Emmanuel Macron je chytrý muž. Možná úplně nejchytřejší politik na dnešní světové scéně. Absolvent těch nejlepších francouzských škol, Science Po a ENA, odkud se tradičně verbuje francouzská vládnoucí třída, bankéř pro Rothschildy a prezident světové velmoci v 39 letech rozhodně nemůže být hlupák. Projevilo se to i minulý týden, kdy zamířil s italským premiérem Mariem Draghim a německým kancléřem Olafem Scholzem do Kyjeva. Ani Scholz s Draghim jistě nejsou hloupí. Macron je ale převyšuje, jelikož jako jediný má vizi. Draghi je technokrat, povolaný, aby dal do pořádku italskou politiku, Scholz je bývalý starosta Hamburku. To Macron je intelektuál a možná v tom je kámen úrazu.

Výlet nejmocnější trojky EU na Ukrajinu připomínal rodiče, kteří začnou kvůli svým dětem poslouchat Beatles ve chvíli, kdy se mládež zrovna přesouvá k punku. Sérii návštěv Kyjeva zahájila výprava premiérů Česka, Polska a Slovinska v době, kdy se ještě opravdu jednalo o dobrodružnou akci. Rusové stáli před branami Kyjeva a vlak musel jet v hlubokém utajení, aby náhodou nebyl bombardován. Od té doby se v ukrajinském hlavním městě vystřídali snad všichni západní státníci. Evropská trojka přijela do města v momentě, kdy se fronta přesunula na Donbas a bezprostřední nebezpečí nehrozí.

Draghi dal jasně najevo, že mír může nastat pouze se souhlasem Ukrajinců a EU nehodlá tlačit Ukrajinu do nevýhodné mírové smlouvy. „Pokud chceme mír, musí se Ukrajina ubránit sama a sama Ukrajina si zvolí mír, který chce. Jakékoli diplomatické řešení nelze oddělit od vůle Kyjeva, od toho, co považuje za přijatelné pro svůj lid. Jen tak můžeme vybudovat mír, který bude spravedlivý a trvalý,“ prohlásil.

Francouzi šli ještě dál. Podle serveru Politico francouzský diplomat novinářům řekl: „Jsme pro úplné vítězství a pro obnovení ukrajinské územní celistvosti na všech územích, která byla dobyta Rusy, včetně Krymu.“ To jsou silná slova, ale pouze slova. To, co Ukrajina potřebuje nyní, je vítězství na bojišti a toho dosáhne pouze za pomoci moderní západní techniky. O jejích dodávkách však lídři v Kyjevě příliš nemluvili.

Výjimkou je znovu Macron, jenž odsouhlasil další dodávku houfnic CAESAR, které se osvědčily na ukrajinském bojišti. I když je otázkou, jestli šest děl bude hrát rozhodující roli.

Jak si tedy vysvětlit Macronovo pendlování mezi pozicí „Putin nesmí být ponížen“ a „Krym musí být dobyt zpět“? Zde se dostáváme právě k problému Macronovy inteligence. Portugalský politolog Bruno Maçães Macrona opovržlivě nazval „nejúspěšnějším think-tankerem“. Měl tím na mysli, že pracovníci think-tanků a podobných organizací si můžou dovolit velké teorie a vize o fungování světa. Problém je ten, že ta Macronova neustále naráží na realitu.

Je nepochybné, že Macron chce z Francie vybudovat další světovou mocnost, jež by se nemusela ohlížet na zájmy USA. Vyplývá to z jeho slov o „mozkové smrti NATO“ a prohlášeních o „strategické autonomii“. V tomto systému počítal nějakým způsobem s Ruskem. Koneckonců mluvil o Evropě „od Atlantiku až po Ural“. Nejde o novou myšlenku. Francouzská geopolitika se snaží zatáhnout Rusko do Evropy již několik staletí. V roce 1807 Napoleon uzavřel v Tylži mír a přátelskou smlouvu s carem Alexandrem I. Ten sice dlouho nevydržel, v roce 1812 Napoleon Rusko napadl, byl to však první francouzský pokus, jak využít Rusko jako zbraň proti ostatním mocnostem. V tomto případě proti Británii. V letech 1891 až 1894 Francie sérií smluv uzavřela formální spojenectví s Ruskem, tentokrát proti Německu. V šedesátých letech se pak prezident de Gaulle pokoušel o první verzi „strategické autonomie“, když vyjednával se Sověty. Rusko, které není nebezpečné, je totiž podmínkou pro odchod Američanů z Evropy.

Bohužel pro Francouze, Moskva neustále dokazuje, že nebezpečná je. Z toho pak pramení Macronovy problémy. Na jednu stranu nechce Rusko „ponížit“, aby ho mohl zapojit do svého poválečného systému. Na stranu druhou agresivní a rozpínavá říše, jež se snaží vymazat z mapy Ukrajinu, také není v jeho zájmu. Proto ta Macronova nejednoznačnost, která příliš nepomáhá nikomu.

Porovnejme to s chováním dalšího státníka. Den poté, co trojka EU opustila Kyjev, přijel na svou již druhou válečnou návštěvu britský premiér Boris Johnson. Oproti křečovitému vítání kontinentálních lídrů prezident Zelenskyj vítal Johnsona opravdu vřele. Přislíbil další vojenskou pomoc, včetně výcviku 10 tisíc ukrajinských vojáků každé tři měsíce.

Částečně Johnson do Kyjeva utíká před domácími problémy. Zatímco na Ukrajině je nejoblíbenějším zahraničním politikem, v Británii se jeho popularita blíží k absolutní nule. Není nejspíše náhodou, že si do Kyjeva rozhodl odskočit zrovna v době, kdy mělo probíhat setkání s naštvanými zástupci anglického severu.

Británie ale také má jinou historickou zkušenost. Jednak tradičně podporovala malé národy snažící se vybojovat svou nezávislost, ovšem za předpokladu, že nešlo o nezávislost na Británii samozřejmě. Spolusjednotitel Itálie Garibaldi a maďarský povstalec proti Rakousku Lajos Kossuth byli oba dva v Londýně přivítáni jako hrdinové. Británie tak podporovala nezávislost Řecka na Osmanech, omdlévala nad tureckými krutostmi během povstání v Bulharsku, držela palce Solidaritě v Polsku a tak podobně. Zároveň vítězství v napoleonských válkách, obou dvou světových i ve studené válce v Británii vybudovalo pocit, že proti agresorovi je potřeba bojovat, třeba i osamoceně.

To Francie, jež zažila katastrofu v letech 1870 a 1940, téměř katastrofu v roce 1914 a porážku v roce 1815, si z toho odnesla ponaučení, že potřebuje v Evropě spojence, kterým není ani Británie, ani Německo. Rusko na druhé straně kontinentu se k tomu hodí výborně, jelikož Paříž nemůže přímo ohrozit.

Itálii Ukrajina až tolik nezajímá a Německo se stále neoprostilo od svého pacifismu. Západoevropskou odpověď na válku na Ukrajině tak budou nadále určovat Británie a Francie. Pro všechny by bylo lepší, kdyby převážil morálně jasný britský pohled než francouzské až příliš chytré politikaření.