Ukrajině se splnil sen. Ve čtvrtek večer summit EU odsouhlasil kandidátský status, a Kyjev je tak oficiálně na cestě do Unie. V jistém smyslu je to symbolická porážka pro Putina. Na jedné úrovni právě probíhající válka je konfliktem o ukrajinské přijetí do Evropy. Protesty proti ukrajinskému prezidentovi Viktoru Janukovyčovi v roce 2013 začaly, když odpískal asociační dohodu s EU.

Následné blouznění Putina o sjednocení všech větví Rusů v jednom národě a ukrajinské snahy o vstup do EU lze chápat jako pokus o obnovení ruského impéria na straně jedné a o projekt zařazení se na Západ na straně druhé. To se projevuje právě sporem o ukrajinské členství v EU, ale i krvavou válkou. K dokončení procesu Ukrajině stojí dvě velké překážky. První je válka. Ta nejdříve musí skončit, než bude moci Ukrajina do unie vstoupit. Při překonání druhé překážky Ukrajincům nepomůžou ani ta nejlepší děla, nejlstivější vojenská taktika nebo nejmodernější drony. Budou se muset naučit umění zákeřného boje v bruselských kuloárech.

I když teoreticky by po udělení kandidátského statusu mělo po přístupových rozhovorech následovat plnohodnotné členství, ve skutečnosti tomu tak není. Nejkřiklavějším příkladem je Turecko. To uzavřelo asociační dohodu s Evropským hospodářským společenstvím, předchůdcem EU, v roce 1963. Status kandidátské země EU dostalo v roce 1999, vyjednávání o plnohodnotném členství pak začaly v roce 2005. Přes tento desítky let trvající proces nikdo nepředpokládá, že by Turecko vstoupilo do EU v dohledné době.

Proto členství Ukrajiny v EU podporuje nejen třeba Polsko, ale i Maďarsko, jinak k Ukrajině velmi zdrženlivé. Viktor Orbán vidí v Kyjevu příležitost, jak rozmělnit sílu západního křídla.

Ukrajina by nejspíše neposílila nejen východní křídlo, ale i to konzervativní. Před pár dny ratifikovala kontroverzní Istanbulskou úmluvu. Ta oficiálně zakazuje násilí na ženách, ale řada pravicových politiků jí má za nástroj progresivní ideologie, který kromě „výuky genderové ideologie“ nic nového nepřináší. Ukrajinská ratifikace zřejmě byla cenou za přiznání kandidátského statusu.

Klíčový poradce prezidenta Zelenského Oleksij Arestovyč se mezitím o LGBT vyjadřoval způsobem, že být americkým akademikem, či novinářem, je z hodiny na hodinu vyhozen, před domem má vřískající dav liberálních fúrií a už se nikdy nemůže ukázat ve slušné společnosti. Prohlásil, že LGBT jsou lidé s odchylkou, ke kterým cítí soucit, ale odmítá jejich propagandu. Pak se neomluvil, naopak zveřejnil fotografii jakési transženy s komentářem, že snad každý chápe, kdo by to měl být pobouřen. Na začátku války zase americkými progresivními médii proběhla zpráva o údělu transžen, jimž Ukrajina nechce přiznat jejich identifikaci a posílá jim povolávací rozkazy jako všem ostatním biologickým mužům. Ukrajina je holt sociálně konzervativní společnost.

I kdyby vlády členských států nakonec na vstup Ukrajiny kývly, stále je tu elektorát. Minimálně Francie by musela uspořádat o vstupu Ukrajiny referendum. Jeho výsledek nemusí být pro Ukrajinu pozitivní. V roce 2016 Nizozemsko uspořádalo referendum o asociační dohodě s Ukrajinou, 61 % bylo proti, při volební účasti 32,3 %. Referendum bylo pouze konzultační, takže s jím vláda nemusela řídit. Nicméně to ukazuje, že voliči na západě nejsou ze vstupu Ukrajiny do EU nijak nadšení.

Ukrajinská cesta do Bruselu je ještě hodně dlouhá.