Nestává se často, aby se radikální feministky spojily s konzervativci. Společně je však vyděsilo představení nové hry londýnského divadla Globe. Jedná se o repliku stejnojmenného alžbětinského divadla, které proslulo především jako domácí scéna Williama Shakespeara. Originál vyhořel v roce 1613, nynější divadlo bylo postaveno v roce 1997 na pravém břehu Temže, jen asi 230 metrů od umístění původního Globe.

Divadlo se specializuje na uvádění bardových her, jak by je mohli zažít diváci na přelomu 16. a 17. století. To znamená bez umělého osvětlení, mikrofonů a podobných moderních vymožeností. Toto staromilství se však ne vždy promítá do repertoáru. Globe před pár dny oznámil uvedení nové původní hry s názvem I, Joan, čili Já, Jana. Má jít o převyprávění života Jany z Arku, ve kterém je francouzská světice, mučednice a hrdinka nebinární a používá zájmena they/them neboli oni.

Hru Já, Jana ještě nikdo neviděl, premiéra je 25. srpna. Co však naštvalo feministky starého typu, je doprovodný materiál na stránkách Globe. Dva články vysvětlují, že zobrazení Jany z Arku jako nebinární transosoby používající zájmeno „oni“ není umělecká licence, ale historicky správné zobrazení. Oba komentáře používají pro Janu pouze třetí osobu množného čísla, jako by bylo dané, že by si to tak přála. První článek píše o nejednoznačnosti Jany z Arku, což se týká i samotného Shakespeara. Konkrétně v Jindřichovi VI. je zobrazena jako statečná a ctnostná a zároveň jako zlá a proradná. „Je nesporné, že Johančino odmítání podřídit se středověkým představám o ženské slušnosti a pronásledování, kterému byli(y) vystaveni(y) kvůli své preferenci tradičně mužského oděvu, přispěly k Johančině odkazu jako esenci transgresivní androgynity,“ tvrdí autorka článku Evey Reidyová, doktorandka na univerzitě v Roe Hampotnu. Transjohanka tak podle Reidyové zapadá do tradice zobrazování Jany z Arku jako nečernobílé postavy.

Autor druhého článku je Kit Heyam, přednášející na Queen Mary University v Londýně. Používá zájmena they/he (oni/on) a ve svých závěrech Reidyovou předčí. V podstatě tvrdí, že Jana se nepřevlékala do mužských šatů, jelikož to bylo praktické, ale protože si byla nejistá svou genderovou identitou. „Podtextem této interpretace – která je stále zřetelnější, protože naše společnost stále popírá historickou existenci transzkušenosti – je, že Jana by neměla být považována za součást transhistorie: že její příběh je o genderově nekonformním chování, nikoli o identitě,“ tvrdí progresivním newspeakem Heyam.

Heyam jde však ještě dál. Tvrdí, že za transosoby lze v podstatě považovat i Æthelflæd, vládkyni království Mercie, a Alžbětu I., jelikož v rámci panování vykonávaly i tradičně mužské povinnosti. Æthelflæd, asi nejděsivější žena anglosaské Británie, která osobně vedla vojska proti Vikingům, je alespoň označována jako „ona“, zatímco Alžběta si od Heyama vysloužila zájmeno „oni“. „Podobně i Alžběta I. se v projevech pravidelně označovali(y) jako král, královna a princ, přičemž v různých okamžicích strategicky zdůrazňovali(y) svou ženskou identitu nebo svou mužskou panovnickou roli,“ píše Heyam.

Právě závěr, že jakákoli žena, která vykazuje nějaké mužské charakteristiky, například se obléká do mužských šatů a vede armádu, musí být trans, feministky rozzuřil. Mají pocit, že progresivní aktivisté tak vymazávají ženy z historie a v podstatě nahrávají tradičnímu výkladu, kdy ženy jsou slabé, nerozhodné a bojácné. Pokud některá z nich řídí království, zachrání Francii, rozdrtí Vikingy, může to být jen proto, že jsou ve skutečnosti muži. Ignorují tak jejich vlastní prohlášení ohledně své ženskosti. Jana z Arku řekla francouzskému králi, že nosí mužské šaty, jen protože „je to nutné“. Nejznámější řeč Alžběty I. je její provolání vojákům shromážděným v Tilbury chystajícím se na španělskou invazi. „Vím, že mám tělo jen slabé a chabé ženy, ale mám srdce a žaludek krále, a to anglického krále,“ zní nejslavnější pasáž, ve které se Alžběta přímo označuje za ženu.

Problém při hledání historických transosob je ten, že ženy byly nesporně v dějinách utlačovány. Nejde tak vždy rozlišit, zda přijaly mužskou identitu, aby dosáhly na jim nedostupné pozice, nebo protože se opravdu cítily jako muži. Například Wiki heslo o slavném chirurgu Jamesi Barrym jen mimochodem zmiňuje, že Barry se narodil jako Margaret Bulkleyová. Jednalo se o první vystudovanou doktorku v britských dějinách. Po smrti svého strýce Jamese Barryho převzala jeho identitu a vystudovala medicínu. Jako muž žila následujících 46 let. I když máloco naznačuje, že by se Bulkleyová cítila jako muž před nástupem na studia, ale mnohé, že stát se doktorkou bylo její tajné přání, Wikipedia o ní píše výhradně jako o muži.

Za transmuže tak byla označena i Mary Ann Evansová, známější jako George Eliot, autorka románu Middlemarch. Ta přijala mužský pseudonym, jelikož v 19. století spisovatelky měly problém být brány vážně. Taktéž sestry Brontëovy původně publikovaly pod mužskými pseudonymy. Ani u jedné není ani špetky náznaku, že by se cítily být muži.

Za transikonu byla označena i faraonka Hatšepsut, která se sice oblékala do mužského úboru a používala mužskou titulaturu, ale znovu proto, aby ji lépe přijala egyptská patriarchální společnost, ne protože se cítila být mužem.

Feministky si tak stěžují, že takovéto nazírání na historii je neuvěřitelně zpátečnické. Pokud žena neodpovídá té nejstereotypnější škatulce, tak je to muž. Je možné, že Já, Jana bude vrcholné dílo, které se vyrovná samotnému Shakespearovi. Problém nastává, když se názory ve hře obsažené přelijí z jeviště a článků transaktivistů do reálného světa. Například tak doktorka Jeremi Carswellová ve videu od Boston Children’s Hospital, což je asi nejlepší dětská nemocnice v USA, tvrdí, že děti projevují svůj transgenderismus již od batolete. Může se projevit například tím, že se odmítají nechat ostříhat, stoupnout si při čurání nebo si hrají s hračkami určenými pro opačné pohlaví. Pokud toto jsou kritéria pro určení transgenderismu, lze se tak divit, že počty transdětí rapidně rostou?