prezidentem v dějinách USA a jeho stáří bylo propíráno jako možný handicap.
„Všechny politické životy, pokud nejsou přerušeny ve šťastném okamžiku uprostřed proudu, končí neúspěchem, protože taková je povaha politiky a lidských záležitostí,“ napsal britský konzervativec Enoch Powell. Tento citát se tradičně v Británii připomíná, když uprostřed politické krize skončí další nadějná kariéra. Je dobře možné, že se tato slova honí hlavou i Borisi Johnsonovi, který po dvou dnech neuvěřitelného politického dramatu, kdy ho k rezignaci vyzvala půlka kabinetu a přes 50 ministrů (v Británii se tak označují i náměstci a ředitelé na ministerstvech), podal demisi.
Před pár dny, na začátku summitu NATO v Madridu, britský premiér Boris Johnson prohlásil, že válka na Ukrajině by nezačala, pokud by Vladimir Putin byl žena. Samotná invaze je prý „šílená, macho“ a „ukázka toxické maskulinity“. Je zajímavé, že konzervativní politik v podstatě opakuje feministickou propagandu. S tvrzením, že svět by byl nějak lepší, mírumilovnější a spokojenější, kdyby ve vrcholných funkcích byly ženy, se lze setkat relativně často.
"Tam, kam sahala unie, byla civilizace, dál už jen barbarská step,"“ řekl mi nedávno u polsko-českého kulatého stolu, konaného na zámku Niepołomice u Krakova, jeden Polák. Dnešní silnou podporu Polska Ukrajině vy\světluje řada historických zkušeností. Rusko je historický nepřítel číslo jedna. Staletí válek Poláky přesvědčila, že hlavní nebezpečí hrozí od kolosu na východě. Na oplátku Putin zřejmě považuje Poláky za rozvratný prvek v ruských dějinách. Pro Poláky bylo další střetnutí s Ruskem vždy pouze otázkou času.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu Spojených států amerických zrušit rozsudek Roe vs. Wade a tím i ústavně garantované právo na potrat vyvolalo všeobecné zděšení. Těžko najít západního politika, který by ho neodsoudil. Znepokojení vyjádřil třeba britský premiér Boris Johnson.Pobouření dorazilo i do České republiky. Například předsedkyně sněmovny Markéta Pekarová Adamová tweetovala: „Některé země by se potřebovaly podívat do kalendáře, aby zjistily, že středověk už skončil.“
Ukrajině se splnil sen. Ve čtvrtek večer summit Evropské unie odsouhlasil kandidátský status, a Kyjev je tak oficiálně na cestě do Unie. V jistém smyslu je to symbolická porážka pro Putina. Na jedné úrovni právě probíhající válka je konfliktem o ukrajinské přijetí do Evropy. Protesty proti ukrajinskému prezidentovi Viktoru Janukovyčovi v roce 2013 začaly, když odpískal asociační dohodu s EU.
Kdo vsadí na DeSantise jako na příštího amerického prezidenta, rozhodně neprohloupí. Není to tutovka, ale šance je poměrně veliká. Republikáni i demokraté řeší ten stejný problém, jak se zbavit svých lídrů. Pokud by se události nechaly běžet setrvačností, velmi pravděpodobně by se v roce 2024 opakoval souboj Donald Trump vs. Joe Biden. Pro obě dvě strany je to noční můra. Jestli má Trump někoho šanci porazit, je to Biden – a naopak. Opakováním souboje by tak obě strany riskovaly porážku.
Emmanuel Macron je chytrý muž. Možná úplně nejchytřejší politik na dnešní světové scéně. Absolvent těch nejlepších francouzských škol, Science Po a ENA, odkud se tradičně verbuje francouzská vládnoucí třída, bankéř pro Rothschildy a prezident světové velmoci v 39 letech rozhodně nemůže být hlupák. Projevilo se to i minulý týden, kdy zamířil s italským premiérem Mariem Draghim a německým kancléřem Olafem Scholzem do Kyjeva. Ani Scholz s Draghim jistě nejsou hloupí. Macron je ale převyšuje
Česká republika se zmítá v několika souvisejících krizích současně. V energetické, inflační a geopolitické. Vláda se však zdá podivuhodně nečinná. Těch pár řešení, které představila, se zdají nesystémová a bez dlouhodobějších účinků. Kritizovat vládní kroky začínají i voliči vládních stran. Jedním z nejprominentnějších je bývalý ministr financí Miroslav Kalousek. Ten strážil státní kasu v době poslední velké finanční krize.
Poláci se Ruska nebojí. Takové je hlavní sdělení konference s konzervativním nádechem, jenž proběhla ve Varšavě v posledních dnech. Tradičnímu setkání, nazvané Polska Wielki Projekt (Polsko – Velký projekt), udal tón premiér Mateusz Morawiecki ve svém úvodním projevu. “Vyhrává ten, kdo je ochotný přinést oběti, vítěz je ten, kdo je odhodlaný. Není to jen o síle, technologické převaze a penězích,,” prohlásil Morawiecki.
Válka na Ukrajině vstoupila do nové, snad ještě krvavější fáze. Konec války je v nedohlednu. V této atmosféře se ozývá čím dál víc hlasů na Západě vyzývajících Ukrajince k nějakému vyjednávání s ruským agresorem. Francouzský prezident Emmanuel Macron mluvil o potřebě neponížit Putina, legenda světové politiky a bývalý americký ministr zahraničí Henry Kissinger zmínil nutnost ukrajinských územních ústupků, deník NYT vyzval Ukrajince ke kompromisu. O tom, zda by Ukrajina měla na tyto požadavky přistoupit, debatovali v Salonu Pavel Havlíček, Petr Drulák a Radomyr Mokryk.
Asi málokdo zpochybňuje přijímání válečných uprchlíků. Země střední a východní Evropy ukázaly, že jsou ochotné se postarat o statisíce až miliony před válkou prchajících Ukrajinců. Děsivé události tak na čas přehlušily obviňování z rasismu, pokrytectví a bezcitnosti. Jak válka pokračuje, začínají se znovu objevovat srovnání v chování k Ukrajincům s běženci z Blízkého východu. Podtextem je podezření, že Ukrajinci jsou přijímáni lépe, jelikož mají světlou barvu kůže.
