Zabývá se politikou a ekonomikou. Těmto tématům se věnovala ve všech hlavních denících. Pracovala jako redaktorka a vedoucí ekonomické rubriky MF Dnes. Poté vedla ekonomickou rubriku týdeníku Respekt. Od roku 2003 do roku 2009 byla hlavní analytičkou Hospodářských novin. Stejnou pozici zastávala od roku 2009 do října 2013 v Lidových novinách. Pravidelně komentuje ekonomiku pro Český rozhlas a Českou televizi.
Vláda Andreje Babiše zvolila podivuhodný styl záchrany ekonomiky, kterou vypnula státními opatřeními kvůli šíření koronaviru. Rozhodla se, že ji převážně přenese na soukromé firmy. Zákony je donutí, aby na svůj účet pomáhaly zasaženým. Místo, aby jim pomohl přímo stát. V první řadě odklady a odpouštěním daní a odvodů, v druhé přímou finanční podporou případně vládními zárukami za úvěry u bank.
Roman Prymula, navržený Milošem Zemanem na nejvyšší státní vyznamenání, v neděli překvapivě ohlásil, že vypnutá ekonomika se musí postupně nastartovat a všeobecná karanténa musí skončit.
Když 11. září 2001 islamističtí teroristé zasáhli unesenými letadly World Trade Center a zabili tisíce Američanů, svět se začal obávat války.
Vláda Andreje Babiše (ANO) schválila záchranný balík, který by měl podržet zemi před hlubokým pádem po náhlém vypnutí ekonomiky kvůli všeobecné karanténě a izolaci České republiky, kdy jsou zavřené školy, obchody, služby, hotely, restaurace, je zakázané cestování a v řadě firem se také zastavila výroba. Přestože Andrej Babiš hned na začátku sliboval masivní rychlou pomoc lidem i firmám za 900 miliard korun, což je 18 procent ročního výkonu ekonomiky, výsledný balíček je ze strany vlády výrazně chudší.
Čím dřív pochopíme, že státními zásahy proti šíření nákazy koronaviru oslabená ekonomika se náhle zastavila ze dne na den tak jako nikdy od druhé světové války, tím líp tu krizi ustojíme a s nejmenší bolestí přežijeme. Je to doba, která si žádá mimořádné kroky. Státy všude na světě pumpují do svých hospodářství rekordní sumy, aby je udržely v chodu. A hledají všechny možné cesty, jak zabránit nevratným spirálám bankrotů, insolvencí, pádů bank a propouštění. My jsme zatím ve vládní pomoci ekonomice spíš na chvostu. Premiér Andrej Babiš slíbil až 900 miliard korun, částku na úrovni 17 procent HDP. Jeho vláda ale zatím dokázala v Poslanecké sněmovně prosadit jen pomoc za desítky miliard korun. Navíc byrokraticky náročnou.
Kdo rychle pomáhá, dvakrát pomáhá. Okamžité vypnutí většiny ekonomiky plošnou karanténou, kterou vyhlásilo Česko stejně jako většina evropských zemí, je hospodářsky nevídanou pohromou.
Ministryně financí Alena Schillerová odpálila k překvapení bankéřů v nedělní televizní debatě návrh na celoplošné moratorium na splácení všech úvěrů v zemi.
Pandemie koronaviru zasáhla už většinu zemí světa. Všechny balancují na hraně. Toho, jestli jako prevenci šíření nákazy omezit pohyb všech svých obyvatel, tím ochromit život v zemi a fakticky vypnout ekonomiku. Nebo naopak nechat epidemii volný průběh, chránit izolací a testováním jen ty nejzranitelnější. Seniory, chronicky nemocné lidi, lékaře a zdravotní sestry. Ostatní nechat volně pracovat a nakupovat s tím, že nemocí s lehčím průběhem projdou, společnost se tak virem SARS-CoV-2 promoří a získá „stádní imunitu“.
Základní princip je dostat peníze k lidem a do ekonomiky rychle a jednoduše. S vědomím, že kdyby to bylo pomalu a složitě, bude pozdě. Česká vláda se bohužel těchto principů nedrží.
Vláda Andreje Babiše zrušila všechna svá původní usnesení, kterými omezovala po dvanáctém březnu volný pohyb osob a zavírala obchody a restaurace. Až do šesté hodiny ranní 24. března se všechna omezení řídila usneseními vlády podle krizového zákona. Na pondělním zasedání je ale kabinet nahradil „mimořádnými opatřeními ministerstva zdravotnictví“. O omezení života v České republice tak už nerozhoduje celý kabinet, ale celou odpovědnost na sebe převzal ministr zdravotnictví Adam Vojtěch. Kabinet bere mimořádná opatření jeho úřadu jen na vědomí.
Česká republika se dostala ve stavu nouze, všeobecné karantény, omezující pohyb a zavřené většiny obchodů do zvláštního stavu.
Miliarda lidí po celém světě je ve snaze zastavit šíření koronaviru, vyvolávajícího nemoc COVID-19, v nějakém typu karantény. S omezeným pohybem, svobodou, schopností pracovat a vydělávat. Ekonomiky v mnoha zemích, především v Evropě, jedou v současné době na zlomek svého výkonu. Politici musejí velmi obtížně při nedostatku informací balancovat na hraně mezi tím, aby co největším omezením společenského kontaktu zabránili šíření nemoci a zároveň přitom co nejméně poškodili ekonomiku. Většina zemí zasažených koronavirem míří do recese. Realisté očekávají dvojciferný hospodářský propad. Vlády chystají od druhé světové války bezprecedentní záchranné balíky, aby odvrátily kolaps ekonomiky. A miliony lidí neztratily práci. Hledá se cesta z pasti koronaviru. Ve chvíli, kdy toho stále víme strašně málo o tom, jak se zákeřný koronavirus skutečně chová.
Ekonomika se zásahem státu proti koronaviru v mnoha branžích fakticky zastavila. Vlády všude po světě chystají záchranné plány, jaké nemají obdoby od druhé světové války. Dopady zastavených ekonomik se zatím těžko odhadují. Většinu zasažených zemí ale čekají dvouciferné hospodářské pády. Jejich hloubka se těžko odhaduje do chvíle, než bude zejmé, jak dlouho bude ekonomika stát. Andrej Babiš už slíbil ekonomickou pomoc a úlevy za 900 miliard korun. To je víc než 17 procent HDP.
Je pozoruhodné sledovat, jak se liší priority vlády Andreje Babiše v boji s koronavirem s tím, co považuje za priority Světová zdravotnická organizace.
Epicentrum nákazy koronavirem se přesunulo z Číny a dalších zemí jihovýchodní Asie do Evropy. Většina z nich, až na Velkou Británii, se uzavírá do izolací a karantén. Život se omezuje na nejnutnější potřeby. Zavřené jsou obchody s výjimkou potravin, lékáren, drogerií a prodejen dalších základních životních potřeb. Stejně jako restaurace a hotely. Fakticky úplně na čas skončila celá branže cestování. Agentura Reuters přinesla velmi symbolickou fotografii dlouhé řady odstavených strojů společnosti Lufthansa ve Frankfurtu nad Mohanem, třetím největším letišti Evropy. Všechna letadla zastavily i České aerolinie a jejich sesterská společnost Smart Wings.
Vláda od vyhlášení nouzového stavu dvanáctého března ve třech vlnách postupně omezovala volnost pohybu lidí. Nejdřív se zavřely restaurace večer, pak obchody kromě potravin, drogerií lékáren a dalších nezbytných potřeb a restaurace i přes den. Nakonec přišla karanténa celé země. Všechny ty kroky jsou tak jako jinde v zasažené Evropě vedeny jasnou logikou. Zabránit tomu, aby se lidé scházeli a potkávali. Nejde o to, zabarikádovat je doma a postavit před domy policii a armádu, která bude každého legitimovat, když si půjde nakoupit, jako se to dělo v Číně.
Zatím je to rozumné, přiměřené a ohleduplné k lidské svobodě. S postupující infekcí a růstem počtu nakažených se dají čekat další přitvrzení. Včetně zavření pro krizovou chvíli zbytných obchodů.
Celý svět hledá lék a vakcínu na nový koronavirus. Komu se to podaří, má zajištěnou globální publicitu. A jeho země s ním. Je to jako krizová olympiáda nejlepších světových biochemiků a virologů. Jedním z jejích vítězů už se teď stává Tomáš Cihlář. Odchovanec pražského Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd v Dejvicích, který proslavil už profesor Antonín Holý léky na AIDS a hepatitidu B, je v současné době viceprezidentem americké farmaceutické společnosti Gilead Sciences. V ní se svým týmem vyvinul účinnou látku remdesivir. Původně s se ní počítalo jako s virostatikem proti ebole. Když se ale v lednu naplno v Číně rozjela a do celého světa začala šířit epidemie nového koronaviru, lékaři všude začali zkoušet všechny možné léky na různé jiné nemoci a jejich kombinace.
Šoky většinou chodí v sériích. Přesně v takové sérii teď dostává zásah světová ekonomika. K epidemii koronaviru, která zasáhla vedle Číny, Koreje a Spojených států už také většinu evropských zemí, se přidal ropný šok. Od těch předchozích se liší v tom, že tentokrát neletí cena strategické suroviny prudce nahoru, ale naopak se propadla na nejnižší úroveň od války v Perském zálivu v roce 1991. V pondělí večer, kdy odcházelo toto číslo Týdeníku Echo do tiskárny, se cena severomořské ropy Brent propadla k 28 dolarům za barel. Je to náhlý, velmi prudký pád. Vyvolala ho svým rozhodnutím Saúdská Arábie, největší producent udávající tón ropnému kartelu OPEC. Rozjela rychlou cenovou válku proti Rusku, které chce připravit o jeho podíl na trhu. Obětí Saúdských Arabů jsou ale také američtí těžaři, kteří pumpují ropu z břidlicových ložisek. Technologie frakování je finančně dost náročná a od určité cenové hranice se těžba přestává vyplácet. V pondělí se cena propadla pod tuto laťku.
Když dorazil do Evropy koronavirus, bylo to pro politiky velké pokušení předvést, jací jsou udatní krizoví manažeři schopní chránit občany. Svádělo to k přehnaným krokům. Karanténám, izolacím, demonstracím síly a připravenosti. Není těžké stát se v situaci jakéhosi výjimečného stavu hodně autoritativním vládcem. Prodávat to jako nevyhnutelnou ochranu země před epidemií. A získávat na tom silácké body.
Lidé se snaží chránit si zdraví a vyhnout se dočasné ztrátě svobody v karanténách a izolacích. Do řady zemí přivezli koronavirus první obchodníci a manažeři cestující po konferencích a turisté. Proto dnes každý se zdravým úsudkem zvažuje, jestli je jeho pracovní cesta nutná a nepřináší zbytečný risk.
Odhadovat, jak epidemie koronaviru zasáhne světovou a českou ekonomiku, je z delší časové perspektivy nemožné. Infekce už se dostala do většiny evropských zemí včetně České republiky. V sousedním Německu, s nímž jsme velmi těsně ekonomicky propojeni, už se případy nákazy počítají v desítkách. Ze severní Itálie, jednoho z vůbec nejbohatších, ekonomicky nejvyspělejších a civilizačně nejvíc sofistikovaných regionů celé Evropy, se stalo po Číně, Koreji a Japonsku čtvrté největší epicentrum nákazy na světě. Ta se tam šíří rekordně rychle. Kromě samotného viru ale o jejím zásahu do ekonomiky a životní úrovně rozhodne i to, jak na nemoc budou reagovat vlády a lidé. Velmi bude záležet na tom, jestli se politici přímo rozhodnou úplně uzavřít a izolovat větší území, jak to udělali nejdřív Číňané v masovém měřítku a posléze i Italové v menším.
Světové burzy zažily v pátek nejhorší pád od začátku finanční krize 2008.
Andrej Babiš ví, že nejlepší obrana je útok
V neděli 23. února to byl přesně měsíc ode dne, kdy Čína poprvé otevřeně přiznala, že nový koronavirus ze stejné rodiny virů jako SARS představuje velmi vážné riziko. Okamžitě zavřela do karantény epicentrum nákazy ve městě Wu-chan a s ním dalších přes šedesát milionů obyvatel. Dnes, měsíc poté, je v nějakém druhu karantény s omezeným pohybem pohybem přes 750 milionů obyvatel Číny. Skoro polovina nejlidnatějšího státu světa. Země je fakticky odříznutá od přímého spojení s okolním světem. Lidé, kteří Čínu navštívili, putují ve většině zemí přímo do karantén. Epidemie už v počtu nakažených, obětí i zemích registrujících nákazu násobně převýšila SARS z let 2002 a 2003.
Summit Evropské unie o rozpočtu na roky 2021 až 2027 po třiceti hodinách neúspěšných jednání zkolaboval. Není to nic mimořádného a neobvyklého. Unie nezná těžší summity než ty, kde se hraje o konkrétní peníze „na dřevo“ pro jednotlivé země.
O destruktivním vlivu Andreje Babiše na českou politiku a společnost píšeme v Echu velmi často.
Chuť riskovat, zkoušet nové věci a jít za lepším nepatřila ve třiceti svobodných letech, která jsme od roku 1989 prožili, k typickým českým vlastnostem. Jistota stávající pozice byla víc. Na rozdíl od ostatních zemí střední a východní Evropy jsme si neprošli žádnými vážnými hospodářskými krizemi, provázenými vysokou a dlouhodobou nezaměstnaností, jaké vyhnaly do ciziny stovky tisíc Slováků, Poláků, Bulharů. Nebo dnes vyhánějí Řeky a Španěly, protože u nich nezaměstnanost mladých dosahuje 39,9, respektive 34,9 procenta. Což není zrovna nejlepší životní perspektiva. Přesto i u nás pravidelně z průzkumů životních situací, které v lidech vyvolávají největší stres a úzkost, vycházel strach, že člověk přijde o práci a nebude moci najít jinou, na druhém žebříčku hrozeb. Hned za ztrátou blízkého člověka.
V mnoha zemích včetně Česka silou rutiny a tvrdého lobbingu přežívají celé obory, které se dají bez váhání nazvat bullshit byznysem. Typický příkladem jsou staré dobré stravenky.
Na lince Washington–Paříž se právě rozjíždí první fronta velkého daňového střetu příštích let. Dřív nebo později musel přijít. Dlouhé roky už doutnal pod povrchem. Byl součástí globálního virtuálního kapitalismu posledního desetiletí. Ostře nasvítil, jak je byznys a obchod čím dál víc globální. Ale daně, které jsou vedle monopolu na násilí hlavní rolí a funkcí státu, zůstávají lokální. Události posledních týdnů ukazují, že ještě dlouho zůstanou.
